15. výročí vstupu České republiky do NATO

Dne 12. března uplyne 15 let od vstupu České republiky do NATO. Rozpuštění Varšavské smlouvy a odchod sovětských vojsk změnily bezpečnostní situaci ve střední Evropě. I když území České republiky leželo izolováno od politicky nestabilních oblastí Evropy a žádná ze sousedních zemí nepředstavovala pro ČR bezpečnostní hrozbu, mohl se nový stát opřít jen o členství v OSN a KBSE, což neposkytovalo dostatečné a věrohodné bezpečnostní záruky. Odtud pramenil hlavní cíl bezpečnostní politiky ČR – plnoprávné členství v NATO.

 

První přesvědčivé signály vyslala Česká republika již v roce 1990, když se připojila k protiirácké koalici a do Kuvajtu vyslala protichemickou jednotku, která se zúčastnila operací Pouštní štít a Pouštní bouře. Již v této době ČSFR usilovala o co nejužší spolupráci s NATO, jež měla vyvrcholit členstvím v alianci.

Od roku 1991 měla ČSFR svého pozorovatele při velitelství aliance v Bruselu a v témže roce se stala členem Severoatlantické rady pro spolupráci. Ukázalo se, že čs. armáda je schopna spolupracovat s armádami demokratických států. To se potvrdilo i po vypuknutí krvavých konfliktů na území bývalé Jugoslávie v roce 1992. Právě tento konflikt ukázal, že původní úvahy o možném zrušení aliance jsou nerealistické. NATO vycházející ze změněné politické situace v Evropě a ukončení nepřátelství mezi Východem a Západem a rozpadu Varšavské smlouvy připojila ke svým stávajícím principům své existence i princip spolupráce.

Celou první polovinu 90. let minulého století však lze označit za období hledání nové bezpečnostní strategie a zpracovávání české vojenské doktríny. V důsledku toho musel být zastaven nákup moderní techniky, investiční výstavba i výzkum a vývoj. To ještě více prohlubovalo rozdíly mezi Armádou české republiky a moderními armádami NATO.

I když se Česká republika přihlásila k programu Partnerství pro mír, který byl koncipován jako rozsáhlý soubor projektů spolupráce v oblasti kontroly zbrojení a odzbrojení, výstavby infomačních a spojovacích systémů, spolupráce při řešení krizí a přípravy společných sil včetně společných cvičení, měl pro transformaci armády mnohem větší význam Madridský summit členských států NATO, jenž se konal v červenci 1997. Nejvyšší představitelé aliance se rozhodli přizvat Českou republiku, Maďarsko a Polsko ke vstupním rozhovorům.

To si mimo jiné vyžádalo vypracování Národní obranné strategie, ustanovení vládního výboru pro integraci do NATO a přípravu nových zákonných norem a předpisů. V následujícím roce byl přijat ústavní zákon o bezpečnosti České republiky. V souladu s čl. 9 tohoto zákona vznikla Bezpečnostní rada státu. Po pětileté (!) přestávce tak byl vytvořen vrcholný orgán státní správy pro koordinaci bezpečnostní a obranné politiky. Významný mezník představovalo i přijetí souboru branných zákonů v roce 1999.

Madridský summit také urychlil reorganizaci ozbrojených sil ČR a národní vojenské struktury byly podle principů NATO rozděleny na síly okamžité reakce, síly rychlé reakce a hlavní ozbrojené síly. Snížení výdajů na obranu však vedlo k velmi nežádoucímu jevu, kdy většina prostředků byla věnována na výstavbu sil vyčleněných pro NATO, zatímco jednotkám složeným z vojáků základní služby se nedostávalo prostředků na modernizaci a ani na odpovídající výcvik.

Začleňování do NATO a zejména zahraniční operace AČR se staly důležitým podnětem k profesionalizaci AČR. Tento proces byl zahájen již v roce 1994, kdy vznikla 4. brigáda rychlého nasazení. Do misí však museli být vysíláni i dobrovolníci. Plné profesionalizace bylo dosaženo až v dubnu 2000 v rámci operace SFOR II. Armáda České republiky se stala plně profesionální k 1. lednu 2005.

Zásadní význam měla integrace do NATO i pro modernizaci AČR. Ještě na počátku 21. století bylo nasazení některých jednotek do operací moderního charakteru problematické. Například mechanizované prapory byly složeny ze dvou mechanizovaných rot bojových vozidel pěchoty a dvou tankových rot T-72, což téměř vylučovalo jejich nasazení proti mobilnímu nepříteli. Do vojska tak byla postupně zaváděna nová technika a zbraňové systémy.

Jaroslav Láník

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha