Detailně: tak začínala tanková historie…

Poprvé vjel tank na válečná pole během první světové války a začal tím psát novou kapitolu vojenské historie. Stačilo nemnoho let a stala se z něj nepostradatelná zbraň, která rozhodovala o osudu národů i velmocí. O roli tanků v letech 1914-1918 hovoří historik Vojenského historického ústavu Praha a odborník na těžkou pozemní techniku PhDr. IVO PEJČOCH, Ph.D.

 

Objevuje se myšlenka na opevněný pohyblivý vůz už před 1. světovou válkou?

Jako dávný předchůdce tankového vojska bývá označována rytířská jízda, ovšem o skutečných obrněných vozidlech lze hovořit až v souvislosti s vynálezy parního a spalovacího motoru, respektive elektromotoru, které představovaly nezbytný technický základ nového druhu zbraně.

Pokusy využít podvozek motorového vozidla k postavení obrněného stroje, nesoucího namontovanou výzbroj, se datují již do samotného počátku dvacátého století. V rozporu s všeobecně zažitou představou náhlého vzniku tanku v polovině první světové války se jeho předchůdci objevovali již v průběhu let před vypuknutím války. Cesta ke skutečnému tanku ale nebyla přímočará, ve světě se experimentovalo s nejrůznějšími druhy podvozků i pohonů a první pokusné stroje připomínaly tank jen málo čím.

Jedním z prvních obrněných strojů se stal pancéřový vlak Fowler, určený však nikoliv k pohybu na železnici, ale po cestách. Obrněná lokomotiva na mohutných žebrovaných kolech za sebou táhla několik ocelových vagónů, v nichž se mohly vzdáleným koloniálním posádkám přepravovat zásoby nebo jejich pomocí převážet i pěchotu. Britové těchto souprav nechali postavit menší množství a některé z nich byly nasazeny již v průběhu Búrské války na jihu afrického kontinentu.

V následujících letech se objevovaly některé až bizarní konstrukce, připomínající kdysi populární film Báječní muži na létajících strojích. Jedním z nejpodivnějších byl francouzský stroj Boirault, převalující se pomalu na systému spojených rámů, nahrazujících pásy.

Podobné prvotní experimentální stroje však ještě nebyly způsobilé pro zařazení k pravidelným jednotkám, jejich technické nedostatky je příliš omezovaly.

 

Ovlivnil vývoj tanků také rozvoj automobilů, které se už před rokem 1914 staly součástí světa techniky?

Ano, od začátku století se úspěšně rozvíjel i další druh pancéřové techniky, obrněné automobily. Jejich základem se staly tehdy produkované osobní či nákladní vozy, které konstruktéři v tu menší, tu větší míře opatřili pancéřováním a osadili výzbrojí – kulometem či kanónem menší ráže. Podobná vozidla se objevovala od roku 1902 a během několika let si našla cestu do výzbroje některých evropských armád, byť zatím ve velmi omezeném počtu.

Obrněné automobily ovšem konstrukce jejich podvozků omezovala na silniční provoz, popřípadě jízdu po alespoň trochu slušných cestách. Pohyb v terénu jejich slabé motory, nedokonalé převodovky a zejména málo pevné a neodpružené podvozky neumožňovaly. Přesto se v nich zrodil prostředek schopný zajistit rychlý vojskový průzkum, případně palebnou podporu jezdeckých nebo i pěších jednotek.

Poprvé je do boje nasadila italská armáda roku 1912 během konfliktu s Tureckem o lybijské území a často bývá jejich tehdejší nasazení označováno za historicky první použití obrněné techniky ve válce; nepočítáme-li ovšem již zmíněné použití Fowlerových pozemních vlaků o deset let dříve.

 

Směřoval tehdejší vývoj spíše k vozidlu pro vojáky, tedy k něčemu na způsob dnešního obrněného transportéru, anebo k mobilnímu dělu? Tedy k tanku?

Úvahy o využití obrněné techniky se již v prvních letech vývoje dělily na několik větví, u nichž bychom mohli vystopovat zárodky pozdějších druhů obrněné techniky. Kupříkladu německá firma Erhardt již roku 1906 zkoušela prototyp obrněného automobilu, vyzbrojeného kanónem pro sestřelování nepřátelských balónů. Bez nadsázky lze říci, že se tehdy zrodil první protiletecký komplet v historii. Podobně se v letech první světové války vedle tanků pracovalo na prvních samohybných dělech a obrněných transportérech, tedy kategoriích, které našly plného využití až v následujících desetiletích.

 

Zrod tanku tedy není až tak spjat s novým typem boje, který přinesla první světová válka…

Tank by nepochybně vznikl tak jako tak, i bez první světové války. Ostatně rakouský důstojník Günther Burstyn již roku 1912 představil projekt moderně řešeného tanku s výzbrojí v otočné věži. Císařská generalita však tehdy na stavbu prototypu neuvolnila prostředky. I v dalších zemích probíhal vývoj, který ke zrodu tanku jednoznačně směřoval. Jeho vznik proto ovlivnilo nejen vypuknutí války a charakter bojů na západní frontě, ale i tehdejší technický pokrok a postupné zdokonalení pásových podvozků, které postavení prvních opravdových tanků umožňovaly.

Cesta od myšlenky k její realizaci přitom byla krátká: idea tanku se objevila v letech před válkou a už roku 1915 postavili Britové prototyp stroje Little Willie, který již opravdu můžeme označit za skutečný tank. Navíc o necelý rok později došlo k prvnímu bojovému nasazení sériově vyráběných strojů Mark I na frontě. Od formování představy tanku po jeho operační použití uplynulo pouze několik let.

 

Lze vůbec nějaké straně připsat prvenství ve „vynálezu“ tanku?

Nehovořil bych o prvenství u ideje tanku, ta se postupně formulovala ve více zemích, ale o prvenství v jeho stavbě a frontovém nasazení. Tento primát bezpochyby patří Velké Británii. V rámci historické spravedlnosti je ovšem třeba dodat, že francouzský vývoj za britským příliš nezaostal a francouzská armáda dokázala roku 1917 nasadit vlastní tanky rovněž v poměrně značných počtech.

 

Měly tanky ve výzbroji všechny bojující mocnosti?

Největšími počty tankové techniky disponovaly britská a francouzská armáda, obě používaly řádově tisíce tanků vlastních typů z domácích továren. Americké expediční jednotky měly tankovou technikou rovněž, ovšem vzhledem k tomu, že vlastní vývoj zatím nebyl schopen dodat použitelné stroje, výzbroj sil US Army tvořily tanky francouzské a britské provenience. V Rusku vznikly pouze prototypy vozidel, které můžeme označit za tanky, páteř pancéřových sil carské armády však tvořily stovky obrněných automobilů celé řady typů. O obrněné automobily se opírala i italská armáda, její domácí tank Fiat 2000 vznikl jen v několika exemplářích a nebyl nasazen na frontě.

Na druhé straně centrální mocnosti až nepochopitelně zaostaly a jejich produkce byla neuvěřitelně malá. Němci dokázali vyrobit pouhých dvacet tanků A7V a nevelký počet obrněných automobilů. Rakušané nepostavili ani jediný tank a obrněných automobilů rovněž nemnoho.

 

Zkuste stručně popsat nejdůležitější tanky jednotlivých stran. O jaké šlo?

Prvním britským sériovým tankem se stal Mark I. Vyznačoval se rozměrným trupem krabicovitého tvaru, který po vnějším obvodu obíhaly pásy. S ohledem na stabilitu neměl tank otočnou věž, ale výzbroj byla umístěna v bočních kasematech. Část byla vyzbrojena kanóny – tyto stroje se označovala jako „mužské“ (Male), a část kulomety – ty byly vedeny jako „ženské“ (Female). Podobnou koncepci si zachovali i jeho následovníci až po Mark VIII. Vedle těchto těžkých tanků Britové produkovali i stroje střední kategorie, od Mk. A až po Mk. C, rovněž bezvěžové, ale menší, lehčí a pohyblivější.

Francouzi produkovali těžké tanky Saint-Chamond a střední Schneider, postavené na pásových podvozcích typu Holt, s výzbrojí rovněž rozmístěnou v kasematech. Technickým převratem se však stal lehký tank Renault FT, malé kompaktní vozidlo s výzbrojí soustředěnou v otočné věži. Bylo jich postaveno 3 400 a používaly se ještě za druhé světové války. FT představuje skutečný základ moderních tanků, které si jeho základní koncepci, uzavřený trup s otočnou věží, zachovaly podnes.

Německý A7V byl opět těžkou pancéřovou krabicí bez věže, postavenou na pásovém podvozku. Lehký typ LK II byl pohyblivější, vznikl však až před koncem války a už se jej nepodařilo zařadit do výzbroje.

 

Který z tanků se nakonec ukázal jako nejlepší?

Technicky byl zřejmě nejzdařilejší britsko-americký Mk VIII Liberty, ten však už nebyl nasazen a patří spíše do meziválečného období. Za nejdokonalejší střední tank první světové války je považován britský Mk. C Hornet, stroj sice bezvěžový, ale pohyblivý a poměrně spolehlivý. Přišel však až ke konci války a většina objednávek byla po podpisu příměří anulována. V kategorii lehkých tanků byl jasně nejdokonalejší již zmiňovaný Renault FT, který nesporně patří mezi vůbec nejvýznamnější představitele obrněné techniky v dosavadních dějinách.

 

A co bylo hlavní slabinou prvoválečných tanků obecně?

Tanky první světové války byly vesměs pomalé, slabě pancéřované, jejich motory měly malý výkon a nízkou spolehlivost, nedokonalými se ukazovaly i tehdejší převodovky. Těžké tanky byly neohrabané a vyznačovaly se špatnou průchodivostí terénem. Postupný vývoj těchto komponentů i zdokonalování technologií zpracování oceli a další výzkum však brzy posunovaly úroveň tankové techniky kupředu.

 

Kdy byly tanky poprvé nasazeny?

K prvnímu tankovému útoku v dějinách došlo 15. září 1916 během bitvy na Sommě. Tanky Mark I byly pod přísným utajením přisunuty do prostoru nasazení dva dny před samostatnou akcí a v jejím předvečeru přisunuty k frontě. Reálné podmínky bitvy ukázaly, jak byl Mark I ještě nedokonalou a nezralou konstrukcí. Ze 49 vozidel jich dokázalo vyrazit do akce jen 32, ty přesto 15. září v 6.20 nastartovaly motory a pomalu se rozjely – první tankový úder v dějinách začal.

Obrněnce směřovaly do prostoru obcí Flers a Courcelete, ovšem jeden za druhým uvázly v rozbitém terénu. Pět jich zůstalo nepohyblivých, zapadlých do kráterů a jam, devět se zastavilo pro technické problémy, dalších devět se zpozdilo a ztratilo kontakt s postupujícími jednotkami. Pouze devět Mk I se za řevu na plný výkon běžících motorů valilo proti německým postavením. Tam vyvolaly chaos, pro Němce bylo nasazení tanků naprostým překvapením. Jejich vojáci se snažili obrněné stroje zastavit palbou z pušek a kulometů, byli však neúspěšní nebo je smetla střelba. Přestože jen malé procento nasazených tanků bylo schopno splnit úkol, historicky první akce ukázala, jak velký má nová zbraň potenciál.

Přes veškeré technické nedostatky se posléze tank ukázal jako účinná zbraň, navíc s ohromnými vývojovými možnostmi. Snoubil palebnou sílu s pancéřovou ochranou, byť nedostatečnou, a s podporou pěchoty dokázal pronikat pásmy nepřátelské obrany. Palba kulometů a děl způsobovala německým obráncům citelné ztráty.

 

Jak probíhalo začleňování tanků do armád?

V létě 1916 měli Britové šest tankových rot, součást Machine Gun Corps. Roty označené písmeny A až H byly listopadu transformovány na prapory. S ohledem na stoupající počet i význam obrněnců došlo 28. července 1917 k vybudování samostatného tankového sboru – Tank Corps. V jeho sestavě se v létě 1918 nacházelo již 25 tankových praporů. Z nich 18 operovalo ve Francii.

Francouzské obrněné jednotky byly zpočátku označovány jako útočné dělostřelectvo (l´artillerie d´assault) či speciální dělostřelectvo (l´artillerie spéciele). Jejich výstavbu řídil generál Estienne, označovaný za otce francouzského tankového vojska. Pro organizaci tanků bylo převzato upravené organizační schéma dělostřelectva, formující tanky do baterií a skupin, později se přešlo na obvyklé praporní schéma. Po příchodu lehkých tanků Renault FT z nich byly budovány tankové roty, roku 1918 začaly vznikat smíšené tankové pluky, kombinující FT s praporem středních Schneiderů, případně těžkých britských Mk.V.

První 501. tankový pluk byl zformován 12. května 1918, do konce války byly vybudovány pluky až do čísla 509. Renaulty FT byly formovány hlavně do praporů lehkých tanků. Základem byla četa, složená z pěti tanků, z nichž tři byly vyzbrojeny kanónem SA-18 a dva kulometem. Rota měla tři čety a jednu záložní, prapor měl ve stavu tři roty a navíc tři velitelské stroje a čtyři rádiové. Lehký tankový prapor měl tedy celkem 75 tanků.

Americké obrněné jednotky byly formovány do dvou samostatných sborů. Tank Service soustřeďoval obrněné síly nacházející se na území Spojených států, jeho hlavní úlohou byl výcvik nových příslušníků tankového vojska, formování a doplňování bojových jednotek. Tank Corps (celým názvem Tanks Corps of the American Expeditionary Force) byl součástí sil vyslaných na frontu ve Francii. Americké tanky byly formovány do praporů, buď se 77 lehkými FT nebo 45 těžkými britské provenience. Do konce války byly formovány těžké prapory 301th až 308th Tank Batallion a lehké 326th až 345th Tank Batallion.

V Německu představoval základní tankovou jednotku tankový oddíl Sturm-Panzerkraftwagen-Abteilung, tvořilo jej pět tanků, osm nákladních a tři osobní automobily. Celkem čtyři oddíly byly vyzbrojeny domácími stroji A7V, dalších pět kořistními britské a francouzské výroby.

 

Kdo tanky vyráběl? Šlo o technologicky složitý proces?

K zahájení sériové produkce tanků byl třeba především rozvinutý strojírenský, automobilový a hutní průmysl. Z tohoto důvodu dokázaly v letech první světové války vyvíjet a stavět tanky jen hospodářsky vyspělé země s dostatečným průmyslovým i ekonomickým zázemím. Technologie stavby příliš složitá nebyla, typickým stavebním postupem bylo osazení podvozku rámem z ocelových úhelníků, na který se nýtovaly a šroubovaly rovné pancéřové plechy, tvořící trup vozidla. Ten se pak osadil výzbrojí a vnitřním vybavením.

 

Uměli tehdejší velitelé a generálové tanky správně nasadit a využít? A jakou strategickou roli tato zbraň hrála?

Léta první světové války byla obdobím hledání optimálního nasazení tankové zbraně, zpravidla se využívala k palebné podpoře pěchoty a jezdectva a při průlomech linií zodolněné nepřátelské obrany. Kvůli řadě technických omezení se však k rozsáhlým obkličovacím operacím nebo vytvoření obrněných klínů, pronikajících do hloubky nepřátelského území, ještě příliš nehodily.

V posledním roce války ovšem představovaly tankové jednotky nedílnou součást velkých ofenziv dohodových vojsk, která nasazovala na frontě řádově až stovky obrněnců. Jejich role při likvidace německého odporu byla významná. K tankovým bitvám, jaké známe z druhé světové války, pochopitelně nedocházelo. Důvodem byl mizivý počet obrněné techniky na straně protivníka, takže k vzájemným soubojům britských a německých tanků došlo jen v zcela řídkých případech.

 

Kdo tvořil posádky tanků? Speciálně vyškolení vojáci?

Obecně lze říci, že byla snaha vybírat tankisty mezi muži technických povolání, kteří skýtali naději, že dokáží vozidlo udržet v chodu a při poškození opravit. Mezi tehdejšími tankisty však najdeme i osobnosti, které se kladně nebo i záporně zapsaly do pozdějších dějin. Za všechny snad jmenujme velitele jednoho z tanků A7V, záložního poručíka Wilhelma Biltze (1877-1943), který v dubnu 1918 vybojoval historicky úplně první tankový souboj. Biltz byl v té době již uznávaným vědcem v oboru chemie a po válce dosáhl titulu profesora na univerzitě v Hannoveru.

 

Měli tankisté v oblibě své stroje? Byla to vděčná či naopak nenáviděná služba?

Vztah k vlastnímu stroji se patrně měnil od člověka k člověku, ovšem služba v první generaci tanků byla děsivá. Mezi tankisty se nacházel nekrytý motor, vydávající neustále nesnesitelný hluk, doprovázený v boji palbou děl a kulometů, umístěných rovněž v bojovém prostoru. K tomu se přičítalo pekelné vedro v omezeném nevětraném prostoru a dým ze střelby vlastních zbraní.

Služba u tankového vojska v době jeho zrodu patřila bezpochyby k mimořádně náročným. Podstatně lépe na tom byly osádky modernějších strojů. Například Mk.C Hornet měl již oddělený motorový prostor a jeho tři tankisté měli určitě snesitelnější pracovní podmínky.

 

Jak na nasazení těchto strojů vůbec reagovali běžní vojáci?

První nasazení tanků představovalo pro německou pěchotu šok, ovšem záhy se zlepšovala taktika i opatření proti útokům tankových jednotek. Němci se naučili používat křížové palby děl, nasadili průrazné střelivo, jako účinné se ukazovaly svazky granátů, vhozené pod pásy i další metody boje. Obecně se ukazovalo, že pokud si obránci zákopů zachovali chladnou hlavu, dokázali útočníkům i při podpoře tanků způsobit vážné ztráty.

 

Jak se vyvíjely tanky po skončení války? Byl jejich vývoj rychlý, nebo spíš ustrnul?

V dvacátých letech se tempo vývoje samozřejmě snížilo, účastníci války řešili především ekonomické problémy a ohromné hospodářské ztráty, které světový konflikt způsobil. Přesto se již objevovaly stroje, které nasměrovaly další vývoj. Standardem se stala otočná věž, umožňující snížení velikosti, hmotnosti i počtu členů osádky. Později se začaly objevovat radiostanice, umožňující udržovat spojení v reálném čase a posunout vedení operací na novou úroveň.

Výrazný technologický pokrok představoval postupný přechod na spojování komponentů svářením namísto dosavadního nýtování, dále například možnost části trupů a věží odlévat. Současně se zvyšovala účinnost tankových kanónů i jejich střeliva, prudký vývoj zaznamenaly i pohonné jednotky a převodovky.

 

Co vlastně z tankového vývoje té doby, z dědictví z 1. světové války, zbylo dodnes?

Zcela základní myšlenka – postavit obrněné pásové vozidlo s výzbrojí v otočné věži, určené k průniku nepřátelskou obranou – si své kontury v zásadě zachovala podnes. Za sto let neustávajícího technického vývoje se ovšem tank změnil k nepoznání a první tankisté by na současné stroje, využívající vrstveného i přídavného aktivního pancéřování, laserových dálkoměrů, palubních počítačů a pokročilých systémů spojení i navigace, museli zírat jako na zjevení.

 

Kolik tanků z první války se dodnes zachovalo? A kde jsou vystaveny?

Z britských tanků se dochovala kolekce v muzeu v anglickém Bovingtonu, najdeme zde prototyp Little Willie, Mk. I i další stroje. Mk IV či Mk V se nacházejí také v muzeích v USA, Austrálii, Rusku a na Ukrajině.

Těžký Saint Chamond i střední Schneider vystavuje francouzské tankové muzeum v Saumuru, lehký FT se dochoval ve větším počtu a nachází se v řadě expozic po světě. Bohužel ani jeden se nezachoval v Česku, přitom československá armáda používala sedm těchto strojů v meziválečném období.

Německý A7V se dochoval jediný v Austrálii, druhý stroj tohoto typu postavili jako repliku s využitím části originálních dílů v Německu, tank je ke zhlédnutí v Munsteru.

Andrej Halada

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha