1936 ‒ rok strategických rozhodnutí

1936 ‒ rok strategických rozhodnutí

09. 06. 2014

V jarním období před sedmdesáti osmi lety se významně zintenzivnilo úsilí, jehož cíl spočíval ve vzniku odolné obrany Československé republiky ve všech jejích dimenzích. Branná legislativa se rozšířila o nové zákony, nařízení a vyhlášky. O mimořádně závažných věcech se usnášela Nejvyšší rada obrany státu, což byl zvláštní výbor vlády. Zájmy armády se staly více než kdykoli dříve věcí veřejnou.

 

Společným jmenovatelem toho všeho byla reakce na událost, od níž letošního 7. března uplynula stejně dlouhá doba. Třetí říše toho dne obnovila vojenskou přítomnost v demilitarizovaném pásmu v Porýní. O tom, jak závažné reakce tato změna bezpečnostního klimatu v Evropě vyvolala v Československu, pojednává tento obsáhleji koncipovaný příspěvek.

 

Letopočet 1936 byl výjimečný. Charakterizovala jej rozporuplnost dějů, které se během něho odehrály. Temné mraky nad Evropou se kupily již nějaký čas. Právě v tomto roce se ale ostře vyhrotil kontrast mezi těmi událostmi, jež stále ještě symbolizovaly naděje v obrat k lepšímu, a těmi, v jejichž důsledku se mezinárodní vztahy vážně zhoršily. Na vrcholu prvních spočívaly olympijské hry. Konaly se od 1. do 16. srpna v Berlíně. Československo reprezentovalo 190 sportovců. Získali osm medailí, 3 zlaté a 5 stříbrných. Přes všechny pozitivní hodnoty tohoto nejvýznamnějšího sportovního klání světa se nedalo vyhnout projevům nacistické propagandy. Bilance druhé skupiny událostí byla tragická. Datum 17. července vyznačil počátek občanské války ve Španělsku. Protivládní síly toho dne zahájily v Maroku povstání. Pučistická vlna vzápětí přeskočila na Pyrenejský poloostrov a zachvátila postupně celou zem. Lavina násilí se nedala zastavit.

Kdo si v daném roce ovšem pospíšil nejvíce, byli němečtí nacisté. Již 7. března zasadili druhou ze smrtelných ran evropskému systému, jak jej ustavila Versailleská mírová smlouva. Wehrmacht v ten den uskutečnil operaci s krycím označením Wünterübung. Její cíl spočíval v obnově německé vojenské přítomnosti v demilitarizovaném Porýní. První zásah versailleskému systému nacisté uštědřili již před rokem. Obnovou branné povinnosti přestali od 16. března 1935 oficiálně respektovat poválečná odzbrojovací ustanovení. Fakt, že na Třetí říši nedolehl žádný mezinárodní postih, jim dodalo na odvaze k dalšímu podkopání statusu quo v Evropě.

 

Čs. demokracie v nových strategických podmínkách

V Praze sledovali negativní vývoj, který spěl k 7. březnu 1936, s rozvahou a s vírou v mocenské sebevědomí západních demokracií. Reakce Československé republiky na Hitlerovu akci byla ale okamžitá a nutno zdůraznit příkladná, posuzováno z celoevropského hlediska. Prezident E. Beneš pohotově a v jasné formě ujistil neprodleně ještě 7. března francouzského vyslance Louise de Monicaulta, že Československo bude následovat Francii, pokud z německé svévole vyvodí důsledky. Prezident jednal s oporou o československo-francouzské politické spojenectví a s důvěrou, že se francouzská i britská vláda postaví se vším důrazem na odpor jednostrannému německému postupu.

Francouzští vládní představitelé chápali hodnotu postoje čs. spojence. Předseda vlády Albert Sarraut později potvrdil, že „pouze Československo bylo loajální během rýnské krize.“ Pasivita evropského západu, která byla potvrzena rozhovory britských zástupců s francouzskými vládními činiteli v Paříži a pouze defenzivní rozhodnutí Sarrautovy vlády z 8. a 9. března 1936 přiměla čs. vládu k závislosti na dalším postupu obou rozhodujících západních velmocí. Pokud se Francie dostala fakticky ještě před 7. březnem 1936 do vleku zahraničně politického usilování Velké Británie, pak se i Československo, vzhledem k základům své zahraničně politické koncepce, podřídilo Francii.

Na čs. vládu po 7. březnu stále silněji doléhalo vědomí o tom, v jaké strategické situaci se republika ocitla. Nejvíce alarmovala skutečnost, že němečtí nacisté svou bezprecedentní svévolí smrtelně zatarasili jedinou cestu pro případnou francouzskou vojenskou pomoc. V obsazeném území začali urychleně budovat vojenskou infrastrukturu a stálé fortifikace. Spojnice východního pomezí demilitarizovaného pásma v Porýní a nejbližšího úseku státních hranic Čs. republiky měřila do 7. března 250 km. Čs. Hlavní štáb očekával, že Francie zahájí asi do tří týdnů od počátku německého útoku na Československo ofenzivní operaci, orientovanou do údolního povodí Mohanu. Strategický cíl této ofenzívy měl spočívat v oddělení jižního a severního Německa.

Skutečnost, že možnosti obrany Čs. republiky se po 7. březnu podstatně zhoršily, potvrzuje stanovisko čs. vojenských činitelů, které reprodukoval ministr zahraničních věcí Kamil Krofta na zasedání vlády 20. března. Členové vlády tu poprvé od 7. března vyslechli Kroftovo upozornění, že nové německé opevňování v Porýní „dle některých vojenských odborníků bylo by pro nás zhoubné.“ Pod dojmem nové mezinárodní situace začala vláda připravovat republiku k delší obraně bez pomoci spojenců, než se před 7. březnem předpokládalo. Tento fakt se záhy prosadil v mnoha oblastech obrany Československa.

 

Události v Porýní ‒ urychlovač čs. branné legislativy

Jedním z nejpodstatnějších ukazatelů zvýšeného defenzivního úsilí se stala tvorba branné legislativy. Rok 1936 byl v tomto směru velmi plodný. V období od 7. března do jeho konce bylo přijato 16 právních norem s branným zaměřením, nebo s podstatným významem pro armádu. Toto množství překonal pouze rok 1938 s dvaceti sedmi a rok 1924 se sedmnácti právními normami. Také v roce 1919 vzniklo a bylo přijato šestnáct norem a v roce 1918 čtrnáct. Posledně dvě uvedená léta byla ovšem specifická vzhledem k zakladatelskému období státu a armády.

Primární důležitost z celé branné legislativy měl ovšem zákon o obraně státu. Potřebné nástroje pro budování záštity země mohl čs. exekutivě zaručit právě on. Základy k široce koncipované právní regulaci systému obrany státu byly položeny již v roce 1926, tedy v diametrálně odlišné bezpečnostní situaci Čs. republiky, než v jaké byl zákon dokončen. Běžné projednávání osnovy ukončila I. (právní) komise Meziministerského sboru pro obranu státu 19. prosince 1935. Šlo o úctyhodné legislativní dílo. Obsahovalo 200 paragrafů. Třebaže jeho tvorba začala daleko před březnovou krizí z roku 1936, vstup wehrmachtu do Porýní byl tím rozhodujícím impulzem k jeho urychlenému dokončení.

Podmínky v době závěrečných prací na návrhu zákona pregnantně vystihl sociálně demokratický poslanec Antonín Srba, když ve Zprávě výborů ústavně-právního a branného o vládním návrhu zákona o obraně státu uvedl, že „…teprve přiostření mezinárodních poměrů způsobilo, že návrh zákona, o němž porady trvaly řadu let, byl nyní předložen. Tato osnova zákona nepřišla dříve, dokud nebyla mezinárodními poměry vynucena.” Na jiném místě citované zprávy k tomu podotkl: „Důvod podání této osnovy je v tom, že Evropa je fakticky ve stavu poloválečném.” Velmi příznačně pak ocitoval říšského kancléře: „Přepadnu-li, přepadnu jako blesk”, praví Hitler. V této situaci je ovšem naším úkolem, abychom dokázali, že ČSR nebude místem nejmenšího odporu. A to je právě vedle zařízení čistě vojenských také úkolem této osnovy zákona.”

Vláda projednala návrh Zákona o obraně státu s kladným výsledkem na zasedání 13. března a následně jej předložila poslanecké sněmovně Národního shromáždění k dovršení celého legislativního díla. Sněmovna návrh schválila 30. dubna a postoupila jej senátu. Ten jej schválil 13. května. Po podpisu prezidenta republiky byl nový Zákon o obraně státu č. 131/1936 Sb. z. a n. vyhlášen 23. května. Účinnosti nabyl 23. června.

Německý mocenský zákrok v Porýní varoval překvapivostí, zejména maximálním utajením počátku akce. Nečekaný úder byl od té doby, mnohem výrazněji než kdykoli dříve, považován za nejhorší možné riziko pro obranyschopnost Čs. republiky. Vrcholnou exekutivu i velení čs. armády alarmoval po 7. březnu tristní fakt, že nejohroženější části území státu nebylo v dané chvíli možné zajistit proti nenadálé agresi. Se vší naléhavostí se to týkalo státních hranic. Ministerstvo národní obrany (MNO) se snažilo v předcházejících letech nejrůznějšími způsoby prohloubit zapojení finanční stráže a četnictva do vojenské ostrahy hranic. Objevila se některá progresivní opatření. Šlo zejména o rozšíření součinnosti finanční stráže s armádou a četnictvem při pohraničním poplachu, při ostraze státních hranic a v rámci zpravodajské činnosti. Bylo to opatření zaváděné na podkladě usnesení schůze Nejvyšší rady obrany státu z 19. dubna 1934.

Stále ovšem chyběl ucelený systém, jenž by soustavně koordinoval ochranu státních hranic z hlediska činnosti armády s finanční stráží, četnictvem, případně ještě se státní policií. Porýní zde opět zapůsobilo jako katalyzátor. MNO pod dojmem těchto událostí připravilo návrh na sloučení četnictva, finanční stráže a státní policie do jednotného bezpečnostního sboru. Tento podnět další zainteresovaná ministerstva odmítla. Jejich zásadní důvody spočívaly v zachování existence a samostatného výkonu služby četnictva, finanční stráže a státní policie. Doba však uzrála pro systémové řešení, a proto Ministerstvo vnitra předložilo návrh vládního nařízení o vzniku Stráže obrany státu (SOS). Časový sled řešení této otázky byl rychlý. Mezi prvním vícestranným jednáním o věci (16. května) a schválením návrhu vládou (12. června) neuplynul ani měsíc. Po odstranění určitých mezirezortních rozdílností bylo publikováno Vládní nařízení ze dne 23. října o Stráži obrany státu č. 270/1936 Sb. z. a n. V platnost vstoupilo 31. října. Nejdůležitější úvodní ustanovení znělo: „Úkolem Stráže obrany státu je ochrana neporušitelnosti státních hranic a nedotknutelnosti státního území a spolupůsobení při ochraně veřejného pořádku, klidu a bezpečnosti.“

V případě tohoto exekutivního aktu se čs. vláda opřela o právo nařizovat určitá opatření bez projednání v Národním shromáždění. Byl to zcela legitimní postup, neboť ji k tomu opravňoval Zákon o mimořádné moci nařizovací č. 106/1934 Sb. z. a n. z 21. června 1934, resp. pozdější zákonem povolená prodloužení daného zmocnění. Od podzimu 1936 se podél hranic Německem, Rakouskem, Polskem a Maďarskem budovalo prvních 30 pohraničních praporů SOS; jediný vnitrozemský prapor byl postaven zjara následujícího roku v Praze. Schopnost co nejrychlejší reakce na nenadálé vnější ohrožení se stávala postupně skutečností.

Ze Zákona o obraně státu č. 131/1936 Sb. z. a n. vycházelo také další závažné opatření, jež mělo zvýšit ochranu státních hranic proti nenadálému napadení. Šlo o Vládní nařízení ze dne 9. července 1936 o zvláštních zařízeních na silnicích a cestách, které se stalo během krátké doby již sedmým prováděcím nařízením k Zákonu o obraně státu. Na jeho základě se během léta šestatřicátého roku začal rozvíjet pozoruhodný projekt, založený na spolupráci vojenských orgánů a složek civilní státní správy. Podle průzkumných prací a direktiv štábů zemských vojenských velitelství začaly zemské správní úřady pod příslušným vojenským stavebním dozorem budovat technická zabezpečovací opatření na komunikacích. Šlo o různá stavebně-technická zařízení, která byla přizpůsobena taktické a terénní situaci v každé konkrétní lokalitě. Povětšinou šlo ovšem o mohutně dimenzované pancéřové závory, železobetonové výhybné zídky pro zpomalení průjezdu přes hraniční komunikace a také železobetonové pásy s vertikálně zapuštěnými řadami kolejnic pro absolutní vyloučení přejezdu určitých míst.

V některých oblastech se tyto prostředky kombinovaly se zvláštními prostory pro uložení trhavin. Šlo o značný rozsah a územní rozptyl prací. Data o všech realizovaných opatřeních nejsou prozatím úplná, přesto budí respekt. V zemi České bylo v letech 1936‒1938 realizováno asi 860 zařízení a v zemi Moravsko-slezské přes 260. Ze Slovenska je známá existence minimálně šesti desítek zařízení a z Podkarpatské Rusi třinácti. Celkově šlo o jeden z nejviditelnějších a současně nejranějších projevů defenzivního úsilí po událostech v Porýní z března 1936.

Sledovaný rok výrazně charakterizovalo ještě jedno vysoce závažné opatření. Nebylo přímo součástí branné legislativy v užším a primárním smyslu. Pro již zahájenou modernizaci čs. branné moci ale mělo naprosto zásadní význam. Šlo o Zákon ze dne 29. května 1936 o půjčce na obranu státu č. 142/1936 Sb. z. a n. Účinnosti nabyl dnem vyhlášení, tedy 30. května 1936. Atmosféra ve společnosti byla po 7. březnu mimořádně příznivě nakloněna zájmům armády. Veřejnost pocítila zvýšené ohrožení republiky do té doby nejnaléhavěji. Mimořádně velký ohlas tato akce zaznamenala u fyzických osob, tedy běžných přispěvatelů. Za pouhých pět týdnů byly upsány dluhopisy v takovém rozsahu, že stát získal 2457 mil. Kč.

Finanční příspěvky vyjadřovaly občanskou odpovědnost a vlastenectví značné části státotvorné veřejnosti přesvědčivěji než cokoli jiného. Nebylo pochyb o tom, že věcné potřeby armády jsou prvotním zájmem demokraticky smýšlející společnosti. MNO se částečně dělilo o výnos z půjčky zejména s Ministerstvem veřejných prací, se Státním vodohospodářským fondem a část prostředků vláda rezervovala na zvláštní účely obrany státu. Ve svém souhrnu byl ale výnos přímo či zprostředkovaně určen pro širší sektor obrany.

Uvedený přehled zdaleka nevyčerpává všechny právní normy, jež v roce 1936 rozšířily brannou legislativu. Vznikla řada dalších zákonů, nařízení a vyhlášek, které se týkaly zejména úprav správní působnosti vojenských útvarů. Tato opatření souvisela s modernizací organizační struktury branné moci. Zohledňovaly se tím nejen potřeby její existence v míru, ale významně i v podmínkách branné pohotovosti a války. Jinými normami se řešila právní stránka vojenského využití komunikací a dopravních prostředků. Náležela sem i pravidla vyvlastňování pozemků pro budování letišť. Čs. právní řád zaváděl též zvláštní podmínky z hlediska práv, povinností a zvláště vlastnických vztahů k nemovitostem v pohraničním pásmu a v obvodech, kde již probíhaly, nebo se připravovaly, opevňovací práce. Zvláštní podmínky se napříště vztahovaly rovněž na patentové záležitosti z hlediska obrany státu a na dovoz a vývoz předmětů, na něž se vztahovalo povolení vojenské správy. Nový mimořádný charakter obdržela i kategorie podniků, důležitých pro obranu státu. Z jen letmo naznačených oblastí plyne, že branná legislativa pokrývala stále větší sektor života společnosti. Nešlo ovšem o její militarizaci, ale o podmínky pro budování a v případě potřeby též aktivování celé státní defenzívy.

 

Operace Wünterübung podnětem k intenzivnější obranné politice čs. vlády

Významný pohyb nastal též v prostředí vlastní výkonné moci. Čs. vláda se po 7. březnu 1936 postupně smířila s faktem, že v Evropě již není sil, které by dokázaly obnovit původní demilitarizovaný status Porýní. Jak bylo již připomenuto, uvědomila si, že nároky na obranyschopnost státu se podstatně zvýšily. Podmínky pro upevňování defenzivní základny republiky se přes nepříznivý mezinárodní vývoj významně zlepšily vlivem dvou zásadních událostí.

Od 18. prosince 1935 měla republika nového prezidenta. Byl jím dosavadní ministr zahraničních věcí Edvard Beneš. Již dříve významně přispíval k tomu, aby potřeby armády byly respektovány odpovídajícím způsobem. Nejvyšší ústavní funkce mu podstatně rozšířila možnosti, jak vojenským zájmům obrany republiky ještě více a účinněji prospět. Svá práva a možnosti vrchního velitele veškeré branné moci proto důsledně využíval od samého počátku prezidentství.

Pro závažnost a kvalitu vládní branné politiky bylo podstatné, že Nejvyšší rada obrany státu (NROS, zkráceně též Rada), tedy zvláštní vládní výbor pro vojenské otázky, pracoval od přijetí Zákona o obraně státu č. 131/1936 Sb. z. a n. již na pevné legislativní platformě. NROS vznikla již 6. října 1933 na základě usnesení vlády a do jara 1936 projednala řadu významných záležitostí. Bez opory o zákon bylo ale stěží představitelné, aby se usnášela o nesmírně nákladných projektech, které před ní postavily důsledky nejnovějších událostí. Rada byla složena z vybraných členů vlády. Předsedal jí premiér Milan Hodža. Zastoupení jednotlivých rezortů, platné od 3. února 1936, respektovalo politický profil vládní koalice. Vedle pěti politických ministrů, reprezentantů koalovaných stran, v Radě zasedli na jaře 1936 další dva bezpartijní ministři financí a zahraničních věcí. Jednací řád umožňoval prezidentovi republiky, aby Radě předsedal. E. Beneš tohoto práva využil. Všechna usnesení z jara 1936 byla projednána a schválena za jeho předsednictví.

Z hlediska závažnosti měla primární význam otázka uspokojení materiálních potřeb nejen mírové čs. branné moci, ale hlavně válečné polní armády. Ta se od roku 1935 budovala na nových organizačních základech, které nahrazovaly dřívější překonaný a velmi těžkopádný systém mobilizační výstavby vojsk. Existující materiální základna ovšem nedostačovala prakticky ve všech položkách. Čs. branná moc stále postrádala některé kategorie výzbroje, které naléhavě vyžadovaly trendy soudobého vojenství. Program materiálního vybavení armády se stal vysoce aktuálním politickým tématem v době krize mezinárodní bezpečnosti po 7. březnu 1936. Tyto nesnáze vedly k tomu, že předseda NROS M. Hodža vydal již 5. května ústní rozkaz k tomu, aby MNO ihned přikročilo k realizaci výzbrojního programu. Náčelník Hlavního štábu arm.gen. Ludvík Krejčí ještě týž den oznámil na poradě s podnáčelníkem, svými zástupci a s přednosty odborů MNO, že objednávky mají být neprodleně připraveny a vydány. Příslušná místa vojenské správy byla pověřena předložením závazných podkladů do 30. června. Vojáci dobře vycítili, že přízeň politické exekutivy, vynucená nejnovějším pohybem na mezinárodní scéně, je největší od počátků budování čs. branné moci.

Práce se rozběhly plným tempem. Objemy dat a kalkulovaných finančních částek byly zcela mimořádné. Na základě programu měla armáda obdržet výzbroj např. pro 140 rot a 38 čet kanónů proti útočné vozbě (KPÚV). K prostředkům doprovodných zbraní pěchoty program řadil dále 102 rot a 32 čet minometů. Pro dělostřelectvo stanovil novou výzbroj pro 7 oddílů lehkých houfnic, 18 oddílů hrubých houfnic a 10 oddílů hrubých kanónů. Útočná vozba (ÚV) měla obdržet materiál pro 14 praporů a 34 čet tanků. Pro letectvo se připravoval přísun výzbroje pro devět nových stíhacích, jednu pozorovací, jednu zvědnou, tři lehké bombardovací a dvě těžké bombardovací letky. Obranu proti letadlům (OPL) mělo zesílit 12 oddílů protiletadlových kanónů.

Z hlediska konkrétních počtů zbraní šlo o 1331 KPÚV, 893 minometů, 225 lehkých a hrubých houfnic, 106 hrubých kanónů, 150 zvědných, 232 stíhacích, 85 lehkých bombardovacích, 7 těžkých bombardovacích a 232 školních letounů všech stupňů výcviku s odpovídajícím počty a zálohami motorů, náhradních dílů apod. Pro OPL bylo určeno 184 protiletadlových kanónů. Pro ÚV program požadoval 788 nových tanků. K podstatnému vzestupu motorizace mělo přispět 5350 nákladních automobilů různého určení a tonáže i 892 osobních automobilů. Do všech složek armády mělo být rozděleno 100 000 pušek, 8583 lehkých a 2117 těžkých kulometů. Dalších několik tisíc nejnovějších vzorů těžkých kulometů ovšem vyžadovalo vyzbrojování stálého opevnění. Udané stavy výzbroje jsou zjednodušeným přehledem celého nesmírně rozsáhlého programu. Kromě zbraní jako takových šlo o další rozsáhlé zbraňové i jiné prostředky pro všechny zbraně a služby, střelivo, skladovací i výrobní prostory. V souhrnu se náklady na program vyšplhaly k částce 9302 mil. Kč.

Po událostech z března 1936 se NROS doslova sebezáchovně upnula k opevňování republiky. Rada se nevěnovala otázce fortifikačních prací poprvé. Již v roce 1934 se usnesla na jejich počátečním zafinancování. Hlavní štáb byl značně překvapen její první výzvou z 27. dubna 1936 k neprodlenému opevnění všech ohrožených úseků státních hranic s Německem a Maďarskem. Střetl se zde politicky motivovaný požadavek s odborným vojenským řešením obrany republiky. První hledisko do značné míry pomíjelo náročnost fortifikačních prací. Požadavky členů vlády, vyjádřené v Radě 27. dubna a znovu 8. května, souzněly do značné míry s míněním čs. demokratické společnosti a vycházely z něho. Rada zdůrazňovala, že se opevňováním dá najevo vlastním občanům, hlavně Čechům a Němcům v pohraničí, že vláda pamatuje i na nejvzdálenější pohraniční regiony a jejich obyvatele, a že je hodlá bránit. Armádní velení, pokud ovšem obdrželo pokyn opevňovat všude, a ten byl z úrovně NROS samozřejmě závazný, muselo politickému zadání vyhovět a najít pro něj vhodný vojenský smysl. Hlavní štáb hodlal do té doby přehradit prozatím jen nejohroženější část území, tj. oblast mezi Odrou a Labem. Generál Husárek z titulu podnáčelníka Hlavního štábu a ředitele opevňovacích prací koncem roku 1935 zdůraznil nutnost koncentrovat veškeré úsilí právě sem, aby byl tento pohraniční úsek zabezpečen téměř souvislým a silným opevněním do konce roku 1939.

V květnu 1936 byl v reakci na podnět NROS zahájen taktický průzkum a vytyčovací práce ve velmi ambiciózním měřítku. Výstavba stálého (těžkého) opevnění v té době již probíhala rychlým tempem v oblasti Moravské Ostravy. K zadání byl připraven kralický úsek i sousední pásmo ve východní části Orlických hor. Na ostatních místech probíhaly čilé rekognoskační práce. Tato aktivita byla od května příznačná pro úsek Opavy, Starého Města pod Sněžníkem v masivu Jeseníků, na Náchodsku i v sousedním trutnovském úseku. Usilovně byl studován terén na Liberecku a v Krušnohoří. V červnu 1936 měly určené skupiny začít vyhodnocovat oblast Chebu a Šumavy. Projekčně vyřešeno a k zadání připraveno bylo stálé opevnění na bratislavském předmostí v oblasti Petržalky. Taktický průzkum pokrýval i exponované úseky státních hranic s Maďarskem. Řešeny byly uzávěry přechodů přes Dunaj u Komárna, Parkanu a Čopu na řece Tise. Průzkum probíhal v asi desetikilometrovém souvislém úseku mezi ústím Hronu a Ipelu do Dunaje.

Hlavní štáb těmito opatřeními dospíval na samou hranici možností a zdrojů v oblasti opevňování, když chtěl rychle a účinně vyhovět zadání od NROS. Relativně brzy, ještě v průběhu roku 1936, však vyšla najevo hlavní limitující skutečnost, která zabránila rozvinout výstavbu těžkého opevnění na skutečně všech potřebných místech. Zatímco stavební a výrobní kapacity čs. průmyslu byly schopny nároky těchto činností pokrýt, armáda postrádala dostatek vojenského personálu pro odborný dozor nad opevňováním. To byl také hlavní důvod, jenž na podzim daného roku vedl k odložení realizace těžkých opevnění v širší oblasti severních a západních Čech na pozdější dobu.

Souběžně s rekognoskací tras těžkého opevnění se zjara šestatřicátého roku začala rozvíjet v jistém smyslu náhradní koncepce lehkého opevňování. Řešila se jím nutnost zajistit ohrožené směry dříve, než je přehradí plnohodnotné prostředky stálého opevnění. Tato alternativní koncepce nebyla určena k zastavení či maximálnímu zpomalení nepřátelského postupu, což bylo primárním úkolem stálého opevnění. Polní armádě měla pouze poskytnout možnost opory na předem stanovených obranných pásmech a usnadnit jí ústupový boj. Šlo rovněž o součást reakcí Hlavního štábu na jarní podněty NROS. Doklad o tom tvoří fakt, že práce tohoto typu byly zahájeny z rozhodnutí náčelníka Hlavního štábu v květnu. Výběr tras a realizační práce byly v tomto případě řízeny na decentralizované bázi, neboť je uskutečňovaly štáby zemských vojenských velitelství v Praze, Brně a Bratislavě.

V souvislosti s lehkým opevněním je vhodné podotknout, že ve stejné době začal Hlavní štáb řešit metody jeho co nejrychlejšího obsazení pro případ pohotovostních opatření a mobilizace. Šlo o rozsáhlý projekt, jenž se v následujícím období rozrostl co do rozsahu i závažnosti. Organizačně se rozvíjel od centra, tj. od zabezpečení hlavního města Prahy, směrem k exponovaným úsekům v pohraničí. Nezůstal bez vlivu na mírovou organizaci čs. branné moci i na plánované složení mobilizované polní armády.

Naprosto nejzávažnější rozhodnutí z roku 1936 se vztahem k opevňování republiky pocházejí ze 4. června. Předcházela jim přípravná jednání náčelníka Hlavního štábu s předsedou vlády. Jako nejdůležitější podklad byl použit programový dokument s názvem Zpráva náčelníka hlavního štábu o programu stálého opevnění. Pro arm.gen. L. Krejčího jej připravil ředitel opevňovacích prací div.gen. K. Husárek. Rada vzala jednomyslně a bez rozpravy na vědomí, že naplánované opevňování země si vyžádá náklad v celkové výši 10014 mil. Kč. Dodatečně byly Radou schváleny již dříve zahájené opevňovací práce v prostoru Moravské Ostravy a jižně Kladska. Šlo o mimořádný projekt: ve čtyřech etapách, rozlišených podle naléhavosti, měla být opevněna fronta o celkové délce 1233 km. O den později vzala toto usnesení NROS na vědomí vláda. Povaha těchto exekutivních aktů odpovídala celkové situaci v Evropě. Šlo ale jen o začátek. To nejdůležitější se mělo uskutečnit až v následujících letech. K 21. lednu 1937 bylo stavebně dokončeno teprve 49 objektů těžkého opevnění a 632 objektů lehkého opevnění.

Výzbrojní a opevňovací program byl pro obranu státu primárně významný. Nešlo ovšem o jediná témata, o nichž se na jaře 1936 jednalo na nejvyšší úrovni s pozitivním výsledkem. Připomínku si zaslouží zejména ještě rozhodnutí vlády z 9. července o zvýšení počtu vojenských osob na 13646 služebních míst pro důstojníky z povolání a 8815 pro rotmistry. Ve srovnání s původním návrhem MNO z 8. února převýšilo vládní rozhodnutí původní požadavky dokonce o 217 míst důstojníků a 123 rotmistrů.

 

Velkolepé finále čs. branné politiky z roku 1936

Branné úsilí z jara a léta šestatřicátého roku vyvrcholilo konáním závěrečných cvičení. Uskutečnila se 21.‒25. srpna v severovýchodních Čechách. Šlo o do té doby nejrozsáhlejší akci svého druhu od vzniku republiky. Do zániku republiky nebyla překonána. Zapojeno do ní bylo na 100 000 vojáků, tedy dvě třetiny mírového stavu branné moci. Z hlediska použitých počtů vyšších jednotek se jednalo o 4 sbory, mezi než bylo rozděleno 8 divizí a 2 jezdecké brigády. Program podzimních cvičení pokračoval též na Slovensku, přesněji severovýchodně Bratislavy, ve dnech 2.‒6. září. Zde cvičilo 50 000 vojáků. Síly se členily na dva sbory, z nichž každý disponoval dvěma divizemi. Nasazena byla i jedna jezdecká brigáda. Cvičilo se též na východním Slovensku, kde se zapojily dvě divize. Stav zde cvičících vojsk byl pochopitelně nižší.

Tato rozsáhlá cvičení, která měla ve svém souhrnu celostátní význam, směřovala ke třem zásadním cílům. První spočíval hlavně v tom, že se při nich ověřovaly nové organizační prvky, mezi nimi zejména sborový stupeň velení. Druhý měl vnitropolitické vyznění. Tak komplexní celostátní akce působila jako zpětná vazba vůči společnosti. V nejviditelnější formě se před domácí veřejností prezentoval nejnovější pokrok armády. Společnost tak měla získat důvěru v to, že rostoucí výdaje na armádu mají smysl a plné oprávnění. Třetí cíl se týkal zahraničně politického dosahu. Československo dávalo jasně najevo, že je odhodláno bránit se svými prostředky a ze všech svých sil proti ohrožení z vnějšku. Tento vzkaz měl dva adresáty. Těmi prvními byly režimy s protičeskoslovenským naladěním. Ti druzí byli spojenci. U jedněch se měl prohlubovat respekt k čs. brannému potenciálu, u druhých důvěra v hodnotu a schopnosti aliančního partnera, pro nějž nastávaly čím dál tím složitější časy.

Karel Straka

 

Aktuálně



Zahraniční studenty nadchly expozice Armádního muzea Žižkov

Zahraniční studenty nadchly expozice Armádního muzea Žižkov

27. 03. 2024
Jaké změny s sebou přináší války? Na tuto otázku hledali odpověď středoškoláci…
Velký útěk, kterého se zúčastnili i tři Čechoslováci, se uskutečnil před 80 lety

Velký útěk, kterého se zúčastnili i tři Čechoslováci, se uskutečnil před 80 lety

25. 03. 2024
Největší útěk z německých zajateckých táborů se uskutečnil před osmdesáti lety. V…
Březen 1945 – vznik třetího tankového praporu Čs. samostatné obrněné brigády

Březen 1945 – vznik třetího tankového praporu Čs. samostatné obrněné brigády

22. 03. 2024
Když na přelomu let 1942/1943 rozhodovaly naše vojenské autority v Londýně o dalším…
Němá barikáda – 7. vycházka z cyklu Místa bojů Pražského povstání

Němá barikáda – 7. vycházka z cyklu Místa bojů Pražského povstání

20. 03. 2024
Most Barikádníků zpopularizovala povídka Jana Drdy Němá barikáda. Přestože v ní spisovatel…
Poslední rozloučení s nejstarším čs. válečným veteránem Ervínem Hoidou

Poslední rozloučení s nejstarším čs. válečným veteránem Ervínem Hoidou

17. 03. 2024
V pátek 15. března 2024 se na hřbitově v Landicanu za účasti představitelů…