40. výročí letu československého občana do vesmíru

Počátkem března roku 2018 uplyne čtyřicet roků od letu prvního československého občana do vesmíru. Tehdy se za naši stranu mise zúčastnil kpt. Ing. Vladimír Remek, vojenský pilot čs. armády, jako člen posádky velitele Alexeje A. Gubareva. Jednalo se o teprve třetího občana samostatného státu vyslaného do kosmu. Celý let proběhl velice úspěšně a následně byl široce propagačně využit ve všech státech nejen východního bloku. V tomto příspěvku jsme shrnuli některé údaje o události a připomněli část exponátů ze sbírky VHÚ, které ji dokumentují.

+10

Dne 2. března 1978 odstartovala v 15 h 28 min 10 s greenwichského času z kosmodromu Bajkonur kosmická loď označená SSSR-Sojuz-28. Na její palubě se nacházela mezinárodní posádka ve složení: velitel Alexej Alexandrovič Gubarev a kosmonaut-výzkumník Vladimír Remek.

Posádka provedla spojení s orbitální stanicí Saljut-6, řadu vědeckých experimentů, pozorování a úspěšné odpoutání. Návrat přistávacího modulu s kosmonauty proběhl 10. března 1978 v 13 h 44 min 40 s UTC v poušti 310 km západně od města Celinograd v Kazašské SSR. Let trval celkem 190 hodin 16 minut a 30 sekund, loď dosáhla maximální výšky 358 km nad povrchem Země a celková uletěná vzdálenost byla 5 279 898 km.

Přistávací modul kosmické lodi Sojuz-28 (obr. 1 až 3)

Sojuz-28 byla pilotovaná loď s dvoučlenou posádkou, skládající se z přistávacího modulu, orbitálního prostoru a agregátového prostoru. Loď umožňovala přiblížení a spojení s orbitální stanicí Saljut-6 a přechod její posádky na stanici. Návratová kabina sloužila jako pilotní během startu, přistání a motorických manévrů. Povrch byl kryt tepelným štítem, chránícím konstrukci před aerodynamickým ohřevem během vstupu do atmosféry. Byly zde umístěny řídící a navigační systémy lodě, dvě tvarovaná křesla pro kosmonauty, palubní deska, ovládací prvky lodě a součásti přistávacího systému.

Při sestupu z orbity se ve výši okolo 9 km otevíral výtažný padák a za ním brzdící a hlavní vrchlík padákového systému, který zajišťoval hladké přistání. Těsně před dosednutím se spínaly ve výši 1 m prachové motory, určené pro měkké dosednutí. Aby bylo možné modul po přistání co nejdříve najít, byl vybaven rádiovými systémy, které umožňovaly jeho automatické zaměření doprovodným týmem. Parametry modulu byly: průměr 2 650 mm, délka 2 200 mm a hmotnost 2 800 kg.

Spis o absolutních světových a světových rekordech společného letu letců-kosmonautů SSSR a kosmonauta-výzkumníka ČSSR (obr. 4 až 7)

Dne 10. března 1978 úspěšně ukončila mezinárodní posádka let kosmické lodi Sojuz-28. O této významné události byl Federací leteckého sportu SSSR vydán oficiální spis, kde byl popsán celý průběh letu, spojení s orbitální stanicí Saljut-6 a informace o překonání několika světových rekordů. Jednalo se o originální knihu, vázanou v červené kůži, kde mezinárodní komisaři FAI stvrdili vlastnoručními podpisy podrobné údaje o letu, vlastnostech zúčastněných kosmických plavidel a kde byla i podrobná hlášení kosmonautů.

Celá kniha dokumentů byla napsána dvojjazyčně v ruštině a češtině. Protokoly zabíraly 42 stran a dalších šest stran bylo věnováno fotografické dokumentaci. Na fotografiích byly kromě výše zmíněných kosmonautů zobrazeni také členové osádky Saljutu-6 Jurij Viktorovič Romaněnko a Georgij Michajlovič Grečko. Obdobné publikace zřejmě vydávala Federace leteckého sportu SSSR ke každému letu mezinárodních posádek.

Kniha byla československé straně věnována v roce 1978 Akademií věd SSSR. Šlo o velice cenný doklad o průběhu celého letu Sojuzu-28, neboť uváděl celou řadu podrobných údajů, jinde nezmiňovaných.

Kosmický skafandr Vladimíra Remka (obr. 8)

Záchranný kosmický skafandr, který používal během svého letu první čs. kosmonaut, sloužil k uchování životních funkcí při dehermetizaci kabiny kosmické lodi, nebo značném odchýlení základních parametrů plynného prostředí od normy či při jiné životu nebezpečné situaci. Skafandr kosmonauté oblékali pouze při dynamických operacích, jinak byl uložen ve speciálním vaku.

Během pobytu ve skafandru se nezbytné životní podmínky kosmonautů zajišťovaly ventilací vzduchem z kabiny regenerovaným palubním systémem. Každý ze skafandrů byl ventilován odděleně zařízením umístěným v návratové kabině. Došlo-li k poruše na jednom z ventilačních systémů, byl druhý schopen zajistit funkci obou skafandrů. V extrémním případě, při spuštěném průzoru přílby, se ventilace, přetlakování plynnou směsí, přivádění kyslíku, odvádění kysličníku uhličitého, vlhkosti a tepla řešila pomocí autonomního palubního systému kosmické lodě.

Záchranný kosmický skafandr, takzvaně lehkého typu Sokol, tvořila měkká vícevrstvá hermetická kombinéza, pevně spojená se sklopnou přilbou a odnímatelnými rukavicemi. Na levém předloktí skafandru byl indikátor přetlaku uvnitř vzhledem k vnějšímu tlaku, dále na hrudi regulátor udržující v případě poklesu tlaku atmosféry v kabině tlak ve skafandru na hodnotě 40 kPa. Pod ním byly na společném spoji hadice ventilačního systému a přívodu atmosféry v havarijních situacích. Napravo pak sdružené konektory rádiového spojení a přenosu lékařských parametrů z čidel uvnitř skafandru. Přetlakovou přilbu přitahoval popruh pevnostního systému, který reagoval na nafukování skafandru. V pohotovostním stavu měl rozměry 1 600 x 600 x 300 mm a hmotnosti asi 10 kg.

Vzorky kosmické stravy (obr. 9 až 11)

V beztížném stavu potřebovali kosmonauté konzumovat co nejvydatnější stravu, která by zajišťovala racionální výživu s dobře vyváženým obsahem bílkovin, tuků, cukru, anorganických solí i vitamínů. Zároveň musela pokrýt výdej tělesné energie a nesměla zatěžovat organismus, například nadýmáním.

V bývalém Sovětském svazu tyto speciální potraviny vyráběl Birjulevskij experimentalnyj zavod Vniikop (BEZ). Šlo o různorodé potraviny ve speciálních obalech umožňujících dlouhodobé skladování za normální teploty a současně výhodných pro použití ve stavu beztíže.

Po letu prvního čs. kosmonauta Vladimíra Remka v roce 1978 byly do Československa věnovány některé nespotřebované potraviny, jako třeba boršč a káva s mlékem v tubách, nebo speciální sušenky a různé druhy chleba, chráněné celofánem. Pro zpestření jídelníčku byly přibaleny také sušené švestky. Tuby měly průměr 40 mm a délku 180 mm. Chléb byl balen po deseti kostičkách o rozměrech 22 x 16x 16 mm. Na každé potravině bylo vyznačeno datum výroby a její hmotnost.

Spací vak kosmonauta (obr. 12)

Pro odpočinek kosmonautů na oběžné dráze, ale i pro ochranu před náhlým poklesem teploty v kabině, sloužil speciální spací vak. Byl vyroben z béžové prošívané umělé tkaniny s centrálním kovovým zipem. Vnitřek byl vyložen hedvábnou bílou látkou. Z vnějšku měl pod hlavou suchými zipy připevněnu hedvábnou roušku s kapsou pro síťovinu kryjící obličej. V místech ramen byly průchozí kapsy pro ruce, spodek vaku byl rozdělávací a umožňoval z něj vysunout nohy.

Vak používal v roce 1978 první československý kosmonaut Vladimír Remek při mezinárodním letu kosmické lodi Sojuz-28. Sloužil mu nejen pro spaní, ale také pro ohřátí při vykonávání zadaných úkolů, které plnil v rámci naplánovaného programu. Do sbírek VHÚ byl věnován Prezídiem Akademie věd SSSR spolu s dalšími předměty v roce 1981.

Systém pitné vody pro kosmické lodě (obr. 13)

Pro zásobování kosmonautů pitnou vodou v beztížném stavu sloužilo tlakové zařízení, které vhánělo vodu do úst speciálním pítkem s otočným uzávěrem. V kulových, vzájemně propojitelných nádobách, byla v místě dělení membrána, stlačovaná z jedné strany plynným médiem. Tím vháněla vodu z druhé části přes výpustný ventil do picí trubice. Jedině tímto způsobem se mohli kosmonauti na oběžné dráze napít. Systém dokladující řešení i těch nejjednodušších základních lidských potřeb ve stavu beztíže byl do sbírek VHÚ věnován Prezídiem Akademie věd SSSR po letu prvního československého kosmonauta.

Signální patrona PSND 254 (obr. 14)

Signální patrona sloužila kosmonautům po přistání k označení místa dopadu modulu. Vycházela z obdobného zařízení, které bylo ve výbavě nouzových dávek NAZ-7 pro letce. Ty byly součástí záchranných systémů vystřelovacích sedadel. Patronu bylo možné použít jak ve dne, tak v noci. Na obou stranách umělohmotného pouzdra, označených „den“ a „noc“, byly šroubovací zátky, pod kterými se nacházely zápalné šňůry s očky. Kosmonaut prudkým trhnutím kroužkem zapálil slož a držel patronu v natažené ruce, aby se nepopálil. Ve dne vyvíjela oranžový kouř v noci pak jasný červený plamen.

Je zajímavé, že po dohoření jedné strany a ochlazení trubice ve vodě bylo možné odpálit i stranu druhou. Zátka pro noční použití měla ve svém středu výrazné vybrání, aby ji bylo možné identifikovat i po tmě. Celé zařízení, délky 170 mm, průměru 35 mm a hmotnosti 200 g bylo zabalené do ochranného celofánu a opatřené návodem k použití. Do sbírky VHÚ jej věnovalo Prezídium akademie věd SSSR po letu prvního čs. kosmonauta v roce 1978.

Nouzová radiostanice R-855 UM (obr.15)

Součástí vybavení pro výjimečné situace při návratu kosmonautů na Zemi byly i různé verze lehkých nouzových radiostanic, pomocí nichž se mohli spojit se záchrannými týmy. Posádka lodi Sojuz-28 disponovala v březnu 1978 radiostanici R-855 UM, která vysílala v nouzovém leteckém pásmu 121,5 MHz. Měla být použita v případě selhání komunikačního a naváděcího systému přistávacího modulu lodi. Umožňovala spojení jak radiofonií pomocí vestavěného mikrofonu, tak mohla vydávat nouzový signál, jakési pípání, který navedl záchranáře na místo dopadu.

Těmito radiostanicemi různých variant byly standardně vybavovány nouzové přenosné dávky NAZ-7, jež sloužily letcům východního bloku po opuštění letounu v případě havárie. Souprava R-855 UM, varianty K, obsahovala blok vysílače a přijímače, dvě baterie, propojovací kabely a skládací anténu. Součástky kompletu byly baleny do nepromokavých obalů a navzájem propojeny řemínky s karabinami pro snadnější manipulaci. Tento sbírkový předmět, dokladující výstroj kosmonautů, získal VHÚ darem od Prezídia Akademie věd SSSR v roce 1981.

Jan Sýkora