539 obětí, mezi nimi i Josef Krejčí

V období druhého stanného práva, které nastalo po atentátu na Reinharda Heydricha, padlo na pražské Kobyliské střelnici pod kulkami německých popravčích čet celkem 539 občanů, z toho 76 žen. Mezi obětmi najdeme aktivní účastníky protinacistického odboje, ale také skupinu 26 občanů z vyhlazených Lidic. Z hlediska počtu obětí je tedy Kobyliská střelnice v tomto temném období v rámci protektorátu na prvním místě. Jednou z obětí byl i podplukovník Josef Krejčí.

 

Mezi zastřelenými nacházíme skutečné elity českého národa, jak civilní, tak vojenské. Kulkami popravčích zde padli senátorka Františka Plamínková, předseda protektorátní vlády Alois Eliáš vlády, novinář Evžen Rošický nebo čelní představitelé vojenského odboje plukovník Josef Churavý a podplukovník Josef Mašín. Řada z exekvovaných se přitom do boje za svobodu zapojila již podruhé, mezi popravenými tak figuruje celkem 33 bývalých příslušníků československých legií. A právě mezi ně patří také podplukovník Josef Krejčí.

Narodil se 7. března 1890 v Německém Brodu (dnes Havlíčkův Brod) do rodiny kolářského mistra Františka Krejčího a jeho manželky Marie, rozené Zadinové. Po obecné škole absolvoval v letech 1901 až 1910 české gymnázium, maturitu složil 8. července 1910. Následoval pokračovacím studiem na učitelském ústavu v Kutné Hoře, kde složil doplňovací maturitu 30. září 1911.

Od 1. října 1911 do 30. září 1912 sloužil jako jednoroční dobrovolník u pěšího pluku č. 21 rakousko-uherské armády v Čáslavi, potom odešel do zálohy a působil jako učitel v obecné škole. Činnou službu nastoupil 28. července 1914 a se svým plukem byl nasazen na italském bojišti. Zde padl 31. července 1915 v hodnosti praporčíka do zajetí a roku 1917 se přihlásil do československých legií. Dne 24. dubna 1918 se stal příslušníkem 34. čs. střeleckého pluku jako velitel roty, na nadporučíka byl povýšen 23. října téhož roku.

Se svou jednotkou působil od 23. července 1918 na Slovensku, 1. března 1919 byl povýšen na kapitána pěchoty, současně jej přemístili na funkci materiálního referenta 7. divize, 24. prosince jej převedli do skupiny důstojníků z povolání. Od 4. června 1920 se stal referentem osobní komise MNO, 2. prosince 1921 jej povýšili na štábního kapitána. Dne 1. října 1922 jej přemístili k pěšímu pluku 5 „T. G. M“ v Praze, kde velel 5. rotě až do 31. března 1926, kdy přešel na Zemské vojenské velitelství Praha jako výchovný důstojník.

Působiště opět změnil 11. dubna 1927, kdy jej jmenovali pobočníkem velitele 1. brigády, opět v Praze. Mezi 30. zářím 1932 a 27. červnem 1934 byl pobočníkem velitele u svého bývalého pluku 5 „T. G. M.“. V popisované době jej dvakrát povýšili, 2. prosince 1926 na majora a 18. prosince 1929 na podplukovníka pěchoty.

Dne 15. června 1934 se po dlouhých letech, strávených v Praze, odebral na nové působiště na Slovensku. Zde zastával funkci velitele praporu pěšího pluku 37 v Levoči. Posledním zařazením se mu 1. listopadu 1936 stala funkce velitele praporu SOS u hlavního okresního úřadu ve Spišské Nové Vsi.

Po okupaci se vrátil do Prahy, kde s manželkou, zubní lékařkou MUDr. Marií Krejčovou, rozenou Hlaváčkovou, bydleli na adrese Smíchov Zborovská 666/37. Brzy se zapojil do odbojové činnosti v rámci organizace Obrana národa, v níž úzce spolupracoval s generálem Olegem Svátkem.

Po rozbití podstatné části vojenského odboje po nástupu Reinharda Heydricha byl zatčen i podplukovník Josef Krejčí. Po kulkami popravčí čety v Kobylisích padl 30. června 1942. K Čs. válečnému kříži 1918 a dalším vyznamenáním byl po válce posmrtně oceněn Čs. válečným křížem 1939.

Ivo Pejčoch

 

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha