Americká pomoc Československu po roce 1945

Vzhledem k tomu, že hlavní válečné operace v letech druhé světové války se vyhnuly území Československa, uchovala si země svou průmyslovou vyspělost. Bezohledná exploatace čs. ekonomiky nacistickým Německem a osvobozovací boje však přesto způsobily ekonomice velké ztráty odhadované na téměř 350 miliard Kčs. Vzdor tomu mělo československé hospodářství po roce 1945 lepší výchozí pozice než většina evropských zemí zatažených do války.

 

Československo získávalo po roce 1945 hospodářskou pomoc z několika zdrojů. Již v letech druhé světové války měla význam pomoc od Spojených států v rámci půjčky a pronájmu (lend-lease), jež byla poskytována především (z cca 80 %) prostřednictvím britské armády. Po skončení válečného konfliktu šlo zejména o pohonné hmoty, mazací oleje a pneumatiky dodané čs. jednotkám na Západě v období od 3. září 1945 do 2. března 1946 v ceně takřka 9 miliónů korun. Americká vláda si však vyhradila právo zpětného navrácení, kdyby byly použity v rozporu se zásadami mezinárodní bezpečnosti a Chartou OSN. Stejně tak odprodej třetí zemi se mohl uskutečnit jen s předchozím souhlasem USA.

Nezastupitelné místo při obnově československé ekonomiky a zajištění zásobování obyvatelstva měla akce UNRRA. Hlavní část pomoci tvořila dodávky potravin. V rámci tzv. potravinového programu UNRRA, na nějž bylo vyčleněno cca 45 % z celkové kvóty, byly zásobovány především vybrané skupiny obyvatelstva (bezplatné stravování školních dětí atd.), nemocnice apod. Dodávky UNRRY dále obsahovaly šatstvo, boty, suroviny pro textilní a chemický průmysl apod. Zvláště důležitý byl její podíl na obnovení vozového parku a lokomotiv Československých státních drah a dodávky nákladních a osobních automobilů, zejména více než 11 tisíc nákladních automobilů.

Přesto bylo zřejmé, že bez rozsáhlých půjček na obnovu a modernizaci národního hospodářství se Československo neobejde. Jako jediný partner přicházely v úvahu Spojené státy americké. Po osvobození státu se jednání s nimi soustředila do několika oblastí – především na uzavření nové obchodní dohody a možnosti vzájemného dosažení doložky nejvyšších výhod, náhradu znárodněného majetku amerických občanů a firem a poskytnutí úvěrů Československu na nákup surovin a modernizaci hospodářství.

Situaci komplikovala stále se zvyšující orientace ČSR na Sovětský svaz, některé přehmaty čs. úřadů, ale také požadavky americké strany, např. předložení všech obchodních smluv Československa se svými partnery, aby byla prověřena solventnost státu, což však bylo z čs. strany chápáno jako zasahování do vnitřních záležitostí.

ČSR se nejprve podařilo získat nízké a krátkodobé úvěry na nákup tabáku a bavlny. V říjnu 1945 nabídly USA Československu úvěr ve výši 10 mil. dolarů na nákup přebytků americké armády v Evropě, tzv. US-surplus). Československá strana jeho výši pokládala za nedostatečnou a 21. ledna 1946 navrhla zvýšení úvěru na 50 mil. dolarů se splatností 30 let, s tím že vojenské přebytky by mohly být nakoupeny za celou částku.

V lednu americká strana uvolnila 10 miliónů a čs. strana ještě téhož měsíce začala s čerpáním úvěru. Na ministerstvu zahraničního obchodu bylo zřízeno zvláštní oddělení, které mělo připravit na základě požadavků jednotlivých ministerstev kompletní podklady a evidovat veškeré doklady spojené s nákupem, distribucí a vyúčtováním amerických vojenských přebytků. Kompletní požadavky předložili naši zástupci 7. února a dosáhli výše cca 40 miliónů dolarů.

Nepřiměřené požadavky a jejich struktura, která nebrala dostatečně v úvahu, že je možné požadovat jen to, co americká strana má k dispozici a je ochotna nabídnout vážně komplikovaly rozhovory, stejně jako četné změny našich požadavků. Tím bylo ztraceno mnoho času a smlouva tak mohla být podepsána až 28. května 1946. Shodou okolností v ten den zveřejnila americká vláda dohodu s Francií, podle níž veškeré přebytky americké armády na francouzském území připadly Francii, která získala i předkupní právo na přebytky v okolních zemích. Tím se prostor pro manévrování čs. strany ještě více zúžil. Také na italském území bylo hodnotnější zboží již rozděleno nebo jej nakoupila UNRRA apod.

Tyto události také signalizovaly změnu v původní koncepci USA. Přebytky měly být nyní využity pro potřeby americké okupační armády dislokované na německém a rakouském území a k zásobování civilního obyvatelstva, a to uprchlíků z východních částí Evropy, přesídlenců, zajatců a osob totálně nasazených v Říši, které z politických nebo osobních důvodů zůstaly v Německu a byly zcela bez prostředků. Navíc čs. strana zpochybnila svou solidnost, když bez vědomí americké strany uzavřela smlouvu o reexportu části nakoupených přebytků do Rumunska.

Tuto iniciativu USA odmítly s tím, že ony samy budou rozhodovat o tom, komu pomoc poskytnou (existovala obava, že tyto přebytky se dostanou do sovětských rukou). Ustanovení čs.-rumunské smlouvy o hrazení administrativních nákladů spojených s touto transakcí ve výši 7 % z ceny a splátky zatížené 6 % úrokem navíc vzbudily v amerických činitelích podezření, že čs. strana chce na těchto dodávkách vydělat.

Nákup přebytků byl ukončen 13. září 1946, dodávky nakoupeného zboží trvaly až do května následujícího roku. Váhání a dlouhá, půl roku trvající jednání v době, kdy prodej ostatním zemím byl v plném proudu, vedl k tomu, že samotný nákup vojenských přebytků nesplnil očekávání.

 Jaroslav Láník

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha