Armádní pistole vz. 24

Stejně jako armádní puška vz. 24 a lehký kulomet ZB 26 patří neodmyslitelně k pěchotní výzbroji čs. vojáka v meziválečném období, tak o pistoli vz. 24 z České zbrojovky ve Strakonicích lze říci totéž. Ačkoliv výzbrojní jednotnost zůstala až do zániku republiky v důsledku hospodářské krize nedosaženou metou, udělala vojenská správa pro její realizaci v rámci finančních možností maximum.

 

Tradici zbrojní výroby na tehdy chudém, převážně zemědělském jihu Čech bychom na počátku vzniku republiky těžko hledali. Její základy však položil plzeňský stavitel a velký milovník zbraní Karel Bubla, jenž založil v Plzni nejprve firmu K. Bubla, akc. spol. na výrobu zbraní, v dubnu 1920 přejmenovanou na Jihočeskou zbrojovku spol. s.r.o. Teprve fúzí s pražskou firmou Hubertus, továrna na výrobu zbraní a obchodní závody akc. spol., dříve Josef Wenisch & spol. v prosinci 1921 vznikla firma s názvem Česká zbrojovka akc. spol. v Praze.

Prvním výrobkem původní Bublovy firmy byly kapesní pistole s obchodním názvem Fox konstruktéra Aloise Tomišky (1868–1946), později již v nových továrních objektech ve Strakonicích překonstruované ruským emigrantem ing. Anatolijem (Anatolem) Petrovičem Zaljubovskim (1859–1936) na model 22. Propracovaná výroba s tolerančním systémem, zaručujícím naprostou zaměnitelnost všech součástí kapesní pistole, přesvědčila představitele dělostřeleckého a zbrojního odboru o schopnostech, a tedy i budoucnosti závodu, a otevřela továrně dveře k výrobě armádní pistole. Pokud by k tomu nedošlo, měla by Česká zbrojovka asi stejné existenční vyhlídky jako pražská Zbrojovka Praga.

Zavedená armádní pistole vz. 22, konstrukce vrchního dílovedoucího firmy Mauser Josefa Nickla (1872–1946), vyráběná Čs. státní zbrojovkou v Brně, nebyla již vzhledem ke konstrukčním a výrobním problémům definitivním řešením, to si představitelé výzbrojního odboru MNO uvědomovali. Navíc také počítali s brněnskou zbrojovkou jako budoucím výrobcem do výzbroje přijatého lehkého kulometu, takže výroba pistolí by výrobní program závodu jen komplikovala.

Ministerstvo národní obrany přehodnotilo v únoru 1923 situaci a rozhodlo přeložit výrobu pistolí do České zbrojovky ve Strakonicích. Od června 1923 do května 1924 prodělala konstrukce pistole pod vedením ing. A. P. Zaljubovského řadu významných změn, takže výsledné provedení již nemělo s původním typem, s výjimkou systému uzamčení závěru otočnou hlavní, téměř nic společného. Na zachování uzamčeného systému ovšem MNO vzhledem k zavedenému vzoru 22 trvalo, přestože výkon náboje uzamčení nevyžadoval. Rekonstrukci spoušťového mechanismu, řešení nové zásobníkové pojistky, umístěné za spouští, a přepracovaný uzamykací systém přihlásila zbrojovka k patentové ochraně s výslednými třemi čs. patentovými spisy č. 19 391, 19 392 a 22 427.

Funkce pistole byla založena na principu uzamčeného závěru s krátkým zpětným pohybem hlavně. Spojení závěru s hlavní zajišťovaly dva symetrické uzamykací ozuby a odemykání řídil šnekový výstupek na spodní části otočné hlavně. Jednočinný spoušťový mechanismus byl doplněn zásobníkovou pojistkou, blokující pohyb spouště při povytažení zásobníku z rukojeti.

Vzhledem k nemalým investicím do výrobního zařízení usilovalo vedení zbrojovky o udělení celé objednávky na 100 000 kusů, avšak z rozpočtových důvodů si MNO objednalo v prosinci 1923 pouze 20 000 pistolí. Objednávky na stejné množství byly v následujících letech předmětem řady poměrně komplikovaných jednání, zejména ohledně ceny dodávaných pistolí.

Sériová výroba, spojená s jejich přejímáním kontrolním orgánem Zbrojně technického úřadu (ZTÚ), začala v srpnu 1925 a pokračovala nepřetržitě až do února 1932, kdy zbrojovka smontovala posledních 4000 kusů, vyrobených nad rámec poslední objednávky MNO.

Největší jednorázovou, následně rozšířenou objednávku získala továrna od MNO v červenci 1936. V rámci jejího plnění měla dodat armádě kromě jiných zbraní také 70 000 pistolí vz. 24. Jejich výrobě ovšem předcházela materiálová revize, provázená změnami ocelí, používaných k výrobě jednotlivých součástí. Pažbičky, dosud vyráběné z ořechového dřeva, nahradil Textoplast č. 15 s vylisovaným emblémem továrny na obou horních plochách. Objednávku MNO rozšířilo v červenci 1937 o dalších 2515 kusů a továrna celé množství vyrobila do konce března 1938. Po okupaci zbylé části republiky získala německá branná moc z československých armádních zdrojů mimo jiné také 171 756 pistolí vz. 24, z nichž 121 171 kusů se k 15. březnu 1939 nacházelo u útvarů v Čechách a na Moravě a 50 585 jich bylo na Slovensku.

Kromě armády zavedlo pistoli vz. 24 do výzbroje také četnictvo. Od roku 1926 jich nakupovalo v závislosti na rozpočtových možnostech malá množství, přičemž posledních 2000 kusů zakoupilo v únoru 1938. Do četnické výzbroje se v meziválečném období dostalo celkem 10 765 pistolí.

V průběhu okupace zbrojovka pistole vz. 24 nevyráběla, nicméně německé OKH (Oberkommando des Heeres – Vrchní velitelství pozemních sil) si v továrně objednalo koncem února 1942 sady náhradních dílů pro pistoli P 24 (t), jak byla armádní pistole vz. 24 v německé evidenci označována. V průběhu následujících dvou let dodal závod do říšských zbrojnic v Naumburgu, Ulmu a ve Spandau celkem 3000 těl pistolí, 3000 závěrů, 6000 hlavní, 16 000 vyhazovačů, 6000 vytahovačů, 6000 úderníků, 12 000 kohoutů, 4000 spouští, 6000 bočnic, 7000 střenek, po 12 000 kusech jednotlivých dílů zásobníků, 20 000 kompletních zásobníků a 10 000 kožených pouzder pro tyto pistole.

Vzhledem k zastaralosti konstrukce a nepatrnému množství, jež zůstalo v republice, nemohla pistole vz. 24 tvořit v poválečném období výzbrojní základ pro přechodnou dobu, takže jejich kariéru vlastně ukončilo obsazení zbylé části republiky v březnu 1939.

Exemplář, vyrobený v rámci velké rozšířené objednávky, získalo muzeum v roce 1948 převodem ze Zbrojnice Terezín.

Ráž: 9 mm Browning krátký (čs. náboj vz. 22)

Celková délka: 160 mm

Výška: 124 mm

Šířka: 26 mm

Délka záměrné: 116 mm

Délka hlavně: 90,2 mm

Kapacita zásobníku: 8 nábojů

Hmotnost pistole s prázdným zásobníkem: 680 g

Jan Skramoušský

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha