Bitva u Chlumce – triumf knížete Soběslava

Středověký zvyk neválčit pokud možno v zimním období byl opět jednou porušen 18. února 1126 u Chlumce v Podkrušnohoří, když zde došlo k bitvě mezi dvěma pretendenty na knížecí stolec za osobní účasti císaře Říše římské.

 

Celistvost a suverenitu evropských státních útvarů raného středověku ohrožovalo vnitřní soupeření příslušníků vládnoucích rodů více, než jak tomu bylo v následujících staletích. Ne že by snad vrcholný středověk a následující úseky lidských dějin podobné situace nepoznaly, ale čím dál více v podobných střetech vystupovala do popředí diplomatická zdatnost, umění intrik a politického obchodu, takže otevřený boj se stále více přesouval na pozici krajní možnosti řešení sporného nároku na trůn. Raný středověk sice nebyl prost důmyslnějších intrik, nicméně bylo běžnější praxí odstranit svého mocenského soupeře fyzicky, ať již zmrzačením, vraždou nebo usmrcením v boji.

Na obdobných základech byl vystavěn příběh konfliktu, jenž vyvrcholil 18. února 1126 bitvou u Chlumce na úpatí Krušných hor. V prvopočátku nešlo o nic menšího, nežli o zisk stolce v knížecích Čechách.

O rok dříve, počátkem ledna 1125, se na smrt roznemohl panující kníže Vladislav I. Podle nástupnického řádu, tzv. seniorátu, ustaveném již roku 1055 Břetislavem I., měl nastoupit vládu vždy nejstarší žijící mužský příslušník přemyslovského rodu. V tomto případě byl favoritem Ota, zvaný Černý, držící olomoucký a brněnský úděl. Ještě během Vladislavovy nemoci se s družinou přiblížil do Čech, aby se mohl u příležitosti bratrancovy smrti co nejdříve dostavit na Vyšehrad, demonstrovat svůj nárok na stolec a fyzicky převzít vládu.

Realizaci tohoto záměru však zkomplikoval Soběslav, bratr vládnoucího knížete, jež se v únoru vrátil z vyhnanství. Vladislav se navzdory dřívějším sporům s bratrem ještě před smrtí usmířil, zejména na naléhání jejich matky Svatavy. V souvislosti s tímto aktem také určil Soběslava jako svého nástupce, s čímž souhlasili i přední čeští velmoži, a tak se 16. dubna 1125 ujal vlády nový kníže Soběslav I.

 

Přípravy na válku

Ota Černý se s vzniklou situací nehodlal smířit. Již podruhé mu unikl knížecí stolec – poprvé se tak stalo roku 1109, kdy byl po dvouletém panování zavražděn vládnoucí kníže Svatopluk Olomoucký, Otův bratr. Tehdy Otu odmítli podpořit přední Češi, kteří mu ostatně nebyli zvlášť nakloněni ani v dubnu 1125.

Soběslav, který ve svém bratranci dobře rozeznal nebezpečí, jej brzy na to zbavil brněnského údělu, aby oslabil jeho moc. Olomoucký údělník nakonec zvolil takřka „klasickou“ cestu ke knížecí hodnosti a obrátil se s žádostí o podporu na Lothara III., jež byl od května téhož roku novým císařem Říše římské. Novému císaři se tato nabídka hodila, neboť úspěšné dosazení Oty na Vyšehrad by znamenalo zavázat si potenciálního českého vládce a vidina hmotného zisku byla rovněž zajímavá, neboť Lothar byl od počátku své vlády v Říši zapojen do soupeření rodů Štaufů a Welfů, což vyžadovalo jisté náklady. Sám stál na straně Welfů. Když se pak Soběslav na císařovu výzvu odmítl dostavit k projednání celé záležitosti do Řezna, Lothar se mohl cítit oprávněn k tažení do Čech.

Soběslav byl o vývoji zpraven a neprodleně zahájil přípravy k boji. Shromažďování vojska probíhalo dobře, neboť kníže měl všeobecnou podporu. České vojsko se přesunulo do severních Čech k hradu Chlumci, který byl na české straně Krušných hor důležitým opěrným bodem a zároveň křižovatkou dvou obchodních stezek.

Lothar III. mezitím svolal vojsko, složené především ze Sasů. Mimořádně krutá zima zpočátku jakýmkoli akcím nepřála, avšak obleva v polovině února 1126 učinila podmínky pro přesun přijatelnější a Lothar zahájil tažení přes hraniční hory na české území. Podmínky ovšem nebyly ani za této situace dobré, neboť tající sníh se bořil a spolu s rozvodněnými toky činil cestu velmi únavnou. Císařské vojsko muselo postupovat v přerušované koloně, mnozí muži během přesunu kvůli únavě odkládali zbroj. V takovémto stavu se čelo vojska, vedené samotným Otou Černým, přiblížilo k Chlumci.

 

Bitva jako Boží soud

Tam jej však očekával Soběslav s odpočatým vojskem a neprodleně přešel do útoku. Bojové odhodlání českého vojska podpořil i prapor, připisovaný sv. Vojtěchovi, nesený do boje jmenovcem jiného českého světce, kaplanem Vítem, na kopí sv. Václava. Tento prapor měl být nalezen ještě během svolávání vojska, a to v kostele ve Vrbčanech, původním majetku slavníkovského rodu, z něhož pocházel i sv. Vojtěch.

Jaký byl reálný podíl náhody a úmyslu na „nalezení“ praporu a skutečnosti, že jej na kopí sv. Václava nesl muž jménem Vít, pravděpodobně nelze zjistit. Jisté však je, že tento prvek na bojišti značně podepřel bojového ducha Čechů. V následujícím boji byla zničena přední část císařského vojska, usmrcen byl rovněž olomoucký údělník Ota. Lothar, který tuto fázi bitvy nemohl ovlivnit, se spolu se zbytkem vojska stáhl na blízké návrší, kde jej české síly brzy poté obklíčily.

Soběslav, vědom si toho, že ze zajetí či smrti císaře by vyplynulo více problémů než výhod, se rozhodl Lothara propustit. Český kníže s císařem uzavřel mír a na důkaz stvrzeného spojenectví od něj oficiálně přijal Čechy v léno.

Příběh bitvy u Chlumce uzavřel drobný epilog, který se stal zároveň jejím zvěčněním – na památku svého triumfu a jako projev díků nechal Soběslav ještě v roce 1126 upravit na Řípu stávající rotundu, zasvěcenou původně sv. Vojtěchovi. Dodnes tak zůstává tento svatostánek, známý podle doplňujícího zasvěcení jako rotunda sv. Jiří, trvalou památkou na české vítězství u Chlumce.

Jan Biederman

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha