Bitva u Lipan, střet Čechů proti Čechům

Lipanská bitva, která se odehrála 30. května 1434, je v obecné paměti zapsána jako tragický dějinný okamžik. Při bližším pohledu však lze konstatovat, že byla do značné míry logickým vyústěním patnáct let trvající a v mnohém již i neúnosné válečné situace na českém území.

 

Porážka křížové výpravy v bitvě u Domažlic 14. srpna 1431 vyústila v ochotu katolického světa začít s husity vyjednávat, když bylo zřejmé, že silové řešení dané situace není možné. V důsledku toho byl svolán koncil do Basileje, kam počátkem roku 1433 dorazila i česká delegace, aby obhajovala platnost programu čtyř pražských artikulů.

Jednání v Basileji však nepřinesla žádný zásadní posun, a tak pokračovala od 12. června 1433 v Praze na svatotrojickém sněmu. Vyslanci basilejského koncilu se snažili získat přehled o situaci v zemi a zároveň naklonit k jednání co nejvíce vlivných umírněných utrakvistů. Radikální husité tyto tendence rozpoznali a dali basilejským legátům najevo, že pokud budou průtahy pokračovat a jednání nepokročí, dojde k obležení Plzně jakožto důležité katolické bašty. K tomu také v červenci 1433 skutečně došlo.

Na druhé straně si umírnění utrakvisté čím dál více uvědomovali nutnost hledání kompromisu, jestliže mělo dojít ke stabilizaci vztahů s okolním křesťanským světem. Husité byli sice ve válkách vítězní, avšak roky bojů a papežské všeobecné obchodní embargo vůči husitům narušily obchodní a kulturní styky Čech s okolními zeměmi. Umírnění husité z řad šlechty i měšťanů měli na obnovení těchto kontaktů zájem a pražská univerzita chtěla získat zpět své výsadní postavení v otázkách husitské věrouky, jež měla na počátku revoluce.

Polní vojska husitských radikálů byla těmto snahám na překážku, mimo jiné i proto, že konec válek by jim vzal důvod existence a způsob obživy. Polní vojska se stávala méně populárními i na venkově, který do značné míry nesl tíhu jejich zásobování.

Vzhledem k těmto okolnostem proběhl mez 11. a 22. listopadem 1433 v Praze svatomartinský sněm, jenž se vyslovil pro další jednání s katolíky a zvolil zemského správce Aleše Vřešťovského z Rýzmburka spolu s dvanáctičlennou radou. Byla zde také předložena raná verze kompaktát, k níž se během prvních měsíců roku 1434 přihlásila část husitské šlechty, členové pražské univerzity a představitelé Starého Města pražského. Probíhala i další jednání se zástupci císaře Zikmunda a českými katolíky s cílem definitivně odstranit překážku v podobě polních vojsk. Aleš Vřešťovský proto počátkem dubna vyhlásil všeobecné příměří s platností od 23. dubna. Kdokoliv by jej porušil, měl být označen za zemského škůdce a mohla proti němu zasáhnout hotovost, kterou zemský správce k témuž datu svolal.

 

Na cestě k poslednímu boji

Situace radikálních husitů z polních vojsk se na jaře 1434 komplikovala. Pomineme-li zásobovací potíže a související vnitřní rozpory ve vojsku obléhajícím Plzeň, pak je třeba přihlédnout k zostřující se situaci v Praze, kde stálo radikální Nové Město proti konzervativnímu Starému Městu. Obléhání Plzně bylo navíc narušeno dvěma úspěšně realizovanými dodávkami potravin, jež do města i přes obležení dostal hejtman Přibík z Klenové. V Praze došlo i díky posilám utrakvisticko-katolické aliance k obsazení Nového Města, z něhož muselo uprchnout mnoho radikálů včetně Prokopa Holého.

Poté radikálové zrušili obležení Plzně a začali se stahovat směrem k Praze. Polní vojska se rozložila táborem v blízkosti Prahy 17. května, avšak žádným způsobem se jim nepodařilo přimět obránce ke střetu v poli. Jelikož bylo evidentní, že Pražané očekávají posily katolických členů koalice, rozhodli se radikálové zhruba o týden později pro přesun směrem ke Kolínu. Katolíky posílené vojsko koalice pod vedením hejtmana Diviše Bořka z Miletínka je sledovalo a ve snaze vyvolat konflikt nebo jednání oblehlo a 27. května napadlo Český Brod.

Tento tah byl úspěšný, neboť polní vojska se obrátila zpět. Diviš Bořek proto zrušil obléhání a vytáhla radikálům vstříc, takže obě vojska proti sobě brzy stanula jižně od vesnice Lipany. Vyjednávání mezi oběma stranami, uzavřenými ve vozových hradbách, však nevedlo k cíli. Radikálové požadovali návrat k situaci před 5. květnem 1434, umírnění a katolíci pak souhlas k takovému aktu podmiňovali odevzdáním všech majetků, které příslušníci polních vojsk ve válkách získali. Oboustranná nepřijatelnost těchto návrhů měla vést nevyhnutelně k boji.

 

Osudná bitva

Jestliže až dosud hrála vyčkávací taktika ve prospěch koalice, těsně před bitvou pracoval čas pro Prokopa Holého, neboť udržovat koaliční vojsko bylo nákladné. Názory historiků na sílu bojujících stran i průběh bitvy se v minulosti i dnes poněkud různí. Vzhledem k současnému stavu poznání můžeme přijmout verzi, podle níž měla polní vojska asi 10 000 mužů, a vojsko koalice bylo zhruba o třetinu početnější.

Boj nakonec zahájil Diviš Bořek z Miletínka dne 30. května 1434. Byl si vědom toho, že nepřítel má lepší postavení, jež mu v případě nepříznivého vývoje boje umožňuje ústup směrem k městům podporujícím východočeské radikály. Rozhodl se proto vsadit na moment, kdy je vozová hradba nejzranitelnější – na moment protiútoku z vozové hradby. Klamným útokem jízdy, který byl brzy odražen, vyprovokoval výpad radikálů do pole. Vzápětí přišel neočekávaný zpětný protiútok koaliční jízdy, která napadla pěchotu polních vojsk mimo ochranu vozů. Jezdci koaličního vojska se zároveň dostali otevřenými průchody i do vozové hradby radikálů a osud polních vojsk byl po několika hodinách tvrdého boje zpečetěn.

Současné odhady hovoří o přibližně 1 300 padlých na straně radikálů oproti ztrátám koaličního vojska, jež byly pravděpodobně menší než 500 mužů. Mezi padlými byl Prokop Holý a někteří další hejtmani, jiní, jako Roháč z Dubé, měli více štěstí a padli do zajetí. Část zajatých radikálů byla poté upálena ve stodolách. Těch, kterým se z bojiště podařilo uniknout, nebylo mnoho. Největší houf uprchlíků, jež dosáhl Kolína, se soustředil kolem Jana Čapka ze Sán a Ondřeje Keřského z Řimovic.

 

Bilance historiků a historické reality

Výsledek bitvy u Lipan byl a dodnes částečně je předmětem diskusí mezi historiky. Jedna skupina viděla v porážce radikálů porážku idejí demokracie a svobody, v podání komunistické propagandy pak neúspěch boje českého proletariátu. Druhá skupina v ní viděla naopak nutné východisko ze situace, v níž se české země po patnácti letech válek ocitly, a za nevyhnutelnou cestu ke „království dvojího lidu“ při soužití utrakvistického a katolického náboženství.

Reálnými důsledky bitvy v roce 1434 a v letech následujících byl rozpad radikální husitské frakce, jejíž zbytky se z velké části usmířily s umírněnými utrakvisty, což otevřelo cestu k dalšímu jednání o uznání husitských kompaktát. Koalice s katolíky, namířená proti nekontrolovatelné síle polních vojsk, se jakožto čistě účelové uskupení krátce poté rozpadla.

Jan Biederman

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha