Bitva u Sudoměře – s vozy proti železným pánům

V časném jaru 25. března 1420 došlo na hrázi jihočeských rybníků Markovce a Škaredého nedaleko Sudoměře k proslulé bitvě, která se zapsala do vojenské historie jako první větší husitské vítězství s použitím vozů.

 

Březen roku 1420 se v českých zemích nesl ve znamení počínající válečné bouře. Situace v zemi byla ostatně napjatá již několik let po upálení mistra Jana Husa 6. července 1415 a mistra Jeronýma Pražského 30. května o rok později. Nové učení, spojené s přijímáním pod obojí (sub utraque specie) získávalo další příznivce a zároveň se napříč českou společností rozevíraly příkopy mezi katolíky a utrakvisty nejen z důvodů náboženských, ale částečně také sociálních a národnostních, neboť sociální postavení a příslušnost k českému či německému etniku do značné míry ovlivňovaly volbu vyznání.

Napjatá situace mezi katolíky a utrakvisty, respektive husity, vyústila v události léta 1419, kdy došlo 30. července na pražském Novém městě k první defenestraci a následná smrt krále Václava IV. v srpnu uvolnila cestu k českému trůnu Zikmundovi Lucemburskému. Nepřátelství obou táborů nyní propuklo zcela otevřeně a země se na pokraji války stala dějištěm prvních bojových střetů v poli.

První větší bitva se odehrála 4. listopadu 1419 u Živohošti na Benešovsku, druhá pak u západočeské Nekmíře v prosinci 1419 či v lednu 1420. Oba střety byly rozsahem malé, nicméně svým průběhem předznamenaly směr vývoje husitského válečného umění. U Živohoště neměli husité k dispozici vozy a části z nich posloužila za ochranu proti jízdě narychlo stavěná zídka z kamení. Není tedy divu, že se celkově spíše nerozhodná bitva nesla ve znamení větších ztrát na husitské straně. U Nekmíře byli již husité úspěšnější a není bez zajímavosti, že Jan Žižka zde použil údajně sedmi vozů, snad postavených do půlkruhu. Zde pravděpodobně začala doutnat jiskra nové taktiky, jež se o tři měsíce později rozhořela v plamen.

 

Z Plzně do Tábora

Část radikálních husitů se v zimě 1419-1420 zdržovala v Plzni a přilehlých krajích. Jejich velitelé, mezi jinými Jan Žižka, Břeněk Švihovský a Valkoun z Adlaru, se po celou dobu dívali úkosem na křehké příměří, uzavřené mezi katolíky a utrakvisty 18. listopadu 1419, a považovali jej za neudržitelné. Za pravdu jim dala nejen bitva u Nekmíře, ale i zhoršující se situace v Plzni, kde se vůči husitům stále více vymezovali místní katolíci, často z řad německého etnika. K tomu se přidávaly pokusy sil plzeňského katolického landfrýdu o obležení Plzně.

Březnová žádost o vojenské posílení nově vznikajícího Tábora, doručená do Plzně, nakonec rozhodla. Prostřednictvím Pražanů byl s královskými katolickými silami dojednán volný odchod pro plzeňské husity, kteří údajně v počtu čtyř set osob včetně žen, dětí a starců s dvanácti vozy opustili město patrně 23. března. Neudržitelnost příměří se opět potvrdila, neboť katolíci od počátku sledovali pohyb husitů směrem do jižních Čech a nepochybně o něm byli informováni předem. S úmyslem rozbít celý voj se tudíž spojili strakoničtí johanité se silami plzeňského landfrýdu pod Bohuslavem ze Šternberka a k nim se záhy přidaly oddíly kutnohorského mincmistra Mikuláše Divůčka z Jemniště a Petra ze Šternberka, kteří bojovali na Písecku.

Vůdci husitského voje si byli nebezpečí vědomi, a proto se na své cestě důsledně vyhýbali opěrným bodům nepřítele či jeho sympatizantů. Informace o blížícím se vojsku katolíků jim nicméně nedaly na výběr, a tak byli nuceni přijmout bitvu.

 

Bitva mezi rybníky

Takzvaní „železní páni“, kteří podle současných odhadů téměř dvojnásobně převyšovali táhnoucí husity, udeřili 25. března v průběhu odpoledne. Husité je očekávali v defenzivním postavení za hrází mezi rybníky Markovcem a Škaredým za ochranou hradbou z vozů. Kdo přesně měl mezi utrakvistickými veliteli hlavní slovo – zda Jan Žižka nebo Břeněk Švihovský, není zcela jasné, neboť prameny si v tomto ohledu částečně odporují. Tak či tak, husité vnutili nepříteli útok po hrázi mezi jedním vypuštěným a druhým prázdným rybníkem, takže útočníci nemohli využít své početní převahy. Katolíci se podle všeho pokusili také o útok přes vypuštěný rybník, což se vzhledem k rozbahněnému podloží mělo stát velmi obtížným i pro pěší boj.

Husité se na druhé straně krom střelby z vozů a boje na nich odhodlali i k výpadu, který je ovšem v konečném důsledku stál přinejmenším třicet mužů, zajatých kutnohorským mincmistrem. Boj trval až do setmění, kdy se útočníci stáhli, zatímco husité přenocovali na bojišti. Konečná bilance ztrát není z výpovědi pramenů jednoznačná. Na straně katolíků byl zraněn velitel johanitů Jindřich z Hradce, který svým zraněním po čase podlehl, na straně husitů pro změnu padl jeden z vůdců Břeněk Švihovský.

Krom třiceti zajatých husitů nemáme zprávy o dalších ztrátách, jež byly nepochybně na obou stranách. Vzhledem k průběhu boje lze očekávat, že ztráty na životech byly pravděpodobně větší mezi železnými pány. Na první pohled ne zcela jasně vyhlížející výsledek boje se stal vítězstvím husitů, neboť jim katolíci nedokázali zabránit v dosažení jejich taktického cíle, tedy přesunu směrem na Tábor.

Bitva u Sudoměře je dnes obecně chápána především jako první větší vojenské vítězství husitů, nicméně je třeba vzít v potaz, že spolu s bitvami u Živohoště a Nekmíře založila myšlenku taktiky vozové hradby, jíž začal Jan Žižka spolu s dalšími husitskými hejtmany rozvíjet a dovedně aplikovat v následujících měsících a letech husitských válek.

Jan Biederman

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha