Bohumír Lomský (Lenc)

Bohumír Lomský patřil ke skupině vojáků, kteří po okupaci zbytku Československa v březnu 1939 se rozhodli aktivně bojovat proti nacistickému Německu. Zažil pád Polska i “snesitelnou internaci” v Sovětském svazu a prošel celou bojovou cestu s čs. vojenskou jednotkou z Buzuluku až do Prahy. Přestože byl velmi kritický ke komunistické diktatuře v SSSR, po únoru 1948 zůstal v československé armádě a sloužil režimu, který za války tolik kritizoval. Po pádu Alexeje Čepičky dosáhl nejvyšší vojenské funkce a stal se jednou z tváří Novotného éry v armádě.

 

Narodil se 22. dubna 1914 v Českých Budějovicích v rodině Bohumila Lence, dělníka na železnici. Po vypuknutí první světové války odešel jeho otec s c. a k. pěším plukem č. 91 z Českých Budějovic na srbskou frontu, kde v polovině prosince 1914 padl do zajetí. Do vlasti se vrátil s francouzskými legiemi.

Základní vzdělání získal Bohumír Lomský v Českých Budějovicích, kde vystudoval i reálné gymnázium. Po maturitě v roce 1933 se z existenčních důvodů dobrovolně přihlásil do československé armády. V Klatovech absolvoval školu pro důstojníky v záloze a v letech 1934 – 1936 studoval ve Vojenské akademii v Hranicích. Poté sloužil v hodnosti poručíka u pěšího pluku 14 v Košicích, kde nejprve velel četě a pak i rotě. Na jaře 1938 se přihlásil do kurzu leteckých pozorovatelů ve Vojenském leteckém učilišti v Prostějově. Za mobilizace sloužil u leteckého pluku 3 na východním Slovensku. Zde velel odloučenému roji, který spolu s 12. divizí a jednotkami SOS úspěšně bojoval u Berehova na Podkarpatské Rusi s maďarskými polovojenskými teroristickými formacemi Sabadcsapatok.

Po okupaci odešel z armády a přihlásil se na Vysokou školu chemicko-technologického inženýrství v Praze. Již srpnu 1939 ilegálně přešel hranici protektorátu do Polska a 24. srpna se přihlásil jako 1835 u čs. legionu v Polsku. Po vypuknutí druhé světové války vstoupil do polského vojenského letectva. Ve školícím středisku v Deblinu velel letce, se kterou před německou brannou mocí uletěl na Volyň, jež byla mezitím okupována Rudou armádou. Zde byl Sověty internován a pracoval jako dělník. V březnu 1940 se mu podařilo spojit s Východní skupinou čs. armády a byl převezen do internačního tábora NKVD v Orankách a později v Suzdalu. Díky svým organizačním schopnostem vykonával funkci zástupce velitele Východní skupiny. Zkušenosti s internačními tábory NKVD a komunistickým režimem vyvolávaly u mnoho příslušníků skupiny, včetně Lomského, kritické a odsuzující názory na komunismus a sovětskou realitu. Ty Lomský zastával ještě na počátku padesátých let.

V červnu 1941 byl poslán k Čs. vojenské misi do Moskvy k plnění zvláštních úkolů. Stal se členem skupiny zvláštních úkolů NKVD pod velením mjr. Jaroslava Kašpara. Ta měla operovat při hranici s Podkarpatskou Rusí a připravovat přechody bývalých československých občanů do Sovětského svazu a následně je prověřovat. Činnost skupiny ukončilo přepadení Sovětského svazu Německem a v srpnu se vrátil zpět do Suzdalu. V únoru 1942 se s Východní skupinou přesunul do Buzuluku. Stal se 1. pobočníkem velitele 1. čs. samostatného polního praporu plk. Ludvíka Svobody a v této funkci a v hodnosti nadporučíka řídil jeho organizační výstavbu a výcvik vojáků. V lednu 1943 byl povýšen na kapitána a jmenován zástupcem velitele praporu.

Ve stejné době odešel s jednotkou na frontu. Bojoval u Sokolova a za velitelské schopnosti, odvahu a statečnost byl vyznamenán prvním ze šesti Čs. válečných křížů 1939 a sovětským Řádem Velké vlastenecké války I. stupně. Po bojích u Sokolova byl prapor stažen z fronty na doplnění. Mezitím se zvýšily počty u čs. jednotek na Východě natolik, že bylo přistoupeno ke zformování 1. čs. samostatné brigády, jíž opět velel plukovník Ludvík Svoboda a náčelníkem štábu se stal Bohumír Lomský. V této funkci se zúčastnil bojů u Kyjeva, Bílé Cerkve, Žaškova a Lucku.

V březnu 1944 byla brigáda doplněna volyňskými Čechy, jejich dobrovolný vstup do československé armády umožnil vytvoření 1. čs. armádního sboru. V květnu téhož roku se stal náčelníkem štábu sboru a v této funkci se zúčastnil krvavých bojů v Karpatech během Karpatsko-Dukelské operace a osvobozování Slovenska a Moravy. V srpnu 1944 se oženil s volyňskou Češkou Marií Findejsovou, se kterou měl tři děti. V březnu 1945 byl povýšen na pplk.gšt. a v květnu se zúčastnil Pražské operace a vyčištění československého území.

Vzhledem ke svým bojovým zkušenostem byl po skončení druhé světové války jmenován pomocníkem náčelníka Hlavního štábu čs. branné moci pro zvláštní operační úkoly. Jako perspektivní důstojník určený do vyšších velitelských funkcí byl na začátku dubna 1946 v hodnosti plk.gšt. vyslán na studia do Sovětského svazu na Nejvyšší vojenskou akademii K. J. Vorošilova. Po jejím absolvování v květnu 1947 byl ustanoven zástupcem přednosty a poté přednostou 1. oddělení (operační) Hlavního štábu. Ve stejném roce byl pověřen zlikvidovat banderovské bandy, které v té době operovaly na Slovensku a přes Moravu a část Čech se snažily dostat do amerického zajetí. Koordinoval všechny bezpečnosti složky státu v tzv. Jednotném operačním štábu pro vedení akcí proti banderovcům na našem území.

Přestože byl v březnu 1948 přijat za kandidáta členství v KSČ, upadl na podzim 1949 poprvé v nemilost a stal se v hodnosti brigádního generála velitelem 2. divize v Sušici, která v té době byla reorganizována z brigády na divizi a přesunula se z Písku do Sušice. Při rozsáhlé reorganizaci čs. branné moci v roce 1950 a vzniku dvou vojenských okruhů byl jmenován náčelníkem štábu 1. vojenského okruhu se sídlem v Praze. Již v srpnu následujícího roku se stal velitelem nově vytvořené Vojenské technické akademie v Brně. V letech 1951 – 1953 se o něj zajímala vojenská kontrarozvědka a agenturní cestou o něm získávala jeho názory a postoje k Sovětskému svazu, k lidově demokratickému zřízení v Československu a zda nesabotoval výstavbu československé armády podle sovětského vzoru.

Po smrti J. V. Stalina a Klementa Gottwalda v první polovině roku 1953 byla situace pro Lomského příznivější a k 1. říjnu 1953 v hodnosti generálporučíka se stal prvním náměstkem ministra národní obrany. Zodpovídal za řízení bojové a tělesné přípravy vojsk, vojenskou výchovu a kázeň všech příslušníků armády a za přípravu důstojnických kádrů ve vojenských školách a na vojenských katedrách civilních vysokých škol. Ve své kompetenci měl Správu bojové přípravy, Správu vojenského školství a Administrativně hospodářskou správu. Po pádu Alexeje Čepičky se v dubnu 1956 stal ministrem národní obrany a nesl zodpovědnost za výstavbu Československé lidové armády a její úlohu v soudobém vedení boje za použití zbraní hromadného ničení.

Za jeho působení se do vrcholných armádních funkcí dostali další vojáci z povolání, kteří s ním absolvovali boje na východní frontě za druhé světové války. Kromě nich se generál Lomský také obklopil lidmi blízkých prezidentu Antonínu Novotnému. V letech 1956 – 1968, kdy byl Bohumír Lomský ministrem národní obrany, proběhla v ČSLA řada reorganizací a modernizace její výzbroje s cílem úspěšně plnit bojové úkoly prvního sledu armád států Varšavské smlouvy. V roce 1959 byl povýšen do hodnosti armádního generála. Byl rovněž politicky činný – od roku 1958 byl členem ÚV KSČ a v roce 1960 se stal poslancem Národního shromáždění.

V období Pražského jara byl spojován s establishmentem prezidenta Novotného, a proto koncem března 1968 abdikoval na post ministra národní obrany a v červnu na členství v ÚV KSČ. Po stažení z vrcholné politiky pracoval jako vědecký pracovník ve Zvláštní skupině Vojenského historického ústavu v Praze. Ta byla zřízena pro vysoké armádní funkcionáře účastníky druhého čs. vojenského odboje. Jejich vzpomínek a memoárových prací mělo být využito pro další vědeckovýzkumnou práci v oblasti československé vojenské historie a dějin vojenství.

Za své poslanecké aktivity v srpnu 1968, kdy se postavil proti okupaci Československa, byl v květnu 1970 propuštěn do zálohy a penzionován. Poslancem Federálního shromáždění byl až do voleb v roce 1971. Po propuštění z armády pracoval jako systémový inženýr v Institutu manipulačních, dopravních, obalových a skladovacích systémů v Praze. V roce 1982 odešel do důchodu a v červnu téhož roku zemřel.

Jan Šach

 

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha