Bunkr Bitvy o Británii a slavná Churchillova věta

Jedním z nejdůležitějších nervových center Bitvy o Británii, která se rozhořela před 79 lety, 10. července 1940, bylo podzemní velitelství 11. stíhací skupiny Královského letectva v severozápadní části Londýna, v Uxbridgi. Podzemní velitelství navštívil během bitvy několikrát premiér Winston Churchill. Právě když 16. srpna 1940 z bunkru odcházel ke svému autu, pronesl památnou větu, která vstoupila do dějin: „Na poli lidských konfliktů nikdy tak velké množství nevděčilo za tak mnoho tak nepatrné hrstce.“ Tato slova poté použil o čtyři dny později ve svém projevu v britské Dolní sněmovně.

 

Perutě, jež velitelství 11.stíhací skupiny podléhaly, bránily jihovýchodní část Anglie, tedy oblast, přes niž směřovala největší část útoků Luftwaffe. Pod něj také spadaly důležité letecké základny RAF – Kenley, North Weald, Debden, Biggin Hill, Tangmere, Hornchurch a Northolt.

 

Churchillova slova

Velitelství navštívil britský ministerský předseda rovněž 15. září 1940, tedy v den, který je v Bitvě o Británii často považován za zlomový. Proto je toto datum v britských kalendářích označeno jako Den Bitvy o Británii. Návštěvě věnoval W. Churchill ve svých pamětech několik stránek, v nichž podrobně vylíčil činnost velitelství.

„Už předtím jsem při několika příležitostech navštívil velitelství 11. stíhací skupiny, abych se na vlastní oči přesvědčil, jak se řídí letecká bitva, ale to se zrovna nic zvláštního nedělo. Tohoto dne [15. září 1940, pozn. red.] však počasí zřejmě přálo nepříteli, a proto jsem odjel autem do Uxbridge a dorazil na velitelství skupiny. K 11. skupině patřilo nejméně pětadvacet perutí, kryjících celé území Essexu, Kentu, Sussexu a Hampshiru a všechny přístupy k Londýnu vedoucí přes území těchto hrabství. Na skupině, které už šest měsíců velel vicemaršál letectva Park, do značné míry závisel náš osud. […]

Mou ženu i mne odvedli do operační místnosti chráněné proti pumám, která se nacházela padesát stop pod zemí. Všechny skvělé výkony Spitfirů a Hurricanů by nebyly k ničemu, nebýt tohoto systému podzemních řídících středisek a telefonních kabelů, které byly podle Dowdingových představ a na jeho podnět vybudovány ministerstvem letectví už před válkou. Všechna čest všem, kteří se na tom podíleli. Na jihu Anglie bylo velitelství 11. skupiny a šest podřízených sektorů stíhacích základen. Všechna byla, jak uvedeno, vystavena obrovskému tlaku. Vrchní velení působilo v Stanmore, ale praktické řízení perutí bylo moudře ponecháno na 11. skupině, jež řídila jednotky prostřednictvím sektorových základen, umístěných v každém hrabství.

Operační místnost skupiny připomínala malý divadelní sál – byla široká asi šedesát stop a měla dvě patra. Posadili jsme se na ,první balkón‘. Pod námi stál stůl s mapami ve velkém měřítku a kolem něho bylo shromážděno asi dvacet skvěle vycvičených mladých mužů a žen. Naproti nám, v místech, kde by v divadle byla opona, zabírala celou stěnu obrovská černá tabule rozdělená elektrickými žárovkami na šest sloupců, označujících šest sektorových základen, a v nich měla každá peruť vlastní menší sloupec a všechny svislé kolonky byly ještě rozděleny vodorovnými linkami. Nejnižší řada žárovek tedy rozsvícením ukazovala, které perutě jsou právě ,v ostré bojové pohotovosti‘ a mohou vzlétnout během dvou minut po obdržení rozkazu, další ,připravenost‘ k nasazení do pěti minut, potom ,k dispozici‘ během dvaceti minut, pak přišly na řadu jednotky, které odstartovaly a dále – označené červenými žárovkami – jednotky, které byly právě v akci, a horní řada označovala ty, které se právě vracely domů.

Po levé straně bylo v jakési skleněné lóži čtyři nebo pět důstojníků, jejichž povinností bylo zvažovat a vyhodnocovat informace, jež obdrželi od našeho sboru pozorovatelů (Observer Corps), kterých v té době bylo až padesát – mužů, žen i mládeže. Radar byl ještě v plenkách, ale už dokázal varovat před vetřelci blížícími se k našemu pobřeží, a pozorovatelé, vybavení dalekohledy a polními telefony, byli naším hlavním zdrojem informací o nepřátelských letadlech přelétávajících naším územím. Během jediné akce docházely tisíce informací. V jiné části podzemního velitelství se nacházelo několik místností plných zkušených lidí, kteří informace velmi rychle prosévali a výsledky minutu po minutě předávali přímo operátorům, usazeným kolem stolu v operační místnosti a důstojníkovi, který řídil provoz ze skleněné lóže.

Po pravé straně stála další skleněná lóže, v níž byli důstojníci pozemního vojska, kteří hlásili činnost našich protiletadlových baterií, jichž tehdy místnímu velitelství podléhaly dvě stovky. V noci bylo životně důležité nastavit palbu těchto baterií nad určitými prostory, v nichž se naše stíhačky vrhaly na nepřítele. Všeobecné rysy tohoto systému mi nebyly neznámé, neboť jsem si je před rokem při návštěvě ve Stanmore dal Dowdingem vysvětlit. Systém byl vytvořen a zdokonalován v neustálé činnosti a teď už bylo všechno sladěno v nesmírně složitý válečný mechanismus, jaký neměl ve světě obdoby.“

Dodejme, že tuto neděli také zazněl proslulý dialog mezi Winstonem Churchillem a leteckým vicemaršálem Keithem Parkem. Na premiérovu otázku: „Jaké zálohy nám ještě zbývají?“, Park odpověděl: „Už žádné.“ Ještě připomeňme, že bunkr rovněž navštívilo Jeho Veličenstvo král Jiří VI. spolu s manželkou, královnou Alžbětou, a to 6. září 1940.

 

Historie bunkru a vznik muzea

Výstavba podzemního velitelství v Uxbridgi začala nedlouho po podpisu mnichovské dohody. Bunkr, jehož konstrukci navrhl Robert McAlpine, byl dokončen těsně před vypuknutím druhé světové války, v srpnu 1939. Operační sál se nachází 18 metrů pod zemí [přibližně 60 stop, W. Churchill tedy ve svém popisu, v němž uvedl 50 stop, zřejmě vycházel z nepřesných informací – pozn. aut.], vede k němu 76 schodů. Celková rozloha podzemních prostor činí 444 metrů čtverečních. Šířka betonových zdí je 1,2 metru; tloušťka vchodových ocelových dveří 13 mm. Oficiální kódové označení podzemního velitelství znělo „B block“, avšak mezi příslušníky a příslušnicemi RAF, kteří tu během války sloužili, se mu neřeklo jinak než „díra“ (The Hole).

Uxbridgský bunkr se stal jakýmsi prototypem pro stavbu dalších pěti velitelství RAF: 9. skupiny v Barton Hallu, 10. skupiny v Boxu, 12. skupiny ve Watnallu, 13. skupiny v Newcastlu a 14. skupiny v Raigmoru.

Ani po konci Bitvy o Británii neztratilo podzemní velitelství 11. skupiny svůj význam. Odtud se například v srpnu 1942 řídila letecká podpora nájezdu kanadských jednotek na francouzský přístav Dieppe (Operation Jubilee) a o necelé dva roky později také letecké operace během Dne D, tedy vylodění Spojenců v Normandii 6. června 1944.

Až třicet let po válce, roku 1985, byla podzemní operační místnost zpřístupněna veřejnosti. Návštěvníci ji mohli spatřit ve stavu, v jakém byla během Bitvy o Británii. O dalších třicet let později, v červenci 2015, začala rozsáhlá renovace podzemních prostor, zásluhou radnice městské části Hillingdon vyrostlo také nové návštěvnické centrum, v němž je zajímavé dvoupodlažní muzeum, které se věnuje nejen Bitvě o Británii, ale ve stručnosti připomíná i celou stoletou historii Královského letectva.

Výstavní hale vévodí dvě zavěšené repliky britských stíhaček Supermarine Spitfire a Hawker Hurricane. Pod nimi je vystavena řada protiletadlových zbraní, britský světlomet i německá puma či různé „zbytky“ letounů z Bitvy o Británii. Část expozice přibližuje také život personálu bunkru, zejména příslušnic WAAF, které tvořily výraznou většinu, jak můžeme poznat na snímku z roku 1943, jenž je součástí malé expozice přímo v bunkru. V návštěvnickém centru je pak vystaveno i několik osobních předmětů „wafek“, takže tu nechybějí ani dámské punčochy nebo sponky do vlasů…

Bunkr Bitvy o Británii, jak zní dnešní oficiální název areálu, otevřeli po rekonstrukci podzemních prostor a výstavbě návštěvnického centra na jaře 2018. Místo, kde se „tvořily dějiny“, zcela jistě stojí za návštěvu. Od centra Uxbridge (a stejnojmenné stanice metra) trvá cesta pěšky jen půl hodiny.

Jaroslav Beránek

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha