Byl to marný boj, píše o dění na Podkarpatské Rusi v letech 1944/45 historik VHÚ

V novém vydání čtvrtletníku Historie a vojenství 4/2012 najde čtenář pozoruhodný materiál o tajné vysílačce, jejímž prostřednictvím se do Londýna dostávaly informace o dění na Podkarpatské Rusi. A dočte se také o bezohledné snaze Sovětů přivlastnit si toto území.
Události spojené s postoupením nejvýchodnější části předválečného Československa Sovětskému svazu v roce 1945 jsou dodnes málo reflektovány. Ačkoli měli Sověti díky vítěznému postupu Rudé armády mnoho politických i vojenských trumfů ve svých rukou, nešlo o automatický proces, ve kterém by Československo bez výhrad souhlasilo s tím, že východní část předválečné republiky bude darována jinému státu.
Jak připomíná ve svém materiálu „Radiostanice VLADISLAV v marném boji o Podkarpatskou Rus“ jeho autor Jindřich Marek, sovětská vláda uzavřela 8. května 1944 s československou exilovou vládou dohodu, podle níž se konstatovalo, že jakmile některá část osvobozeného území Československa přestane být pásmem vlastních válečných operací sovětské armády, čs. vláda tam převezme plný výkon veřejné moci. V praxi však sovětské orgány na Podkarpatské Rusi zahájily doslova brutální zastrašovací kampaň proti civilnímu obyvatelstvu i novým orgánům čs. státní správy. Cíl byl jasný: vynutit si připojení tohoto území k Sovětskému svazu.
Od 28. října 1944 působili v městečku Chust, ve východní části celé oblasti, československý vládní delegát ministr František Němec a generál Antonín Hasal. Sovětské velení jim nicméně zakázalo udržovat radiové spojení s prezidentem Edvardem Benešem v Londýně. Přesto se prezidentovi i československé exilové vládě podařilo předat aktuální informace o sovětském vydírání a teroru. Zásluhu na tom měla tajná radiostanice s krycím označením VLADISLAV.
Stanici obsluhovali vycvičený parašutista a prvotřídní odborník na radiotelegrafii kapitán Josef Süsser a diplomat a bývalý zpravodajský důstojník Čs. pěšího praporu 11 – Východního v Sýrii, nadporučík v záloze František Krucký. Jejich depeše v příloze této studie jsou cenným svědectvím nejen o poměrech na Podkarpatské Rusi v roce 1944, ale také o tom, že se malý československý spojenec stal ještě před skončením 2. světové války s aktivní pomocí československých komunistů „válečnou kořistí“ sovětského impéria.
Je smutným paradoxem, že Süsser i Krucký museli na osvobozeném území podstupovat prakticky stejné riziko, jako jejich kolegové, kteří koncem války působili na území protektorátu a posílali zprávy do Londýna. Jak poznamenává Jindřich Marek, „v případě odhalení aktivní radiostanice VLADISLAV sovětskými orgány hrozilo její obsluze beze sporu nebezpečí dlouholeté ztráty svobody či dokonce smrti, protože NKVD by je obvinila z protisovětské špionáže či fyzicky zlikvidovala, a zůstává otázkou, zda by československá strana vůbec našla odvahu cokoli přiznat z aktivit, které měly být před mocným „spojencem“ utajeny.“
Stanice VLADISLAV ukončila svou činnost na přelomu ledna a února 1945, kdy se Velitelství osvobozeného území přesunulo z Chustu do Košic, na slovenské území. Krucký i Süsser odjíždějí také, po krátkém čase opět navazují spojení s Londýnem, tentokrát ovšem již pod jiným názvem radiostanice.
Záznamy obsahující radiová hlášení o tehdejší situaci na Podkarpatské Rusi zůstaly na dlouhá desetiletí uzavřena v archivech. Na veřejnosti byla prezentována lež o mírovém a dobrovolném postoupení této oblasti Sovětskému Svazu – aniž by se pochopitelně kdokoli ptal samotných obyvatel, zda takovou změnu chtějí. Jindřich Marek svůj materiál uzavírá slovy: „Dnes, kdy se stále vedou spory o obsahu a charakteru III. (protikomunistického) odboje, je v tomto směru jisté alespoň jedno. Za jedny ze zcela prvních účastníků tohoto odboje na půdě tehdejší Československé republiky, kteří s nasazením vlastních životů hájili demokracii, svobodu a územní integritu Československa, můžeme směle považovat Josefa Süssera a Františka Kruckého.“
Celý materiál Jindřicha Marka najdete na stranách 54-70 v čísle 4/2012 čtvrtletníku Historie a Vojenství. Časopis je možné zakoupit v běžné síti prodejen a také v budově Armádního muzea Žižkov.


Ukázky rádiodepeší
14. listopad 1944 (pro předsedu vlády Jana Šrámka)
Rudá armáda zde provádí nábor pro sebe. Žádáme sdělení, zda bylo něco vládou projednáno. Naše situace je kritická. Provádí se otevřená agitace pro připojení Podkarpatské Ukrajiny k SSSR. Násilný nábor do Rudé armády. Lid je bezradný. Čeká na naše pokyny. Naléhavě třeba instrukcí vlády.

28. listopad 1944 (Pro Jana Masaryka)
Risiko volání vrcholí, snad volám posledně. Jsme pod tlakem, z něhož jen vaše demarše věc může zachránit. Kdo chce uniknout náboru do Rudé armády, prchá do hor. Taktéž, kdo nevolí rudě do výboru. Teror řídí politická služba Rudé armády. Pokuste se poslat kurýrní sem nebo odvolat mne k MZ. Musíte se vše dovědět. Nutné!
23. prosinec (Depeše č. 18)
Unikám zatím ruskému goniu i hrozbám /generál Mechlis vyslovil podezření/. Změním místo a plán a spojení toto udržím. Myslím si, že je nutné, aby MZV bylo rychle zpraveno o rostoucím tlaku situace. Jde o čas a pomoc vlády. Kdybych odpadl, bude pokračovat nadporučík Süsser od Moravce. Věc je zařízena, jsme tu spolu.
13. leden (pro ministra vnitra Slávika)
Všechny akce proti nám podnikány s podporou sovětských autorit, často na jejich příkaz. Lid ustrašen, neboť je-li podezření spolupráce s námi, je vyšetřován a vězněn. Stojí však za námi 85%. Na Slovensko vysíláni od čs. sboru výchovní důstojníci komunisté a za podpory Politbyra připravují připojení Slovenska k SSSR. Delegace je jako na opuštěném ostrově. Potíž je v tom, že mnozí členové vidí už republiku v rámci SSSR a podle toho jednaní a se zařizují.
15. leden (pro ministra Ripku)
Svízele ze strany velitelství fronty trvají. Neuznává se Velitelství osvobozeného území. Autoritativně brání se formování armády mimo první sbor. Nutno jednat o uznání řádné vojenské mise a řádného velitelství. Obvytelstvo začíná vzdorovat útlaku. V okrese Volové z 28 obcí podepsalo manifest k připojení k SSSR jen 13 obcí. Také studenti opuštějí oktávy a hlásí se do čs. armády.
1 – Budova v Chustu, kde sídlila čs. vládní delegace a Velitelství osvobozeného území generála Hasala
2 – Celkový pohled na městečko Chust ve 30. letech 20. století
3 – Pro vysílání do Londýna byla použita kvalitní polská agenturní radiostanice AP-5
4 – Kraj okolo Sinovíru, kde kdysi žil Nikola Šuhaj

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha