Československý a evropský podzim 1938 ‒ o co by se vlastně bojovalo? První část studie.

Československý a evropský podzim 1938 ‒ o co by se vlastně bojovalo? První část studie.

02. 12. 2020

V září 1938 stálo připraveno k obraně Československa více než milion mužů mobilizující armády. Republice a demokracii věrní občané byli ochotni obětovat se ve jménu dobrovolně a společně sdílené morální povinnosti. Zněla: vlast je akutně ohrožena, je tedy nutné ji hájit se vším myslitelným odhodláním. Tato prostá deviza obecně vystihuje autentickou atmosféry tehdejší doby. K cílevědomému vedení války ale nestačila. Přinášíme vám první část studie historika VHÚ Karla Straky, která hledá odpověď na základní otázku: V čem přesně spočíval cíl branného odporu v očekávaném konfliktu? Studie tak navazuje na nedávno zveřejněný článek O podstatě a smyslu československé mobilizace z podzimu 1938.

Nástup československé branné moci k odražení agrese až tří sousedních států se stal v září 1938 posledním velkým dějstvím příběhu vojenské strategie meziválečné republiky. Od vzniku samostatného státu v roce 1918 spěla do dramatického září 1938 poměrně členitým labyrintem. Jeho přímé koridory i křivolaké odbočky vedly po trasách, jimž udával směr vývoj mezinárodních vztahů. Tvorba válečných plánů reagovala na jeho změny a otřesy jako velmi citlivý seismograf.

Následující stať pracuje s několika základními pojmy. V dobovém pojetí náleželo vše, o co stát usiloval brannou aktivitou, do takzvaného válečného plánu. Tvořilo jej vše, co stát konal a vynakládal na svou obranu a na součinnost se spojenci. Nešlo o konkrétní spis, ale o provázanou soustavu mnoha opatření. Válečný plán byl určující pro politický válečný cíl, z něhož pak vycházel vojenský válečný cíl. Z vojenského válečného cíle byl odvozen konkrétní operační plán, v praxi nazývaný nástupovým plánem.

 

Exkurz daleko před rok 1938

Prvních několik let po převratu z října 1918 poznamenala nejistota a nestabilita prakticky v celém blízkém zahraničí, a tak československá vojenská strategie obdržela zakrátko všesměrový charakter. Dominantní místo přes to všechno zaujímala orientace na Německo. Bylo to dáno tím, že Československo náleželo do ostře protiněmecky zaměřené koalice pod vedením Francie. Paříž neváhala v první polovině 20. let nasadit ozbrojenou sílu pro případ porušení versailleského systému. Se stejnou razancí tehdy vymáhala na Německu reparace. Právě o této době je výstižné hovořit jako o časech monopolu francouzské strategie v československých poměrech. Zájmy obou partnerů v této asymetrické alianci ale nebyly vždy a ve všem souladné.

Během druhé poloviny 20. let byl protiněmecký osten postupně odsunut do pozadí vlastními přístupy. Oteplení v mezinárodních vztazích vedlo k poklesu dříve silného francouzského vlivu ve střední Evropě. Československá vojenská strategie se emancipovala. Vykročila z dosavadního stínu těsné závislosti na francouzských koncepcích a plánech. Praha nepokládala poválečné Německo z řady podstatných důvodů za hlavní bezpečnostní hrozbu. Teprve nyní mohlo v plné síle vyniknout československé přesvědčení o tom, že potenciálním protivníkem číslo jedna je Maďarsko. Československo v tomto smyslu usilovalo o všestranné zdokonalení Malé dohody.

Světová hospodářská krize zavedla demokracii v mezinárodním kontextu do těžkých dob. V Německu byla poměrně rychle donucena k ústupu z dosavadních pozic. Na přelomu let 1932 a 1933 utrpěla konečnou porážku. Definitivní obrat v československém hodnocení důležitosti potenciálních válčišť nastal v roce 1934. Německo bylo československými stratégy napříště pokládáno za hlavního budoucího protivníka. Dřívější představy o nasazení prakticky celé válečné armády proti Maďarsku se staly definitivně minulostí.

 

Československá vojenská strategie ve staronové koalici

Československo-francouzské vztahy zažívaly renesanci. Motivace pro ni plynula ze společného ohrožení Třetí říší s agresivním programem nacionálního socialismu. Bezpečnostní vazba na Francii se přechodným protimaďarským odklonem ve své podstatě neoslabila.

Následné období plynulo v duchu nově revidované spojenecké koncepce. Diplomacie se snažila upevňovat dosavadní spojenecké vazby a hledat nové partnery. Československo přijalo v letech 1933 a 1934 pod rozhodujícím vlivem Francie roli pevného čepu středoevropské protiněmecké fronty. Jí pak byla podřízena všechna příští opatření ve výstavbě československé branné moci a celého systému obrany státu.

Na české země se z hlediska vyššího, koaličního pojení obrany proti Německu nahlíželo jako na perspektivně velmi odolnou baštu, z níž se v letech 1933‒1935 prakticky nepřipouštěl ústup. Ztráta tamních zdrojů a kapacit by byla ztrátou nejen československou, ale i koaliční. Republika byla v tomto pojetí chápána jako zbrojovka Malé dohody. Balkánští spojenci dostali za úkol, aby svými silami vázali Maďary a podpořili československé obránce na Slovensku a na Podkarpatské Rusi, pokud by Maďarsko ohrožovalo týl českomoravské fronty.

Celkový, tedy nadstátní smysl koaliční součinnosti spojenců v západní, střední a jihovýchodní Evropě spočíval ve tvrdém odporu. Ten měl zavést Německo do dlouhotrvající a vyčerpávající války. Vědělo se, že Třetí říše je surovinově nesoběstačná. Dlouhý, vyčerpávající konflikt měl přivodit její porážku.

Z předcházejících pasáží vyplývá, že cesty československé vojenské strategie byly vskutku členité. Jednotlivými etapami se ale kontinuálně vinul faktor primární důležitosti. Ať již dominovala ta či ona fronta, ať se plány vytvářely proti tomu či onomu státu či skupinám států, vždy platilo, že Československo nebude bojovat samo.

Po roce 1933 narůstal význam spojenecké vojenské pomoci. V míře rozhodující se spoléhalo na Francii a její vojenskou sílu, která by v případě nutnosti udeřila na Německo, a tak odlehčila československým obráncům. Tato podpora měla mít nepřímý charakter. Vlastní francouzská vojenská přítomnost v Československu se nepředpokládala, pomineme-li plánované bezprostřední angažmá části francouzského vojenského letectva v operacích z československého teritoria.

 

Veřejné proklamace versus utajované válečné cíle

Československá vojenské strategie zažívala zásadní změny v krátkodobých až střednědobých horizontech. Nezřídka šlo o protichůdné tendence a relativně rychlé obraty. V kontextu těchto změn bylo nadlouho velmi obtížné zformulovat určitý stabilní válečný plán s pregnantním stanovením politického a vojenského válečného cíle. V období do roku 1932 bylo pro profesionály v oboru mezinárodních vztahů i pro vojenské stratégy obtížné predikovat budoucí bezpečnostní rizika.

Dynamický vývoj Hitlerovy Třetí říše však po lednu 1933 mnohé naznačil. Časem přibývalo též důležitých poznatků, zejména politicko-diplomatického a vojenského charakteru. Jejich relevance vzrůstala. V československé armádní zpravodajské komunitě se nejdéle od listopadu 1936 předpokládalo, že nacistické Německo bude schopno podnikat násilné akce s velkou razancí již v roce 1939.

Pod dojmem zmíněné prognózy, která od roku 1936 nabývala na pravděpodobnosti, bylo již na čase pregnantně vystihnout československý politický a vojenský válečný cíl. Vyjádřen byl jednak veřejně a jednak v režimu utajení.

Nebylo náhodné, že k veřejnému vyjádření došlo v květnu 1938. Pravilo se v něm: „Za základní předpoklad bezpečnosti našeho státu pokládáme uchránění celého našeho území před vpádem, abychom ze zdrojů celého státu mohli živit co nejdelší a na konec úspěšnou obranu. Každá ztráta jeho přirozených zdrojů by znamenala velikou újmu v celé naší obraně.”

Na uvedené věty je nutné nahlížet především jako na politicky motivovanou proklamaci. V jádru byla bezesporu pravdivá, ale reálným poměrům tehdejší doby již neodpovídala. Skutečnost podávala navenek v příliš optimistickém duchu. Dodejme, že v poměrech tehdejší doby tomu tak být i muselo. Zde jde o ukázku obecnějšího jevu nadčasového charakteru. Žádná vláda nikde na světě nemůže z řady důvodů zcela obnažit realitu a své plány. Československá vláda tehdejší doby si to nemohla dovolit mimo jiné z toho důvodu, že nechtěla riskovat demotivaci občanů ve vztahu k obraně republiky. Reálné cíle branného odporu, vedené v utajovaném režimu, se s citovaným vyjádřením totiž v té době již podstatně rozcházely, jak o tom svědčí závažná fakta, uvedená níže.

Záměrem klást dlouhodobý odpor v českých zemích a neustupovat odtud otřásly následky 7. března 1936. Evropským západem nepotrestaný návrat německé branné moci do více než patnáct let demilitarizovaného Porýní hluboce pozměnil evropskou strategii. Ačkoli to ve Francii ani v Československu nebylo poté nikdy řečeno či spíše přiznáno zcela otevřeně, šance na účinnou pomoc Československu napříště dramaticky poklesly.

Modifikace předpokládaného způsobu obrany na sebe nenechala dlouho čekat. Podstatný doklad tom zaznamenal 28. listopadu 1936 mjr. Loriot z 2. (zpravodajského) oddělení Generálního štábu francouzského vojenského letectva. V Praze jednal v rámci pravidelných odborných porad s plk.gšt. Hájkem, přednostou 2. (zpravodajského) oddělení Hlavního štábu. Posledně zmíněný činitel byl jedním z nejzasvěcenějších spolutvůrců koncepce obrany republiky. Jeho vyjádření lze tedy přijímat jako vysoce relevantní. Podstatu československého válečného plánu s jeho politickým a vojenským cílem Hájek vylíčil následujícím způsobem.

Hlavní štáb hleděl bez iluzí na možnosti a šance Československa vůči německému útoku. Ti, kdo v něm pracovali na obranných plánech, zastávali nicméně názor, že armáda bude schopna čestně obstát a zabránit nepříteli v tom, aby její podstatnou část obklíčil v českých zemích. Odtud by se za boje a s oporou o několik ústupových postavení stahovala východním směrem k malodohodovým spojencům, kteří by jí šli na pomoc přes Maďarsko.

Bojeschopné části československé branné moci, kterým by se podařilo ustoupit ke spojencům, by se staly nositelem a výrazem existence státu, i kdyby se nepřítel zmocnil území republiky. Hájek v tomto ohledu odkazoval na zkušenosti z minulé války. Na mysli měl Srbsko, jehož obránci sice přišli pod tlakem nepřátel o vlastní teritorium, ale tato země byla nadále bojujícím, tedy platným a uznávaným členem spojenecké koalice. Pozoruhodné je, že Hájek prakticky nezmínil roli Francie z hlediska spojenecké pomoci. Tuto skutečnost lze pokládat za doklad toho, jak těžce byly ve skutečnosti v Praze pociťovány následky remilitarizace Porýní.

V Hájkově vyjádření je obsažen vojenský a politický cíl československého válečného plánu. Vojenský cíl spočíval v udržení celistvých obranných front, ve vyčerpávání agresora hodnotnou obranou za ústupových bojů na východ a v zachování bojeschopnosti armády do přechodu na spojenecké území, aby se pak mohla účastnit dalších bojů.

Politický cíl tkvěl v zachování existence podstaty státu, jehož výrazem bude účast branných sil v dalším zápase na straně spojenců. Ztráta vlastního teritoria by tedy v tomto pojetí neznamenala kapitulaci a porážku. Uvedené základní cíle se staly určujícími východisky všech nástupových plánů československé branné moci, které vznikly do roku 1938.

 

Zvláštní plánovací mezihra z léta 1938 ‒ o co v ní šlo?

Výše objasněné cíle vyžadovaly připravit pro jejich dosažení potřebné výchozí a základní podmínky. V kontextu československého vojenského umění je obsahovaly takzvané nástupové plány. Obsahovaly všechna rozhodující opatření pro počáteční období války. Oficiální definice z roku 1938 vyjádřila podstatu nástupového plánu takto: „Nástupový plán je souhrnný elaborát konkrétních opatření, zpracovaný ve formě směrnic, rozkazů, přípisů, map a studií, jimiž je připraveno provedení a zajištění nástupu branné moci”.

Nešlo o rigidní podklady, ale o pružné pojetí. Připouštěly se změny, což dokládají tato dobová vysvětlení: „Vzhledem k různým předvídaným politickým a vojenským situacím je někdy třeba připravit i několik nástupových plánů”. A k tomu se ještě podotýkalo: „Jindy bude zase třeba podle nastalé situace předvídat rozdílné provedení jen některých částí nástupového plánu, aniž se jinak změní použití sil čs. branné moci. V takovém případě se připraví rozdílné provedení jako varianta ve zvláštní příloze nástupového plánu”.

Po celé období od roku 1936 do léta 1938 nástupové plány vycházely ze základního předpokladu, že strategický cíl hlavního protivníka, tedy Německa, bude za války spočívat v dobytí přinejmenším celé české a moravskoslezské části republiky. Na tom byl postaven nástupový plán IV (platnost únor 1936 ‒ únor 1937), V (platnost únor 1937 ‒ únor 1938), VI (platnost únor ‒ duben 1938) a VI‒A (platnost duben ‒ červenec 1938).

Podstatná odlišnost se však projevila u posledního nástupového plánu VII, jenž byl aktuální od července 1938. Také on počítal s již zmíněným základním záměrem nepřítele. Velmi záhy, již v srpnu, byl ale doplněn variantou s označením XIII. Za uvedenou číslicí netřeba hledat žádnou fatální symboliku, jak to ve svých pamětech naznačuje plk.gšt. Josef Fetka, v té době zástupce přednosty 3. (operačního) oddělení Hlavního štábu (viz Josef Fetka, Československá válečná armáda 1918‒1939. Mladá fronta, Praha 2015, s. 95). Skutečnost byla velmi prostá. Číslovka XIII označovala podle příslušných předpisů pořadí, v jakém byla složka s variantou nástupového plánu zařazena mezi ostatní věcně diferencované složky nástupového plánu. Takto se označovala varianta s určením pro nástupové plány zemských vojenských velitelství, respektive velitelství armád válečné polní armády.

Varianta XIII nástupového plánu VII předpokládala omezení strategického cíle Třetí říše na pokus o násilný zábor pohraničí českých zemí s výrazným německým osídlením. Zde je nutné se ptát, co bylo natolik závažné, že přimělo Hlavní štáb československé branné moci k této nestandardní modifikaci?

Pro zodpovězení výše vznesené otázky je nutné vzít v úvahu a důsledně respektovat tehdejší mezinárodní a vnitropolitickou situaci. Českoslovenští stratégové měli v té době stále v živé paměti anšlus Rakouska. Německá branná moc v jeho průběhu potvrdila již dříve předpokládanou schopnost provést rychlou vojenskou akci, byť se neobešla bez poměrně závažných problémů. Snad ještě více ovšem varovala krize z května 1938. Právě tehdy byla poprvé silně pocítěna možnost silové intervence Třetí říše do Němci osídleného pohraničí v souvislosti s tehdy probíhajícími obecními volbami. Minimálně od podzimu 1937 podobné eventualitě nasvědčovaly poměrně četné náznaky ve zpravodajsky opatřených poznatcích.

Důležitý byl též proces přípravy takzvaného národnostního statutu. Ten, iniciován politickým tlakem Sudetoněmecké strany, skrytě motivovaným z Německa, směřoval během jara a léta 1938 k zásadní přeměně administrativně-správního systému republiky. V kontextu trvalých ústupků československé vlády spěl k objektivně podstatnému oslabení státní moci právě v pohraničí českých zemí, jež byly oporou a základnou obrany státu pro kritickou počáteční fázi války. Pro Německo tak vznikala nejedna výhoda z hlediska pokusu násilím odtrhnout pohraniční kraje. Za předpokladu vhodně usměrněné politické atmosféry a propagandy by tak mezinárodní veřejnost byla postavena před hotovou věc.

Jak se uvedené faktory promítly do povahy nástupového plánu československé branné moci? Plány IV‒VII obecně spojovalo rozložení sil válečné polní armády tak, aby bylo možné vést pružnou strategickou obranu. To znamená, že se část vojsk opírala o již vybudované linie lehkého a těžkého opevnění, případně o pásma a příčky, které by vznikaly nedlouho před bojem či již v jeho průběhu. Další síly a zálohy byly učleněny do značné strategické hloubky k podpoře plánovaného spořádaného ústupu z českých zemí na východ. Varianta XIII nástupového plánu VII oslabila do jisté míry uvedené hloubkové rozmístění sil a záloh ve prospěch lepších možností podpory čelných sledů obrany v pohraničí. Tím mělo být nepříteli zamezeno v překročení opevněných linií a v obsazení dalších, za nimi ležících oblastí s většinovým německým osídlením.

 

Koaliční obrana v troskách

Nacistické Německo praktikovalo do podzimu 1937 především revizionistickou politiku s cílem maximálně oslabit, podkopat a zpochybnit poválečný versailleský systém. Tu následně vystřídal agresivní tlak navenek. V praktické podobě se poprvé projevil na jaře 1938 anšlusem Rakouska. Krátce poté Berlín podnítil československou otázku.

V závislosti na výše uvedeném vývoji spěla do kritické fáze politika appeasementu. Ještě větší iniciativy než dříve se za těchto okolností chopila britská vláda a její diplomacie. Při snaze vyhnout se válce usilovala o nové mezinárodní, či přesněji velmocenské, uspořádání, které by nahradilo versailleský systém. Perspektivu v něm neviděla. Neměla tedy na jeho zachování zájem, a tak byla ochotna tolerovat změny státních hranic, a to i na úkor Československa. Volání po sjednocení všech Němců pod vládou Třetí říše pokládala za ve své podstatě oprávněný a navíc konečný nárok Berlína.

Britské vládě se dařilo čím dál tím víc ovlivňovat ve prospěch svých cílů zahraniční politiku Francie. Vůči Paříži měl Londýn velmi mocný a účinný nástroj, jeden z rozhodujících, ne-li rozhodující. Věděl, že jeden ze základních principů francouzské strategie spočívá v aktivní britské podpoře Francie v případné válce. V první řadě nešlo o britské angažmá přímo na západoevropském pozemním bojišti. Toho ostatně nebyla v té době Británie ani schopna. Význam ale měla globální podpora na ostatních potenciálních válčištích, tedy zejména ve smyslu námořní blokády Německa, akcí ve Středomoří, na Blízkém východě i v Asii. Britská vláda odmítla poskytnout Francii zmíněnou strategickou podporu pro případ, že by se Paříž rozhodla splnit svůj smluvní spojenecký závazek vůči Československu, kdyby jej napadlo Německo. Otázka přežití Československa nebyla pro Brity dostatečným důvodem k válce.

Francouzská vláda a vojenští stratégové pokládali osamocený boj s Německem, do něhož by se s vysokou pravděpodobností zapojila též Itálie, za neúnosné riziko z hlediska bezpečnosti vlastní země. Vnitřních důvodů pro takový francouzský postoj bylo více. Zde se omezme na patrně nejzávažnější. Přibližně od poloviny 20. let bylo pro předvídavé politiky a vojáky přetěžké prosazovat takové požadavky armády, které měly spolehlivě zajistit nejen Francii proti vnějšímu ohrožení, ale které by jí též dovolily dostát závazkům vůči spojencům. Mnoho těch, kteří žili v nimbu pacifismu a příliš mírových vizí, těmto oprávněným nárokům nepřálo a podceňovalo je.

Rozhodující francouzští političtí a vojenští činitelé si byli v září 1938 vědomi nedostatků vojenského potenciálu své země. Za těchto podmínek došli k závěru, že francouzská pomoc Československu by byla neúčinná. Porážku středoevropského spojence by neodvrátila. Francie sama by pak fakticky sama stanula tváří v tvář Německu.

V uvedeném kontextu nastal v první polovině září 1938 rychlý rozklad mezinárodního zabezpečení Československa. Výrazem britsko-francouzské rezignace na odpor vůči rozpínavosti Třetí říše se stal takzvaný britsko-francouzský plán (dále též britsko-francouzské propozice) z 18. září 1938. Jeho podstata spočívala v odstoupení pohraničních oblastí Československa, na nichž žilo více než 50 % obyvatelstva německé národnosti. Dokument nesl všechny znaky obrovské křeče, kvapné přípravy a úporné snahy uspokojit říšského kancléře Hitlera zcela bez ohledu na ústavní principy a životní zájmy československého státu. Britsko-francouzská garance nových stáních hranic, jež měla nahradit dřívější spojeneckou smlouvu s Francií, se jevila pod dojmem posledních událostí jako vysoce nejistá záruka budoucí bezpečnosti územně modifikovaného Československa. Paříž tímto krokem smlouvu jednostranně vypověděla. Tím pádem bylo zpochybněno i československé spojenectví se Sovětským svazem, trvající od roku 1935. Spolehnout se pouze na jeho případnou pomoc pokládala československá vláda z mezinárodněpolitického hlediska za neúnosné a nemožné.

Československému prezidentovi republiky a vládě byl plán předložen 19. září mimo jiné s tím, že Francie nemůže bez britské podpory splnit spojenecký závazek. V případě odmítnutí a tím zaviněné německé agrese Československu nepomůže. Československá vláda zmíněný plán nejprve odmítla navečer 20. září. Británie a Francie ale obratem politicko-diplomatický nátlak ještě ultimativně vystupňovaly. Obě západní vlády daly ultimatem najevo, že novým odmítnutím by se československá vláda dostala do postavení toho, kdo poskytl Německu záminku k napadení republiky, ačkoli měl možnost válku odvrátit. Československo by tím, podle jejich podání, definitivně zpečetilo nejen nulovou naději na vojenskou pomoc, ale přišlo by též o jakoukoli jinou budoucí podporu politického charakteru. V řádu hodin se tím zhroutilo koaliční pojetí obrany republiky.

Na novou vlnu nátlaku, jaký dějiny diplomacie civilizovaného světa do té doby prakticky nezažily, reagoval nejprve prezident republiky Edvard Beneš s takzvaným výborem politických ministrů. Toto specifické kolegium, složené z premiéra, vybraných členů vlády a vrcholových představitelů politických stran vládní koalice, již tradičně předem projednávalo zásadní rozhodnutí vlády. Prezident v tomto případě předsedal. Výbor se sešel v časných ranních hodinách 21. září 1938 ještě před zasedáním kabinetu ve sboru. Diskuze vyzněla po událostech uplynulých hodin a po zvážení celkově bezvýchodné politické a vojenské situace pro návrh, aby vláda britsko-francouzský plán přijala.

Výsledek jednání politických ministrů posuzovala na bezprostředně navazující více než dvouhodinové mimořádné schůzi, zahájené v 6 hodin ráno, se závěrem, jenž znamenal akceptaci plánu. Kabinet svým rozhodnutí dal především najevo primární zájem řešit krizi politicky, přičemž se upínal k naději, že při skutečné realizaci plánu bude možné těžké následky územních změn mírnit na bázi mezinárodního jednání. A třebaže zde byla čerstvá zkušenost s odvratem dosavadních spojenců a přátel, faktor přislíbených garancí hranic hrál v daném rozhodovacím procesu svou roli. Vláda, vědoma si protiústavního charakteru svého aktuálního rozhodnutí, učinila vnitřní výhradu v tom smyslu, že požádá parlament o jeho schválení.

Vedle uvedených politických důvodů byl návrh politických ministrů a z něho vycházející rozhodnutí vlády založeno na vojenském posudku situace. Vyjádřil jej arm.gen. Jan Syrový, generální inspektor, a arm.gen. Ludvík Krejčí, náčelník Hlavního štábu. Jejich názory reprodukuje autentický protokol z mimořádné schůze. Vyplývá z něho, že zmíněné stanovisko přednesli již ve výboru politických ministrů. V protokolu se uvádí: „Když pak za tohoto stavu byli dotázáni na svoje stanovisko představitelé naší armády, prohlásili, že izolovaný konflikt znamenal by pro Československo debakl, tím spíše, že dlužno se obávati případně napadení se strany jiných sousedních států. Vzali přitom v úvahu i eventuální změnu stanoviska ostatních států Malé dohody. Za těchto okolností nelze brániti naše staré hranice a nutno změniti stanovisko Československa formulované v poslední notě (míněno původní odmítavé stanovisko vlády k britsko-francouzskému plánu z 20. září 1938 ‒ pozn. K. S.).”

Karel Straka

Aktuálně



Zahraniční studenty nadchly expozice Armádního muzea Žižkov

Zahraniční studenty nadchly expozice Armádního muzea Žižkov

27. 03. 2024
Jaké změny s sebou přináší války? Na tuto otázku hledali odpověď středoškoláci…
Velký útěk, kterého se zúčastnili i tři Čechoslováci, se uskutečnil před 80 lety

Velký útěk, kterého se zúčastnili i tři Čechoslováci, se uskutečnil před 80 lety

25. 03. 2024
Největší útěk z německých zajateckých táborů se uskutečnil před osmdesáti lety. V…
Březen 1945 – vznik třetího tankového praporu Čs. samostatné obrněné brigády

Březen 1945 – vznik třetího tankového praporu Čs. samostatné obrněné brigády

22. 03. 2024
Když na přelomu let 1942/1943 rozhodovaly naše vojenské autority v Londýně o dalším…
Němá barikáda – 7. vycházka z cyklu Místa bojů Pražského povstání

Němá barikáda – 7. vycházka z cyklu Místa bojů Pražského povstání

20. 03. 2024
Most Barikádníků zpopularizovala povídka Jana Drdy Němá barikáda. Přestože v ní spisovatel…
Poslední rozloučení s nejstarším čs. válečným veteránem Ervínem Hoidou

Poslední rozloučení s nejstarším čs. válečným veteránem Ervínem Hoidou

17. 03. 2024
V pátek 15. března 2024 se na hřbitově v Landicanu za účasti představitelů…