Český vstup do NATO – pohled z USA

Spojené státy americké hrály v 90. letech výraznou roli v hledání nové podoby Severoatlantické aliance. Součástí tohoto procesu bylo v roce 1999 i přijetí České republiky a dalších dvou středoevropských zemí.

 

Po sametové revoluci Československo hledalo nové bezpečnostní zajištění. Tehdejší politická reprezentace systematicky začala pracovat na odchodu sovětských vojsk i na ukončení činnosti Varšavské smlouvy. Zejména v druhé zmíněné záležitosti však neměla podporu z Washingtonu, odkud se ozývaly hlasy, které varovaly před unáhleným zrušením paktu, kterému od jeho založení výrazně dominovala Moskva. Československo si ale nakonec prosadilo svou.

Pro Američany konec studené války přinesl nutnost zamyslet se nad dalším směřováním Aliance. Jak již bylo v rámci tohoto tematického seriálu věnovaného rozšíření NATO nastíněno, reagovalo NATO na měnící se situaci v Evropě vytvořením nové strategické koncepce. K zásadním událostem patřilo vytvoření Severoatlantické rady pro spolupráci (NACC), jejíž zahajovací zasedání se konalo v prosinci 1991 na úrovni ministrů zahraničních věcí členských států Aliance a dalších devíti evropských zemí, mezi nimi i Československa. V dobovém kontextu však nebylo jasné, zda tento krok není pouhým taktickým manévrem, jak brzdit integrační ambice bývalých sovětských satelitů.

Kolem rozšiřování Aliance se podle někdejšího amerického diplomata Ronalda Asmuse v USA postupně rozběhla vzrušená debata týkající se národní bezpečnosti. Zprvu se zdálo, že americké představy o budoucí podobě Evropy v sobě nezahrnují rozšíření NATO do střední Evropy. Vlažné ve svém postoji byly i západoevropské státy a Moskva se stavěla proti.

 

Clintonovo zvolení

Průlomem bylo ale zvolení Billa Clintona americkým prezidentem. Když se v roce 1993 ujímal úřadu, platil spíše za politika, jenž se o zahraniční politiku příliš nezajímá. Jako prezident však prokázal opak. Clinton byl tím politikem, který i v rámci své administrativy dokázal prosadit názor, že rozšíření Aliance je i pro staré členy výhodné. (Dalším mezníkem byl též summit NATO, který se konal 10. a 11. ledna 1994 v Bruselu, kde byl představen program Partnerství pro mír.)

Kritici rozšiřování NATO tvrdili, že jde o chybný krok, který zbrzdí demokratické reformy v Rusku či vyvolá novou studenou válku. Clinton ale dokázal rozšíření prosadit, aniž by tím torpédoval americké vztahy s Ruskem, neboť se mu podařilo vybudovat úzký osobní vztah s ruským protějškem Borisem Jelcinem. Stejně tak se nakonec nenaplnilo tvrzení, že rozšíření NATO může ohrozit jeho funkčnost a soudržnost.

Důležité pro zisk americké podpory pro rozšíření bylo to, že tři středoevropské státy – Česká republika, Polsko, Maďarsko – silně o vstup do NATO stály a chápaly tento krok jako vrchol svého zápasu o svobodu a demokracii. (Podobně tomu bylo i u dalších vln rozšíření.) Už na jaře 1993 v tomto duchu na Clintona zapůsobili český prezident Václav Havel, polský prezident Lech Wałęsa a maďarský prezident Árpád Göncz.

Rovněž v roce 1993 vyšel ve vlivném časopise Foreign Affairs článek, který hovořil o potřebě budování nových vztahů mezi USA a starým kontinentem. Jedním z autorů textu byl zmíněný Ronald Asmus, jenž jako člen Clintonovy administrativy hrál při rozšiřování Aliance důležitou roli. Clinton chtěl pro střední a východní Evropu vykonat to samé, co pro tu západní učinili prezidenti Harry S. Truman a Franklin D. Roosevelt.

Představitelé Clintonovy vlády v následujících letech Moskvě opakovali, že rozšíření NATO nemá být na její úkor. Sami přitom museli čelit kritice některých republikánů, podle kterých naopak Clinton bral až moc velké ohledy na názor Moskvy. V roce 1997 byl uzavřen mezi NATO a Ruskem „zakládající akt“, který deklaroval, že Aliance a Moskva v sobě nevidí nepřátele. Navzdory spolupráci Clintona s Jelcinem ale bylo zřejmé, že Rusku unipolární svět není po chuti. Proti rozšíření Aliance se často objevovaly kritické hlasy na stránkách listu The New York Times a kriticky se vůči němu vyjadřoval i autor slavného „dlouhého telegramu“ z roku 1946 George Kennan.

 

Madeleine Albrightová a ratifikace

První kroky směrem k rozšíření se podařilo zvládnout již během prvního Clintonova volebního období (1993 až 1997). Na summitu v Madridu 8. a 9. července 1997 bylo rozhodnuto, že NATO nabídne členství ČR, Maďarsku a Polsku. V tu dobu již byla ministryní zahraničí česká rodačka Madeleine Albrightová, která přijetí tří nových členů dotáhla do konce, když se jí podařilo úspěšně v USA zvládnout ratifikační proces. Již na začátku roku 1997 vznikl tzv. NATO Enlargement Ratification Office – NERO. Tento úřad fungující v rámci ministerstva zahraniční se přímo zodpovídal Albrightové, jeho cílem bylo zajistit podporu v obou stranách – mezi demokraty i republikány. (Úřad vedl Jeremy Rosner.)

Albrightová a její spolupracovníci při prosazování rozšíření pracovali mimo jiné s argumentem, že rozšíření je přirozenou součástí transformace a modernizace NATO v nové éře. Ratifikaci v americkém Senátu se podařilo dokončit 30. dubna 1998, rozšíření podpořili zástupci obou stran, a to v poměru 80 ku 19. (Minimum pro ratifikaci bylo 67 hlasů.) Česká republika, Polsko a Maďarsko se staly členy NATO 12. března 1999, když ve městě Independence v americkém státě Missouri  jejich ministři zahraničí Albrightové odevzdali ratifikační listiny. Dovršení vstupu se konalo v Trumanově knihovně, což mělo svůj symbolický význam. NATO se 50 let po svém vzniku, pod který se výrazně podepsal Truman, vydalo do nové éry, kdy se opět místo izolacionismu prosadila spolupráce s Evropou.

Petr Janoušek

 

 

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha