Čs. jednotky za první světové války v Itálii měly až 20 000 vojáků

Dne 21. dubna 1918 byla podepsána smlouva mezi italskou vládou a Čs. národní radou o vzniku legií v Itálii. Jaké byly souvislosti této dohody, na jejímž základě vzniklo několik čs. vojenských jednotek bojujících na straně Dohody?

Čs. odbojové hnutí v Itálii vycházelo z podmínek, jež se podstatně lišily od základní situace v Rusku, ve Francii i v USA. Na Apeninském poloostrově neexistovalo zázemí v podobě krajanské kolonie, z jejíhož prostředí by mohl vzejít počáteční kádr národních dobrovolnických formací.

Jádro protirakouského odporu zde proto utvořili Češi a Slováci, zajatí na jižní frontě po vstupu Itálie do války na straně Dohody. Od léta 1915 se hromadili v zajateckých táborech. Italská vojenská administrativa zprvu zajaté příslušníky rakousko-uherské armády nediferencovala podle národností. Změny nastaly na počátku roku 1917, kdy italské ministerstvo války přistoupilo k třídění zajatců na podkladě národnosti, kterou sami oficiálně udali. Z hlediska záměrů čs. odboje tím byl splněn základní předpoklad pro rozpoznání vlasteneckého potenciálu, jenž se kumuloval mezi Čechy a Slováky v masách rakousko-uherských zajatců.

Vlastenci původem z českých zemí a Slovenska byli od konce roku 1916 soustřeďováni v táboře Santa Maria Capua Vetere v kraji pod Vesuvem. Zde se 17. ledna 1917 ustavila samosprávná organizace zajatců, zvaná Československý dobrovolnický sbor (ČDS). V říjnu 1917 zahájila činnost Odbočka Čs. národní rady v Římě. Řídil ji spoluzakladatel ČDS dobrovolník František Hlaváček. V květnu 1918 jej vystřídal Antonín Papírník, další z předních organizátorů dobrovolnického hnutí.

Počátky bojového nasazení Čechů a Slováků na jižní frontě jsou spojeny s existencí čs. výzvědných oddílů. Vytvářely se od září 1917 nezávisle na čs. odbojových orgánech. Působili v nich čeští vojáci a důstojníci, kteří od roku 1915 přebíhali na italskou stranu fronty s cennými informacemi o situaci vojsk centrálních mocností. Na jaře 1918 byly čs. výzvědné oddíly vyčleněny z formujících se čs. jednotek s určením pro výzvědnou činnost a pro propagandistické působení na celé italské frontě. V létě 1918 operovalo 9 oddílů (rot). Dne 29. září 1918 byly sloučeny do 39. čs. střeleckého pluku.

Výstavba pravidelných vojenských jednotek probíhala na základě smlouvy mezi italskou vládou a Čs. národní radou z 21. dubna 1918. Od 22. dubna oficiálně existoval 31., 32., 33. a 34. čs. střelecký pluk (sp). Čtyři dny poté se ve Folignu zformovaly dvě brigády: 11. čs. střelecká brigáda, tvořená 31. a 32. sp a 12. čs. střelecká brigáda, složená ze 33. a 34. sp. Brigády se spojily do Čs. divize, jež vznikla tamtéž 23. dubna. Později přibyl ještě 35. čs. střelecký pluk (13. 9. 1918). Z dobrovolníků s dělostřeleckým výcvikem vznikl 12. listopadu 1918 6. a 7. čs. dělostřelecký pluk.

Čs. divize se přesunula do přifrontového pásma po dokončení organizace. V srpnu 1918 postoupila blíže frontě v horském pásmu Monte Baldo. Zde zaujala obranný úsek o šířce 20 km. K nejtěžším bojům došlo 21. září 1918 v prostoru kóty Doss‘Alto. Čs. pěchota zde odolala silnému rakouskému útoku. V tomto památném boji padlo 7 čs. dobrovolníků, 1190 bylo raněno a 5 zajato, z nichž 4 byli jako vlastizrádci nepřítelem popraveni u Arca. Stejný osud stihl i řadu dalších zajatých čs. dobrovolníků. I. prapor 33. sp plnil v bojích u San Dona di Piave nejprve výzvědné úkoly a ve dnech 17.–19. června 1918 se zúčastnil ofenzívy italské armády. Prapor ztratil 21 padlých, 124 dobrovolníků bylo raněno. 14 zajatých mužů nepřítel popravil.

K 17. listopadu 1918 byl ustaven Čs. armádní sbor, složený ze 6. a 7. čs. střelecké divize. 6. divize vznikla přejmenováním a doplněním 11. čs. střelecké brigády. 7. divize měla za základ 12. čs. střeleckou brigádu. V čs. dobrovolnických jednotkách v Itálii bylo zařazeno 20 000 dobrovolníků. 350 z nich padlo. V době od uzavření příměří v říjnu 1918 do jara 1919 vznikly z čs. zajatců ještě tzv. domobranecké prapory, do nichž vstoupilo 60 000 mužů.

Karel Straka