14. března 2011
V roce 1936 vyšla v Anglii rozsáhlá biografie velitele britského Velkého loďstva (Grand Fleet) v námořní bitvě u Skagerraku (respektive u Jutska), admirála Johna Jellicoea. Ten se jejího zveřejnění již nedočkal, neboť zemřel o rok dříve. Nicméně ještě za svého života vypomohl s přípravou několika kapitol. Autor publikace admirál Reginald Bacon byl Jellicoeovým dlouholetým přítelem a k sepsání biografie využil jak vzpomínky samotného Jellicoea, tak i jeho spolupracovníků a příbuzných.
Jellicoe vstoupil do námořnictva jako kadet v roce 1872 a postupně se vypracoval až na post prvního námořního lorda, který zastával v letech 1916-1917. Jako mladý důstojník se podílel na potlačení Urabiho povstání v Egyptě v roce 1882. Na přelomu století se již jako náčelník štábu viceadmirála Seymoura zúčastnil neúspěšné výpravy do Pekingu, jenž měla vysvobodit zahraniční diplomaty z obležení čínských Boxerů, přičemž utrpěl těžké zranění, jež zprvu lékař pokládal za smrtelné.
Nejrozsáhlejší část biografie je přirozeně věnována období 1. světové války, v jejíž první polovině stál Jellicoe v čele slavné Grand Fleet, kterou vedl proti německé Hochseeflotte v bitvě u Skagerraku, v největším námořním střetu v dějinách. Britské loďstvo zde utrpělo mnohem větší ztráty než jeho početně slabší protivník a Jellicoe se za své počínání během bitvy dočkal nemalé kritiky. Autor se podle svých slov snaží, s pomocí Jellicoeových vzpomínek, dokázat, že toto pranýřování bylo z velké části neopodstatněné. V tom mu vypomáhá velké množství map, z nichž je řada věnována právě Skagerraku. Čtenář může při jejich studiu využít i přiloženého úhloměru, kterým se dá změřit pole viditelnosti, jíž disponovaly jednotlivá plavidla v průběhu bitvy.
Jellicoe se s místem velitele Grand Fleet rozloučil na sklonku roku 1916, kdy se stal novým prvním námořním lordem. Z této vrcholné funkce v Royal Navy byl rok po svém jmenování odvolán, mimo jiné kvůli přehnanému pesimismu a neochotě k vedení agresivní námořní války. Zajímavostí je, že jednou z dalších skutečností vedoucím k jeho sesazení byla admirálova neochota odvolat z funkce velitele Doverského hlídkového svazu. Tuto funkci nezastával nikdo jiný, než právě autor jeho biografie, Reginald Bacon.
Nicméně, z očí veřejnosti Jellicoe úplně nezmizel, až do své smrti zůstával uznávanou autoritou a v letech 1920-1924 ještě působil na Novém Zélandě jako zdejší guvernér.

---

citace: BACON, Reginald Hugh Spencer. The Life of John Rushworth Earl Jellicoe. London : Cassell, 1936. 565 s.