18. srpna 2011
Součástí velkých změn v Rudé armádě byla v druhé polovině 30. let i výstrojní reforma. Inspirací pro celou řadu výstrojních součástek se stala rodící se německá armáda. Nejinak tomu bylo i u přileb. Až do poloviny 30. let Rudá armáda používala tehdy nejrozšířenější francouzskou přilbu vz. 15 Adrian. V roce 1936 byla dána do výroby přilba označená jako SSh 36, která se při pohledu zepředu nápadně podobala německé přilbě vz. 35. Přilbu SSh 36 zkonstruoval nadporučík Alexandr Abramovič Shvartz z tehdejšího zásobovacího velitelství Rudé armády. Při konstrukci vycházel nejen z nové německé přilby vz. 35, ale i z první pokusné přilby nezavedeného vzoru z počátku 30. let, která se nápadně podobala prvoválečné německé přilbě vz. 16.
Přilba SSh 36 poskytovala nositeli dobrou ochranu hlavy. Hřeben na vrcholu přilby sloužil, po vzoru staré „adrianky“, jako kryt větracího otvoru. Někteří škodolibci tehdy říkali, že hřeben měl odvádět rány šavlí. Přilba byla použita zejména v rusko-finské válce. Vojáci často vytrhávali nevyhovující hadrové vnitřky a nasazovali přilby přímo na ušanky (beranice). Dále byly tyto přilby použity při napadení Polska a Pobaltí, velké množství se jich také v letech občanské války dostalo ke španělským republikánům. Vyráběny byly ve čtyřech velikostech a dnes jsou již poměrné vzácné. V roce 1939 byl pro potřeby Rudé armády představen prototyp přilby s označením SSh 39, který se stal základem pro druhou nejrozšířenější přilbu na světě, typ SSh 40 neboli vz. 40. V Armádě České republiky je tato přilba stále zavedena jako vz. 52. Změna po tak krátké době byla nutná z mnoha důvodů. V souvislosti s přípravou Rudé armády na válku s Německem bylo poukazováno na velkou podobnost siluety sovětského vojáka s německým a možnost jejich záměny. Dalším důležitým faktorem byla i složitost a nákladnost výroby oproti jednoduché a praktické přilbě SSh 39, později SSh 40. Tradovalo se, že používání této přilby odmítl i maršál Semjon Michajlovič Buďonyj, po té, co ji přesekl svojí šaškou (šavlí).
Přilba byla do sbírek VHÚ získána převodem v 50. letech 20. století.