Daytonská smlouva ukončila před 21 lety válku v Bosně a Hercegovině

Všeobecná rámcová smlouva pro mír v Bosně a Hercegovině (General Framework Agreement for Peace in Bosnia and Herzegovina), která byla formálně podepsána 14. prosince 1995 v Paříži, vytvořila podmínky pro ukončení tři a půl roku trvající občanské války v Bosně a Hercegovině.

 

Řada ekonomických, národnostních a politických faktorů dlouhodobě vnitřně oslabovala Socialistickou federativní republiku Jugoslávie. Počátkem devadesátých let docházelo k nárůstu separatistických tendencí jednotlivých republik jugoslávské federace. V roce 1991 se osamostatnilo Slovinsko, Chorvatsko a Makedonie. Bosna a Hercegovina vyhlásila nezávislost v roce 1992. To znamenalo faktický zánik Jugoslávie. Situace se rychle zhoršovala a lokální nepokoje přerostly v občanskou válku, která postihla především Bosnu a Hercegovinu a Chorvatsko.

V mnohonárodnostní Bosně a Hercegovině prosazovali své zájmy silou hlavně Srbové a Bosňáci. Do bojových akcí se zapojili také Chorvaté a několik tisíc zahraničních bojovníků z islámského světa. Mezinárodní společenství se snažilo krvavý konflikt ukončit – proběhlo bezpočet diplomatických a politických jednání, Rada bezpečnosti OSN přijala řadu rezolucí, bylo podepsáno několik dohod. I přes intenzivní úsilí se nedařilo ukončit občanskou válku a nastolit trvalý mír.

Žádné z bojujících stran se ani po několika letech konfliktu nedařilo dosáhnout svých cílů. Válka se protahovala, obyvatelstvo trpělo, děla se zvěrstva, která neměla od konce 2. světové války v Evropě obdoby. Všechny strany byly válkou vyčerpány, ale přesto nikdo nechtěl ustoupit.

Za této situace se na nátlak mezinárodního společenství, především americké diplomacie, podařilo dostat k jednacímu stolu vrcholové představitele znesvářených stran. Jednání probíhalo na americké letecké základně Wright-Patterson u Daytonu v Ohiu ve dnech 1. – 21. listopadu 1995. Mírovou konferenci vedli americký ministr zahraničí Warren Christopher a vyjednávač Richard Holbrooke spolu se dvěma spolupředsedajícími, kterými byli představitel Evropské unie Carl Bildt a náměstek ministra zahraničí Ruska Igor Ivanov.

Klíčovým účastníkem americké delegace byl generál Wesley Clark. Britskou stranu vedla Pauline Neville-Jonesová a vojenským reprezentantem Spojeného království byl plukovník David Leakey. Právním zástupcem delegace bosenské vlády byla během jednání „Veřejná mezinárodní právní a politická skupina“ (Public International Law & Policy Group) v čele s Paulem Williamsem. Jednání se zúčastnili také zástupci Francie a Německa.

Poslední den konference podepsali srbský prezident Slobodan Milošević (při absenci Radovana Karadžiće reprezentoval také zájmy Bosenských Srbů), chorvatský prezident Franjo Tuđman, bosenský prezident Alija Izedbegović a dále vyjednavači a zástupci Evropské unie, Francie, Německa, Ruska, USA a Velké Británie návrh „Všeobecné rámcové smlouvy pro mír v Bosně a Hercegovině“.

Výsledná dohoda byla všeobecným kompromisem. Primárním cílem bylo ukončit občanskou válku a vytvořit rámec státního uspořádání nezávislé a suverénní Bosny a Hercegoviny. Při jednání se kladl důraz na skutečnost, aby občanská válka byla ukončena a nikdo z válčících stran se nestal vítězem ani poraženým. Mír byl Bosně a Hercegovině vnucen zvenčí. Stejně tak nová ústava, která se stala přílohou mírové smlouvy. Tento stav garantovaly také sousední státy Srbsko a Chorvatsko, které se vzdaly územních nároků.

Daytonská smlouva přinesla ukončení občanské války a položila základy státnosti nezávislé a suverénní Bosny a Hercegoviny. Ta se v mnoha ohledech dodnes jeví jako problematická. Stát byl založen na striktním principu rovnosti třech hlavních národů (Bosňáci, Chorvaté a Srbové), silných pravomocech mezinárodního společenství a centrálních orgánů. Předpokládalo se, že obnova Bosny a Hercegoviny bude probíhat rychle, stejně tak jako vznik funkčních státních struktur. To se však nestalo. Několik let trvalo, než byla vytvořena společná armáda, policie, celní prostor nebo měna. V čele Bosny a Hercegoviny se dodnes pravidelně střídají představitelé jednotlivých entit.

Vnější hranice vycházejí z historických hranic Bosny a Hercegoviny z roku 1878. Území bylo vnitřně rozděleno na Federaci Bosna a Hercegovina (51 %) a Republiku Srbskou (49 %). Federace Bosna a Hercegovina byla z důvodu zachování rovnováhy mezi Muslimy a Chorvaty ještě rozdělena na deset kantonů. Jediné území, o kterém se během jednání nedosáhlo dohody, byla oblast v okolí města Brčko. Jeho status se podařilo vyřešit až v roce 2000. Mezietnická hranice (IEBL) byla stanovena, až na výjimky, podél linie, kde se zastavily vojska bojujících stran.

Formální podpis „Všeobecné rámcové dohody o míru v Bosně a Hercegovině“ se uskutečnil dne 14. prosince 1995 v Paříži. Smlouva vešla ve známost jako „Daytonská smlouva“, „Daytonské dohody“, „Pařížský protokol“ nebo „Daytonsko-pařížská smlouva“. V srbštině i chorvatštině pak jako „Dejtonski mirovni sporazum“. Představitelé znesvářených stran, srbský prezident Slobodan Milošević, chorvatský prezident Franjo Tuđman, bosenský prezident Alija Izedbegović, kteří měli svůj podíl na rozpoutání občanské války v bývalé Jugoslávii, svými podpisy pod mírovou smlouvu pomohli ukončit tento vleklý krvavý konflikt. Smlouvu dále signovali americký prezident Bill Clinton, britský premiér John Major, francouzský prezident Jacques Chirac, německý kancléř Helmut Kohl a ruský premiér Viktor Černomyrdin.

Dohodu tvoří jedenáct článků a dalších jedenáct příloh, které specifikují vojenské aspekty, regionální stabilizaci, hraniční linii mezi entitami, volby, ústavu, arbitráž, ochranu lidských práv, uprchlíky a vysídlené osoby, uchování národních památek, zřízení korporací, civilní implementaci závěrů mírové smlouvy, mezinárodní policejní síly.

Díky „Daytonu“ se už v Bosně a Hercegovině neválčí. Jizvy po krutostech války jsou stále bolestivé. Je třeba mít na vědomí, že se jedná o mír, který nevycházel zevnitř Bosny a Hercegoviny, ale byl jí vnucen zvenčí. Cesta k míru je na neklidném Balkáně dlouhá a trnitá. Až budoucnost ukáže, jestli Daytonská mírová smlouva přinesla Bosně a Hercegovině trvalý mír a stabilitu nebo jen ve své době ukončila krvavý konflikt a skrytě připravila podmínky pro konflikt budoucí.

Jindřich Plescher

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha