Dobytí Drinopolu a první balkánská válka

Dne 13. března 1913 se spojeným bulharsko-srbským vojskům podařilo po dlouhém obléhání dobýt osmanskou pevnost Drinopol a definitivně rozhodnout konflikt později známý jako první balkánská válka ve svůj prospěch. Pád Drinopolu a následné dobytí posledních tureckých pevností na Balkáně znamenaly celkové vítězství pro Srbsko, Bulharsko, Černou Horu a Řecko.

 

Pád Drinopolu ukončil také několik století trvající vládu Osmanské říše na Balkánském poloostrově. Následná destabilizace regionu však vedla k fatálním sporům mezi velmocemi a nepřímo tak pootevřela vrátka k první světové válce.

Vše začalo na jaře roku 1912, kdy se balkánské státy pod patronací Ruska sdružily v Balkánský svaz. Rozhodly se přitom využít zhoršující se mezinárodní situace Turecka pro své vlastní cíle a rozdělit si jeho evropské území mezi sebe. Kalkulovaly přitom mj. s faktem, že Turecko bylo od roku 1911 plně zaměstnáno válkou s Itálií, jež si činila nárok na turecké území Tripolska a Kyrenaiky.

Jako první ze svazu vyhlásila Turecku válku 18. října Černá Hora. Nedlouho na to se k ní připojily Srbsko, Bulharsko a Řecko. Začala tak první balkánská válka. Armády spojenců měly oproti Turecku mírnou vojenskou převahu (všechny armády Balkánského svazu sestávaly z 630 000 mužů, proti nimž jich mohlo Turecko nasadit 420 000), vyznačovaly se také daleko lepší bojovou morálkou. Navíc v zemích Balkánského svazu měla tato válka všestrannou podporu obyvatelstva, neboť byla vnímána jako dokončení národně osvobozovacího boje.

Válečné operace probíhaly na dvou frontách: Makedonské a thrácké. Na makedonské frontě se boje od začátku vyvíjely příznivě pro spojence. Ještě téhož měsíce se Srbům podařilo porazit tureckou armádu v několikadenní bitvě u Kumanova (23. a 24. října) a obsadit Skopji. Stejně úspěšně probíhalo i jejich tažení na západ do Noviho Pazaru a do Kosova, kde se srbská vojska spojila se svými černohorskými spojenci a po obsazení Noviho Pazaru a Bitolje v listopadu vstoupila na území Albánie s cílem získat zde přístup k Jaderskému moři. Do konce listopadu pak zabrala Tiranu, Lezhe a důležitý přístav Drač. Černá Hora zároveň od 23. listopadu obléhala albánskou pevnost Skadar.

Hlavním a rozhodujícím bojištěm se však stala fronta v Thrákii, kde byla soustředěna většina osmanských vojsk bránících přístup k Cařihradu. Hlavní tíha války proto spočívala na bedrech bulharské armády, která na této frontě musela útočit proti koncentrovanému a připravenému protivníkovi, který se mohl navíc opřít o silnou pevnost Drinopol. Bulharům se hned na počátku podařilo obsadit Lozengrad a obklíčit Drinopol, kde byl jejich postup na čas zastaven. Ostatní bulharské armády však pronikly až k městu Catalga (Čatadlža), ležícího již na dohled Cařihradu, a svedly s řeckou armádou „závod“ o to, která z nich dorazí dřív do Soluně a ovládne ji; nakonec do města dorazila o několik hodin dříve armáda řecká. Řecká armáda zároveň oblehla Janinu.

Během pouhých čtrnácti dní se tak vojska Balkánské ligy dostala téměř k Cařihradu, turecká armáda se ocitla na pokraji zhroucení a z celého osmanského panství v Evropě zbyly kromě nevelkého předpolí u Cařihradu pouze obležené pevnosti Drinopol, Janina a Skadar. Turecké vládě tak nezbývalo nic jiného než požádat evropské velmoci o zprostředkování příměří, které bylo uzavřeno 3. prosince 1912 – zpočátku pouze s Bulharskem, později i s ostatními státy Balkánské ligy. 16. prosince pak byla v Londýně za účasti velmocí zahájena mírová jednání. Na nich si spojenci nárokovali veškeré turecké državy v Evropě s výjimkou úzkého předpolí před Cařihradem.

Podmínky pro mír však pro Turecko byly tak kruté, že zde proběhl státní převrat, boje byly obnoveny a turecká armáda přešla do protiútoku. Po počátečních úspěších však byli Turci zastaveni a 16. dubna 1913 museli opět žádat o příměří. Londýnská konference pak byla obnovena. Mírová smlouva byla podepsána 30. května a Turecko se v ní zřeklo většiny svého evropského území i ostrovů v Egejském moři ve prospěch balkánských států. Zároveň bylo utvořeno samostatné Albánské království, na jehož vzniku mělo největší podíl Rakousko-Uhersko a jeho partneři z Trojspolku.

Situaci na Balkáně ještě víc zkomplikoval spor spojenců o rozdělení dobytých území, zejména o rozdělení Makedonie mezi Bulharsko a Srbsko, které se po vzniku Albánie snažilo získat jiný přístup k moři. Konflikt nakonec přerostl ve druhou válku mezi spojenci, do které se na stranu Srbska přidaly kromě Černé Hory a Řecka také Rumunsko a dokonce i poražený protivník z první války – Turecko. Válka skončila těžkou porážkou Bulharska, které se po uzavření mírové smlouvy v Bukurešti 10. srpna 1913 muselo vzdát většiny územních zisků z první války.

Petr Matějček

 

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha