Dodávky zbraní pro “ledoborec socialistického tábora”

Přirovnáním z titulku tohoto článku charakterizoval na počátku roku 1959 roli Kuby v Karibském moři člen politbyra ÚV Lidové socialistické strany Kuby Severo Aguirre během rozhovorů s československými představiteli. Československo se pak významně podílelo na vyzbrojování kubánské armády, což režimu Fidela Castra umožnilo udržet se u moci. 

 

Na ostrově v Karibiku necelých 150 kilometrů od pobřeží Spojených států vládl již od roku 1940 do 1944 a poté opět od roku 1952 Fulgencio Batista. Kubánský diktátor byl ve spojení také s americkým podsvětím, především americkým gangsterem Meyerem Lanskym, který na ostrově provozoval síť kasin, z jehož výtěžků diktátor dostával podíl.

Batistův zkorumpovaný režim, který fyzicky likvidoval své odpůrce, však v 50. letech ztrácel podporu ve vrstvách rodící se městské buržoazie i v ozbrojených silách. Postupně se od něj začaly odvracet i Spojené státy, jejich podpora však byla pro přežití Batistova režimu klíčová. Spojené státy zvažovaly, zda nevytvořit alternativní vládu, jež by byla liberálnější a demokratičtější. Orientovaly se ale na krajně pravicové armádní představitele. Odpor kubánského obyvatelstva však vytvářel podmínky pro radikální řešení.

Již v roce 1952 se do čela odbojové skupina dostal Fidel Castro a 26. července 1953 zaútočil na kasárna Moncada. Útok se nezdařil, útočníci byli zabiti nebo uvězněni. Castro byl propuštěn v rámci generální amnestie v roce 1956 a proti režimu zahájil partyzánskou válku nejprve v provincii Oriente a poté v horách Sierra Maestro. Ač jeho síly byly ve srovnání s Batistovými nepatrné, rozhodl se v roce 1958 k ofenzivě. Rozklad diktátorova režimu pokročil již tak daleko, že vojenské jednotky se většinou vzdávaly bez boje, a tak Castro vstoupil 8. ledna 1959 triumfálně do Havany, několik dní před diktátorovými 58. narozeninami (* 16. ledna).

Do čela státu se dostali představitelé radikální levice, kteří sérií opatření především v ekonomické oblasti dostali „ostrov svobody“ do izolace od okolních latinskoamerických států a do vleklého konfliktu s USA. Na Kubě byla provedena pozemková reforma, došlo k znárodnění rafinérií cukru a později rozsáhlého amerického majetku. USA nejprve zrušily dohodu o nákupu cukru, další odvetná opatření, zejména hospodářská blokáda Kuby, vedla k tomu, že kubánské vedení hledalo nového partnera a ochránce. V únoru 1960 byla podepsána obchodní smlouva mezi Kubou a SSSR a tento příklad následovaly do konce roku všechny země sovětského bloku.

Sbližování Kuby a SSSR ohrožovalo strategickou rovnováhu mezi velmocemi a současně znemožňovalo přímý americký útok na Kubu. Proto se USA rozhodly svrhnout Castrův režim rozsáhlou propagandou, organizováním tajných zpravodajských operací a výcvikem polovojenských kubánských exilových sil, k čemuž dal prezident Eisehower svolení 17. března 1960. Získání zbraní se stalo pro Hnutí 26. července životní nutností, ale také největším problémem.

K prvním kontaktům s československými partnery došlo již v létě 1958 prostřednictvím představitelů Lidové socialistické strany Kuby. Na prosinci tohoto roku oslovila kostarická firma Polini našeho přidělence v Mexiku a v prvních lednových dnech 1959 sondovala možnost dodávek pro „představitele demokratických ozbrojených sil Kuby“ venezuelská firma Intercomer Caracas. MZO informovalo sovětskou stranu a ta zaujala kladné stanovisko.

Dodávky, které 20. ledna schválilo politbyro ÚV KSČ, se ale nerealizovaly. Jen o několik měsíců později rozhodlo politbyro vyslat na Kubu obchodní delegaci. Během jejího jednání s představiteli nového kubánského režimu se tématem rozhovorů staly i dodávky zbraní, a to prostřednictvím prostředníka. Toto řešení vyhovovalo oběma stranám.

Dodávkám čs. zbraní se totiž již několikrát dostalo nežádoucí publicity ve světovém tisku. Brzy poté, co se dostala k moci levicová vláda v Guatemale, objednala v Československu zbraně a vojenský materiál pro vyzbrojení armády o 12 000 mužů. Po puči inscenovaném CIA v červnu 1954 se dodávky našich zbraní staly důkazem o „infiltraci komunismu“ na americký kontinent.

Další nepříjemnost pro čs. stranu přinesly dodávky zbraní určené pro alžírské povstalce z Fronty národního osvobození (FLN). Jednu ze zásilek, přepravovanou na palubě jugoslávské lodi Slovenija, zadržely 45 mil od alžírského pobřeží dvě lodě francouzského námořnictva 18. ledna 1958. Čs. představitelé měli ještě v živé paměti mezinárodní skandál po zadržení lodi Lidice 7. dubna, která přepravovala 580 tun zbraní v ceně více než 630 tisíc dolarů.

Před čs. stranou se otevřela možnost zbavit se velkých zásob zbraní ještě z válečné produkce a zbraní vyrobených v 50. letech, které byly ve skladech vzhledem k přezbrojení na nové typy domácího původu, a ještě získat tolik potřebné devizy na nákup surovin a technologií na světových trzích.

Ručními zbraněmi byli ihned po dodání vyzbrojováni vojáci a příslušníci lidových milicí, protiletadlové čtyřkulomety se umisťovaly do palebných postavení v přístavech a u zbrojních skladů, pobřeží před invazí z americké Floridy chránily těžké kulomety a protitankové kanony. Především díky čs. zbraním, jimiž byly vyzbrojeny desetitisíce Kubánců, byli poraženi kubánští emigranti, kteří se vylodili v dubnu 1961 v Zátoce sviní.

Dodávky zbraní na Kubu lze bez nadsázky označit za obchod desetiletí. Ekonomický přínos pro náš stát však zdaleka neodpovídal očekávání.

Jaroslav Láník

 

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha