Dopisnice z Velké války, 1. část

Dopisnice patřily k osvědčeným typům rychlého sdělení zpráv z bojiště již v druhé polovině 19. století. Jednalo se o jednolisté menší formáty papíru nebo kartonu s předtištěnými, později nalepenými poštovními známkami. Poprvé použil termínu Postblatt ve smyslu otevřeného dopisu H. von Stephan na poštovní konferenci v Karlsruhe roku 1865. Trvalo ještě další čtyři roky, než se tento nový druh zásilky ujal v praxi.

 

V Rakousko-Uhersku se před první světovou válkou a na jejím počátku používal termín CorrespondenzKarte. Postupně byl vytlačován jednodušším pojmenováním Feldpostkarte nebo Feldpostkorrespondenzkarte, případně zkráceně Postkarte (v Německu někdy i Kriegskarte). Ostatně korespondenční lístek přežívá v Čechách ještě dlouhá desetiletí po pádu monarchie. S pojmem dopisnice se můžeme setkat i v dalších evropských jazycích. Za carského Ruska se používalo otkrytoje pismo nebo počtovaja kartočka. Ve Francii carte postale, v Itálii cartolina postale, v anglicky mluvících zemích post card.

Mezi dopisnice řadíme kromě základních typů korespondenčních lístků také z ikonografického hlediska mnohem zajímavější pohlednice, na nichž se objevovala za Velké války velmi pestrá tematika. Na předních stranách byly vytištěny portréty panovníků, generálů bojujících zemí, státní symbolika. Velmi často se na pohlednicích prezentovala nejnovější výzbroj armád, reprodukce malířských děl s velkými bitevními scénami, karikatury nebo vlastnoruční kresby vojáků na mnohdy kuriózním materiálu (hedvábí, březová kůra, dřevěná dýha). S rozvojem fotografování získávají za první světové války mezi pohlednicemi své místo také autentické záběry ze života v zákopech, bojiště nebo letecké snímky. Nepřesný termín fotopohlednice, s nímž se lze u tohoto typu dopisnice setkat, se v odborné literatuře neujal.

 

Rakousko-uherské válečné dopisnice

V Rakousko-Uhersku byla produkce válečných dopisnic stejně jako veškerá tisková produkce v letech 1914–1918 přísně řízena z tzv. Válečného tiskového stanu – KPQ (Kriegspressequartier), součásti Vrchního armádního velení. Původní zpravodajské oddělení bylo postupně rozšířeno o několik dalších – cenzurní, propagandistickou, uměleckou a tiskovou skupinu, dále o fotografické centrum nebo divadelní referát. Kromě klíčových zpravodajských a propagandistických úkolů měl Válečný tiskový stan na starosti pořádání uměleckých výstav nebo divadelních představení.

Politicky prověření váleční malíři, organizovaní v tiskovém stanu, tvořili od počátku války velká plátna, oslavující aktuální úspěchy rakousko-uherské armády včetně spřátelených zemí Trojspolku na evropských bojištích. Reprodukce bitevních scén na předních stranách pohlednic měly poukázat na hrdinství armády. Do povědomí vojáků ve frontových zákopech se dostala tato umělecká díla vlastně jediným možným způsobem.

Oficiální válečné pohlednice vydával ve statisícových nákladech především Rakousko-uherský Červený kříž, Úřad pro válečnou péči a válečné pomocné úřadovny. Všechna témata byla předem prověřována cenzurou. Výtěžek z prodeje měl být určen na podporu charitativní činnosti. Pohlednice s reprodukcí kresby Maxe Švabinského z roku 1914 ve prospěch sirotků po padlých vojácích sloužila navíc jako los výherní loterie. Na korespondenčních lístcích nebyl vydavatel zpravidla uveden.

Pro rychlé sdělení byly v době válečného stavu produkovány na růžových lístcích již předtištěné texty o zdravotním stavu vojáka ve všech devíti jazykových mutacích zemí monarchie. Objevovala se buď obecná věta – jsem zdráv a daří se mi dobře, nebo rozlišení zdravotního stavu vojáka – lehce raněn-raněn-těžce raněn-nemocen-těžce nemocen. Vojenská cenzura tak měla snadnější práci s kontrolou sdělení. I přesto se jejich odesílatelé snažili vtěsnat podél okrajů předtištěných tabulek myšlenky a pocity, které je právě trápily. Tyto lístky dostávali vojáci všech útvarů c. a k. armády zdarma. O využití růžových lístků v c. a k. armádě je podrobnější zmínka v Časopise českých úředníků poštovních z roku 1914.

K velmi oblíbeným formám propagandistického sdělení patřila karikatura. Zesměšňování slabin nepřítele platilo pro všechny bojující země, Rakousko-Uhersko a Německo nevyjímaje. Se značnou agresivitou obrazového sdělení se setkáváme od samotného počátku války. Její gradace v průběhu války není jednoznačná. Nevybíravé vizuální prostředky byly účelově využívány po celé její trvání. Zvláště působivá byla „pohyblivá pohlednice“, na níž tahají vojáci Ústředních mocností za uši představitele zemí Dohody, zatímco miniaturní postavička srbského krále tahá za provázek dřevěnou hračku a celé divadlo pozoruje s dětinským údivem.

Dopisnice vydané k různým výročím během roku – novoroční, velikonoční a vánoční – vytvářely imaginární svět oslav, tolik vzdálených drsné realitě. Typické velikonoční symboly jsou pomalovány heraldickými barvami spřátelených států. Jindy vojáci hledají bezstarostně v přírodě velikonoční dárečky, jako by ani nebyla žádná válka.

Na počátku prosince zasílali vojáci svým rodinám žertovné mikulášské pohlednice, na nichž dostávají od pekelníků výprask představitelé dohodových států. Typickou vánoční scenerii vytváří postava rakouského vojáka u rozsvíceného stromku při vzpomínce na blízké doma. Na stěně ubikace nesměl chybět ani portrét císaře.

Specifickou skupinu mezi válečnými pohlednicemi zemí Trojspolku tvoří dětské motivy. V Rakousko-Uhersku byly vydávány celé série pod názvem Unsere Kinder im Weltkrieg. V rámci hesla totální války všemi dostupnými prostředky se malí chlapci na pohlednicích oblékají do uniforem a hrají si na vojáčky, zatímco děvčata pečou bábovky svým kamarádům na frontu. Fotografie chlapečka na nočníku s nápisem „Paris“ byla vydána na samotném počátku války, vyjadřuje sebevědomou představu Německa o brzkém vítězství na západní frontě.

Vánoční pohlednice z roku 1914 podle malby E. Kutzera je smutným a zároveň dojemným zobrazením reality prvních válečných měsíců na bojištích západní fronty. Tři postavy malých dětí v podobě andělů udiveně zírají na zpustošenou krajinu, pobořené domy, mrtvá těla vojáků a koní. Vše je zahaleno sněhovou pokrývkou. Nejmenší chlapec, který za sebou táhne vánoční stromek, se při pohledu na bojiště drží ze strachu šatů starší sestry. Motiv zobrazený na pohlednici je výjimečný mezi mnoha jinými tohoto druhu svojí nezvyklou melancholií.

Za první světové války zaznamenal prudký rozvoj nový a rychlý způsob přenosu reality do obrazové podoby. Teprve fotografie přinášejí na rozdíl od idylických malovaných pohlednic surovou realitu války – zpustošená krajina po bitvě, mrtví vojáci, pohřebiště. Fotografie byly pořízeny velmi rychle a působily mnohem věrohodněji než kresby nebo malby. Soukromé, většinou amatérsky pořízené fotografie zasílali vojáci z fronty svým příbuzným a přátelům. Na rubové straně měly většinou předtištěny řádky pro adresu a prostor pro textovou část. Oblíbené byly portrétní ateliérové snímky nebo žánrové záběry ve chvílích odpočinku či na dovolené. V pozůstalostech vojáků se zachovaly statisíce takových fotografií, které nám dnes podávají jedinečné obrazové svědectví Velké války.

 

Rakousko-uherská polní pošta za první světové války

K pochopení složitých mechanismů doručování a odesílání obrovského množství válečné korespondence, balíků a peněžních zásilek je vhodné zmínit se alespoň v obecných rysech o organizaci rakousko-uherské polní pošty. Ta byla oficiálně zřízena dne 29. července 1914, tedy den poté, co Rakousko-Uhersko vyhlásilo válku Srbsku. Jejím základním úkolem bylo zajištění obousměrné přepravy poštovních zásilek mezi armádou na frontě a zázemím a mezi jednotlivými složkami armády.

C. a k. polní pošta byla velmi přísně organizovaná. Každá vyšší armádní složka měla vlastní polní poštu, a to buď rakouskou (v počtu 32 polních pošt) nebo uherskou (v počtu 5 polních pošt). Polní pošty byly označeny čísly 1–650, v průběhu války rozšířené na čísla 1000–1200. Také na Slovensku a v Podkarpatské Rusi fungovaly v některých městech polní pošty. Menší expozitury polních pošt byly zřizovány v zajateckých táborech a polních nemocnicích. Rovněž organizace Rakousko-uherského Červeného kříže měly své vlastní poštovní úřady.

Rakousko-uherské námořnictvo a letectvo používalo specifická cenzurní, poštovní a polní razítka, vlastní služebny však neměla ani jedna z těchto armádních složek. Například zásilky, soustředěné v sídle admirality c. a k. námořní flotily v Pule, přebíraly k dalšímu zajištění tamější civilní poštovní úřady.

Přepravu zásilek c. a k. polní pošty zajišťovalo v průběhu války několik druhů dopravních prostředků. Jako hlavní prostředek dopravy veškeré polní pošty sloužila v prvé řadě železnice. Spojení mezi jednotlivými poštovními úřady zajišťovaly vojenské vlakové pošty vyššího a nižšího řádu. V poštovních vagonech se kromě úřední a soukromé korespondence převážely například i léky a zdravotnický materiál. Teprve během války se začaly uplatňovat v dopravě také nákladní automobily a letadla. Letecká doprava zajišťovala přepravu poštovních zásilek zpočátku na trase Přemyšl – Lvov. Po pádu pevnosti v červnu 1915 fungovala letecká pošta nejvíce v oblasti Jadranu.

Nesmíme zapomenout ani na doručování zpráv poštovními holuby. Mikrofotografie s texty byly přeneseny na kolódiové blány do hmotnosti maximálně jednoho gramu. Ty se připevnily voskem na spodní stranu křídel. K doručení jedné zprávy bylo vysláno několik párů holubů, z nichž jeden vždy dolétl na určené místo.

C. a k. polní pošta měla přesně vymezeny služební typy zásilek od armády do civilu a zpět. Korespondenční lístky a pohlednice z fronty do zázemí a také opačně doručovala polní pošta zdarma. U vojenských útvarů byl každý takový kus označen cenzurním a útvarovým razítkem a poté předán polní poště k dalšímu vyřízení. Bezplatné doručování zajišťovaly i tzv. etapní úřady (Feldpost), jejichž služeb využívalo též civilní obyvatelstvo na územích, okupovaných rakousko-uherskou armádou.

Ilona Krbcová

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha