Myšlenka bezzákluzového děla, u kterého je eliminován zpětný ráz při výstřelu, se objevila již před první světovou válkou, bezzákluzové zbraně se však začaly ve větší míře uplatňovat až za druhé světové války. Jejich výhodou je nižší hmotnost, nevýhodou zejména nižší úsťová rychlost. Po druhé světové válce došlo k velkému rozšíření bezzákluzových děl, jež se uplatňovala zejména jako protitankové zbraně; posléze tuto jejich úlohu převzaly protitankové rakety. K vývoji vlastního bezzákluzového kanónu došlo i v Československu, výsledkem byl 82 mm bezzákluzový kanón vz. 59. Do výzbroje byl zaveden roku 1960, sloužil jako protitanková zbraň u motostřeleckých praporů, ocitl se ve výzbroji výsadkových jednotek i Lidových milicí.
82mm BzK vz. 59 mohl být nasazen nejen proti obrněné technice nepřítele, ale i proti objektům nebo vojákům protivníka. Mezi nevýhody bezzákluzových zbraní patří fakt, že při výstřelu silně zvíří prach. Aby se při zastřelování předčasně neprozradila vlastní pozice, a také proto, aby se šetřilo municí, bývají bezzákluzové kanóny vybaveny spřaženou zbraní sloužící k zastřelování. U 82 mm bezzákluzového kanónu vz. 85 plnila tuto funkci zástřelná zbraň ZH 59 ráže 12,7 mm, použitelnou do vzdálenosti 1200 m. Kanón mohl střílet kumulativní i tříštivo-trhavé střely o hmotnosti 4,75, resp. 4,72 kg. Maximální dostřel činil 7560 m; na tuto vzdálenost však samozřejmě již nešlo použít zástřelnou zbraň. Kanón mohl prostřelit pancíř o síle až 220 mm při sklonu 30°. Rychlost střelby činila až 6 ran za minutu. Kanón vážil 325 kg. Při přesunu mohl být klasicky tažen. Jeho lafetací na obrněné transportéry však vznikly i jakési „stíhače tanků“ OT-810D a OT-62D – z obou těchto typů bylo možno bezzákluzový kanón v případě potřeby demontovat a dále používat klasickým způsobem.