Alén Diviš, Sbohem slunce musím zemřít, Francie, 40. léta 20. století

 

Dílo Aléna Diviše je v historii českého výtvarného umění naprosto nezařaditelné, protože se vymyká všem uměleckým kontextům. Prezentovaná malba je smutnou vzpomínkou na Divišův nucený pobyt v pařížském vězení za druhé světové války. V roce 1939 se Alén Diviš přihlásil do čs. zahraničního vojska ve Francii. Avšak záhy byl společně s dalšími obyvateli Domu čs. kultury v Paříži (Adolf Hoffmeister, Lenka Reinerová, Maxim Kupf aj.) obviněn z prosovětské špionáže, zatčen a vězněn půl roku v krutých podmínkách neblaze proslulé pařížské věznice La Santé. Aby si zachránil alespoň duševní zdraví, vyškraboval za pomocí úlomků cihel a omítky kresby do plesnivých zdí samotky. Ve vzpomínkách se k nim vrátil o několik let později v New Yorku a doma v Československu. Použil techniku, která napodobovala vězeňskou zeď, aby do svých reminiscencí vložil snové a halucinační vize, které v Paříži prožíval.

Po druhé světové válce se Diviš vrátil do Československa, avšak ani zde nenalezl klid pro svou uměleckou činnost. Po únoru 1948 se znechucen politickou situací zcela uzavřel do izolace svého pražského ateliéru a přijímal jen několik málo věrných přátel. Nikdo z nich ovšem netušil, z čeho vlastně žije. Proto se také rozhodli zlepšit jeho finanční situaci a prodali Vojenskému historickému ústavu  v Praze kolekci patnácti Divišových obrazů s vězeňskou tematikou, vystavených v roce 1948 ve Vilímkově galerii v Praze. Z dnešního pohledu je paradoxní, že tento soubor neznamenal výraz antifašistického protestu vězněných, ale vyjadřoval nekonečnou skepsi skutečných odsouzenců k smrti nebo deportaci.

Papír, kvaš, 48 x 47 cm.

Umělecké dílo bylo získáno do sbírky Vojenského historického ústavu Praha v roce 1948 formou nákupu.

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha