Americký těžký křižník Indianapolis (CA-35)

Snímek pořízený 9. června 1933 zachycuje nový americký těžký křižník Indianapolis (CA-35), který se chystá odplout k břehům Kuby, aby spolu s dalšími americkými plavidly pomohl uklidnit tamní nepokoje.

 

Jako křižníky se tradičně označovala válečná plavidla, jež křižovala širé moře a narušovala nepřátelskou mořeplavbu. Od devatenáctého století křižníky procházely celou řadou změn, a to se odrazilo i v terminologii. Do jejich podoby výrazně zasáhly konference o námořním odzbrojení z meziválečného období. Washingtonská konference z roku 1922 určila, že nesmějí mít větší výtlak než 10 000 tun a silnější výzbroj než děla ráže 8 palců (203 mm). Londýnská konference z roku 1930 potom určila, že křižníky s děly ráže do 155 mm budou označovány jako lehké a křižníky s většími děly jako těžké. Děla větší ráže než 203 mm křižníky nést nesměly; netýkalo se to tzv. bitevních křižníků, což byly v podstatě slabší a rychlejší bitevní lodě. Jednotlivé mocnosti byly omezeny v tom, kolik plavidel a s jakým výtlakem smějí postavit. Tak USA mohly spustit na vodu maximálně 18 těžkých křižníků s celkovým výtlakem 180 000 tun, Britové 15 a Japonci 12 těžkých křižníků.

Těžký křižník Indianapolis (CA-35) byl jedním z plavidel, jež Američané v souladu s Londýnskou smlouvou z roku 1930 postavili. Jednalo se o druhý a poslední křižník třídy Portland; jeho stavba byla zahájena 31. března 1930, na vodu byl spuštěn 7. listopadu 1931 a do služby byl přijat 15. listopadu 1932. Délka lodi činila 186 m, šířka 20,2 m a maximální ponor 7,3 m. Loď mohla plout maximální rychlostí 32,7 uzlu. Výtlak křižníku činil 10 150 tun, posádku mohlo tvořit až 1269 mužů. Pancéřování boků bylo silné 83–127 mm, pancéřování věží až 64 mm. Hlavní výzbroj tvořilo devět děl ráže 203 mm ve třech věžích. Torpédovou výstroj americké těžké křižníky touto dobou nenesly (na rozdíl od japonských), a ani Indianapolis nebyl výjimkou – to se za války ukázalo jako velká taktická nevýhoda.

Jednou z prvních akcí, na kterých se Indianapolis podílel, byla americká demonstrace síly u kubánských břehů – z této doby pochází náš snímek. Na palubě křižníku se tehdy nalézal i americký ministr námořnictva neboli státní tajemník Claude Swanson (1862–1939), jenž později na této lodi podnikl i inspekční cestu po Pacifiku. V následujících letech Indianapolis na své palubě opakovaně vezl i samotného prezidenta F. D. Roosevelta. Po napadení Pearl Harboru Indianapolis bojoval v Pacifiku a účastnil se mnoha operací, od Nové Guineje až po Aleuty. V březnu 1945 byl křižník poškozen u Okinawy a odplul na opravy do Kalifornie. 16. července 1945 se vydal na utajovanou misi na ostrov Tinian, kam 26. července přivezl komponenty atomové bomby svržené na Hirošimu. Již tato plavba by stačila k tomu, aby se Indianapolis nesmazatelně zapsal do dějin.

Křižník však pokračoval na Filipíny. Kolem půlnoci z 29. na 30. července byl zpozorován japonskou ponorkou I-58 velitele Hašimoty. Indianapolis plul rovně, neměnil kurs. Čtrnáct minut po půlnoci byl zasažen dvěma torpédy a za dvanáct minut se potopil. Velitel japonské ponorky, později vypověděl, že i kdyby americká loď plula cik-cak, stejně by ji byl schopen potopit. Z 1196 členů posádky křižníku jich dokázalo opustit loď zhruba devět stovek, jejich utrpení však teprve začínalo. Měli naprostý nedostatek pitné vody a potravy. Jen málokdo měl to štěstí a dostal se na záchranný člun – mnozí námořníci byli nezkušení nováčci a ve zmatku při potopení lodi nedokázali spustit čluny na vodu. A pomoc stále nepřicházela. Nouzové volání z křižníku při jeho potopení nemělo žádný účinek. Američtí zpravodajci zachytili Hašimotovo hlášení o potopení bitevní lodi třídy Idaho, neudělali však nic – Japonci si rutinně vymýšleli „slavná vítězství“. Nešťastný křižník plul z jednoho operačního sektoru do druhého – na Guamu tak na něj již nebrali zřetel, zatímco na Filipínách se o něj ještě nezajímali; tomu napomáhala i tajná povaha jeho mise. A tak se stalo, že trosečníci byli zcela náhodou objeveni až dopoledne 2. srpna 1945 americkým průzkumným letounem. Z devíti stovek námořníků, kteří nezahynuli při potopení lodi, jich přežilo jen 316 nebo 317.

Když potopení křižníku a zejména utrpení trosečníků vyšly v USA ve známost, vzbudily velké rozhořčení veřejnosti. Vyšetřování vedlo k tomu, že kapitán Charles McVay byl postaven před soud a jako jediný americký námořní velitel vůbec uznán vinným ztrátou své lodi. Záhy sice byl přijat zpátky do služby, avšak byl si vědom toho, že jeho jméno bylo pošpiněno, a roku 1968 se zastřelil svým starým služebním revolverem. Teprve roku 2000 byl zbaven viny za zkázu lodi.

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha