Jízda Rudé armády s tačankou za občanské války v Rusku

Snímek z dob občanské války v Rusku zachycuj – vozem, na kterém byl umístěn kulomet Maxim. Ve dnech zveřejnění tohoto snímku, tedy na počátku března 2017, si připomínáme sté výročí tzv. Únorové revoluce v Rusku. Tato revoluce znamenala konec carského režimu a odstartovala vývoj, který vedl k občanské válce a bolševické hrůzovládě.

 

Carské Rusko dlouhodobě představovalo nejpevnější oporu starých pořádků. Nevolnictví bylo zrušeno teprve roku 1861 carem Alexandrem II. O dvacet let později týž panovník schválil návrh ruské ústavy, a ještě týž den padl za oběť atentátu. V Rusku tak i nadále panovala autokracie a, obecně vzato, zvláštní poměry. Pod dusivým příklopem samoděržaví, prorostlého se státní pravoslavnou církví, bublala nespokojenost. Car se sice těšil obrovské prestiži a lásce svých ruských poddaných, i když nespočetné miliony osvobozených rolníků žily v bídě. Ne každý ale byl Rus. Podmaněné národy, některé z nich dosti vyspělé, byly znevýhodňovány a potlačovány. Tempo růstu těžkého průmyslu bylo od sklonku devatenáctého století úctyhodné, avšak sociální nespravedlnost a zaostalost Ruska daly vzniknout radikálním politickým stranám. Židovské obyvatelstvo bylo potlačováno úřady a ohrožováno lidem; bezpočet Židů emigroval, spousta Židů se přidala k podvratným hnutím. Nejnebezpečnější z teroristických organizací představovali sociální revolucionáři neboli eseři. Bolševici, kteří vznikli roku 1903 jako frakce Ruské sociálně demokratické dělnické strany, byli nevýznamní nejen svými počty, ale i tím, jak slabou hrozbu tehdy představovali.

Teprve série porážek ve válce s Japonskem (1904–05) vedla v lednu 1905 k vypuknutí revoluce, již carský režim potlačil jen s největšími obtížemi. Oslabený režim byl nucen učinit jisté ústupky. Byla zřízena státní duma, čímž v Rusku začal konečně zapouštět kořeny parlamentarismus. Zároveň došlo k hospodářskému rozvoji, jaký neměl v tehdejší Evropě obdoby; zdálo se, že Rusko je silnější než kdykoli předtím, a jeho rozmach budil obavy i v jeho britských spojencích. Měřeno úhrnem svobod a hospodářského růstu, Rusko na tom bylo patrně nejlépe od mongolského vpádu. Tento nadějný vývoj však byl přerušen vypuknutím první světové války, k jejímuž vzniku výrazně přispěla právě obnovená ruská velmocenská arogance.

Od samého začátku první světové války bylo Rusko stíháno nezdary a přinejlepším pouze dílčími vítězstvími. Roku 1915 se car Mikuláš II. osobně ujal vrchního velení ruské armády, čímž přijal osobní zodpovědnost za všechny ruské neúspěchy. Carevna byla rozená Němka, což nebylo v ruských dějinách nic zvláštního, avšak za války proti německým mocnostem to nevzbuzovalo důvěru. Na carském dvoře se dařilo mysticismu, což sice nebylo na Rusi nic neobvyklého, avšak ani to nepůsobilo dobře. Dobrý pocit v lidech nevzbuzoval především sibiřský mnich Rasputin, důvěrník carevny – vzbudil v ní dojem, že dokáže chránit následníka trůnu Alexeje před hrozbami vyplývajícími z hemofilie. Rasputinovy výstřelky vzbuzovaly takový odpor, že se jej v prosinci 1916 dvorští spiklenci rozhodli odstranit. Pozvali jej do sídla knížete Felixe Jusupova (jeho předkem byl tatarský vládce Jedigej, který roku 1408 obléhal Moskvu) a nabídli Rasputinovi otrávené pohoštění, které na mystika příliš nepůsobilo. Potom na něj stříleli, na dvoře jej sekali sekerou a nakonec jej hodili do řeky. Při pozdějším ohledání Rasputinovy mrtvoly vyšlo najevo, že v okamžiku, kdy se ocitl pod vodou, byl ještě naživu. Traduje se, že Rasputin předpověděl, že bude-li zavražděn, car se nedožije padesátého roku věku a jeho rodinu potká tragický osud. Proroctví se vyplnilo.

Mezitím jak lidé v zázemí, tak vojáci na frontě trpěli a neviděli, že by válka měla nějaký smysl. Nedostávalo se zboží, jeho ceny rostly, platy sice také, ale zdaleka ne tak rychle. V samotném Petrohradě se zásobovací situace tak zhoršila, že od 8. března 1917 docházelo k rozsáhlým demonstracím a otevřenému odporu proti carské moci. Toto datum je tak považováno za počátek tzv. Únorové revoluce. Proč „Únorové“? V Rusku tou dobou byl ještě používán juliánský kalendář, jenž se od roku 1900 zpožďoval za gregoriánským o třináct dní. 8. březen podle našeho počítání tak byl pro Rusy teprve 23. únorem. Úřady se pokoušely potlačit odpor pomocí policie a vojska, avšak i elitní pluky petrohradské posádky byly touto dobou již dosti nespolehlivé – nejlepší vojáci bojovali na frontě, zatímco prapory, které zůstaly v hlavním městě, byly tvořeny odvedenci pochybné loajality. Zatímco policie střílela do davů (revoluce v Petrohradu si vyžádala zhruba 1300 obětí), car Mikuláš II. bral události na lehkou váhu a pokusil se rozpustit dumu. 12. března se petrohradská posádka obrátila proti režimu a demonstranti zcela ovládli ulice. Brány věznic se otevřely, naopak prominenti bývalého režimu byli v lepším případě zadrženi. 15. března 1917 (2. března podle juliánského kalendáře) car Mikuláš II. abdikoval, snaha o to, aby jej nahradil jeho bratr velkokníže Michail Alexandrovič, skončila nezdarem.

Vláda Romanovců skončila, moci se chopila Prozatimní vláda pod vedením knížete Grigorije Jevgeněviče Lvova, jehož v červenci vystřídal eser Alexandr Fjodorovič Kerenskij. Největší chybou Prozatimní vlády bylo, že pokračovala ve válce. Ruská armáda se začala rozkládat, venkovští vojáci se těšili na pozemkovou reformu, a aby ji nezmeškali, vydávali se na cestu domů. Autorita velitelů se vytrácela, docházelo k lynčování důstojníků. Alternativní centrum moci představoval Petrohradský sovět, v němž měli zásadní vliv bolševici. V polovině dubna 1917 dorazil přes Německo a Švédsko do Ruska Vladimir Iljič Lenin. Rodící se naděje na demokracii v Rusku měla již brzy pohasnout.

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha