Bolševičtí ozbrojenci před Zimním palácem v Petrohradu

Snímek zachycuje bolševické ozbrojence před Zimním palácem v Petrohradu, sídlem ruských carů a poté Prozatímní vlády. Bolševický útok na Zimní palác 7. listopadu 1917 odstartoval zcela novou, tragickou epochu světových dějin.

 

Rusko bylo před první světovou válkou jednou z nejvýznamnějších velmocí. Některé části země se bouřlivým tempem rozvíjely, avšak obrovské oblasti zůstávaly značně zaostalé. Porážka v rusko-japonské válce vedla k revoluci, již se carskému režimu podařilo potlačit jen s krajním vypětím sil. Samoděržaví skončilo, byl zřízen parlament čili Duma, avšak revoluční nálady se nedařilo plně potlačit a četní hodnostáři padali za oběť teroristům. Zatímco však režim čelil vážným problémům, Rusko jako takové sílilo a jeho rostoucí moci se opět začali obávat jak jeho rivalové, tak jeho spojenci.

První světová válka, k jejímuž vypuknutí ruská politika významným způsobem přispěla, tyto obavy nepotvrdila. Ruské armády utržily četné nezdary, neklid mezi obyvatelstvem sílil a konečně Únorová revoluce z března 1917 carský režim nadobro svrhla. Vznikla Prozatímní vláda, nejprve pod vedením knížete Lvova – musela se však dělit o moc se sověty, tedy radami, jež spontánně vznikaly na místní úrovni. Nejsilnější pozici z nich měl Petrohradský sovět, jenž pro vládu představoval vážnou výzvu. Prozatímní vláda plně neovládala ani armádu, vojáci odpírali poslušnost, mnozí dezertovali nebo vraždili své velitele (nejznámější obětí se stal generál Duchonin). A přece v takovéto situaci Prozatímní vláda pokračovala v nepopulární a nesmyslné válce.

Mezi nejvýznamnější strany v ruské politice patřili konstituční demokraté neboli kadeti, kteří zprvu měli v Prozatímní vládě hlavní slovo. Stoupal však vliv strany eserů („sociálních revolucionářů“), nebezpečného odpůrce starého režimu – eseři se často uchylovali k atentátům na představitele carské moci. Mezi další významné strany v ruské politice se řadili menševici – ti vznikli roku 1903, kdy se ruská sociální demokracie rozpadla na menševickou a bolševickou frakci. Postavení bolševiků v ruské politice nebylo tradičně příliš silné, avšak velkou vzpruhu zaznamenali 16. dubna 1917, když se ze švýcarského exilu vrátil do Ruska jejich vůdce Vladimir Iljič Lenin (1870–1924). Bolševikům se podařilo získat silné postavení v Petrohradském sovětu.

V červenci 1917 došlo k vážné krizi, když bolševici iniciovali násilnosti v Petrohradě. V důsledku krize se novým premiérem stal eser Alexandr Fjodorovič Kerenskij (1881–1970), bolševická strana byla potlačena a Lenin uprchl do Finska (Finové se těšili značné autonomii a na jejich území již v carských dobách nalézalo útočiště mnoho nespokojenců). Krátce nato, v září 1917, však generál Lavr Georgijevič Kornilov vytáhl na Petrohrad a neúspěšně se pokusil uchopit moc. Na jeho potlačení se významně podíleli i stoupenci bolševiků v Petrohradském sovětu, tato strana se proto vrátila do popředí a mezi Leninovy přívržence se dostalo značné množství zbraní. Do čela Petrohradského sovětu se dostal přední bolševik Lev Davidovič Trocký, bolševická propaganda zapůsobila na značné množství dělníků, vojáků a námořníků a Lenin se chystal k uchopení moci.

7. listopadu 1917 bylo podle juliánského kalendáře teprve 25. října, tehdejší události proto dostaly jméno „Velká říjnová socialistická revoluce“. Pozdější propaganda je náležitě přibarvila. Zimní palác, někdejší sídlo ruských carů a poté Prozatímní vlády, byl jen slabě hájeno, zčásti příslušnicemi nedávno zřízené ženské jednotky. Křižník Aurora, jehož posádka se přidala k bolševikům, dal signál k zahájení útoku – slepou ránou. Útoku na palác velel V. A. Antonov-Ovsejenko (popravený roku 1938 za stalinských čistek). Vládní jednotky v paláci kladly bolševikům jen symbolický odpor a nad ránem 8. listopadu se Lenin ve svém hlavním stanu ve Smolném institutu dozvěděl, že palác je obsazen. Téhož dne vydal Dekret o míru a Dekret o půdě. Kerenskému se podařilo uniknout ze Zimního paláce a pokusil se dobýt Petrohrad nazpět, ale jemu věrné jednotky byly zastaveny na Pulkovských výšinách nedaleko Carského Sela. Bolševici ještě nechali proběhnout plánované volby do Ústavodárného shromáždění, avšak jejich jediným cílem bylo dosažení absolutní moci. Národy někdejšího Ruského impéria, beztak již zdeptané světovou válkou, čekalo další a ještě mnohem horší utrpení.

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha