Britské válečné lodě; v popředí bitevní křižník třídy Lion

Snímek pořízený za první světové války zachycuje britské válečné lodě; v popředí vpravo je bitevní křižník třídy Lion. V bitvě u Jutska (Skagerraku) roku 1916 byl Lion vlajkovou lodí admirála Beattyho, pod jehož velení obě lodě této třídy spadaly.

 

Třída Lion se skládala z pouhých dvou bitevních křižníků – Lion a Princess Royal. Stavba první lodě byla zahájena 29. listopadu 1909, Lion byl na vodu spuštěn 6. srpna 1910 a přijat do služby 4. června 1912. Princess Royal byla stavěna od 2. května 1910, spuštěna na vodu v dubnu 1911 a přijata do služby v listopadu 1912. Bitevní křižník Lion měl výtlak 26 690 tun; byl dlouhý 213 m a široký 27 m, jeho ponor činil 8,4 m. Maximální rychlost činila 28 uzlů. Hlavní dělostřeleckou výzbroj představovalo celkem osm děl ráže 343 mm ve čtyřech věžích; první dvě věže byly umístěny na přídi, třetí mezi druhým a třetím komínem a poslední dělová věž byla na zádi. Další výzbroj představovalo šestnáct děl ráže 102 mm, čtyři torpédomety a děla menších ráží. Pancéřování boků a dělových věží bylo silné až 229 mm, velitelské věže až 254 mm; paluby však byly chráněny pancířem o tloušťce pouhých 64 mm. Bitevní křižník Lion byl v bitvě u Jutska (Skagerraku) roku 1916 vlajkovou lodí admirála Beattyho. Obě lodi této třídy se bitvy zúčastnily jako součást Beattyho uskupení a obě byly poškozeny. Beatty v bitvě ztratil dva bitevní křižníky (Queen Mary a Indefatigable; třetí zničený bitevní křižník, Invincible, nespadal pod jeho velení) a jeho velení v bitvě je dodnes předmětem kontroverze.

Za první světové války stáli admirál Beatty (1871–1936) i velitel britské Grand Fleet z dob bitvy u Jutska admirál John Jellicoe (1859–1935) proti německému loďstvu, jemuž v letech 1915–1916 velel admirál Hugo von Pohl (1855–1916). Tato válka však nebyla první příležitostí, kdy se osudy těchto tří důstojníků protínaly. Na jaře 1900 se všichni tři nacházeli na palubách válečných plavidel v severočínských vodách a museli tak čelit výbuchu proticizineckého a protikřesťanského násilí. Tyto události jsou dosti nesprávně označovány jako „boxerské povstání“ – jejich účastníci si neříkali „boxeři“ a nejednalo se ani o povstalce proti tehdejší dynastii. Šlo o reakci části čínské společnosti na dlouhodobý útlak ze strany mocností. Tajná společnost známá jako „Pěst ve jménu míru a spravedlnosti“ a později „Oddíly míru a spravedlnosti“ začala koncem devadesátých let otevřeně působit v provincii Šan-tung. Její příslušníci provozovali rituální cvičení, věřili, že si tak zajišťují nezranitelnost, a projevovali oddanost panující dynastii Čching a nepřátelství k cizím vlivům.

Bylo obvyklé, že námořníci cizích mocností zajišťovali ochranu cizích zájmů v exotických krajích i na souši. V květnu 1900 se ve vážném ohrožení ocitli cizinci a křesťané v rozsáhlých oblastech severní Číny, především diplomaté a další cizinci v Pekingu i početná cizinecká komunita ve významném přístavu Tiencin. Tehdejší Čína byla vůči cizincům v jednoznačně nevýhodném postavení a jedním z mnoha důkazů bylo, že v samotném Tiencinu i v dalších významných přístavech existovaly cizí koncese neboli části města pod správou různých cizích mocností. Tiencin neležel přímo u moře, ale na řece Pej-che, stejně jako Peking, ležící dále proti proudu. Ústí řeky chránily čínské pevnosti v Ta-ku, jež tak mohly potenciálně zablokovat nejsnazší spojení cizinců s jejich ohroženými krajany. Postoj čínského dvora v této krizi byl váhavý – dvůr nevěděl, zda mu větší nebezpečí hrozí ze strany „boxerské“ sekty nebo ze strany cizích mocností, jež v uplynulých desetiletích nepromeškaly jedinou příležitost k pokoření Číny.

Přestože císařský dvůr váhavě nasadil proti „boxerům“ vojsko, cizí mocnosti považovaly jeho úsilí obnovit pořádek za nedostatečné. Na přelomu května a června 1900 vyslaly do Pekingu zhruba 450 námořníků a vojáků z osmi zemí (Spojené království, Spojené státy, Japonsko, Německo, Rusko, Rakousko-Uhersko, Francie, Itálie), britskému vyslanci v Pekingu MacDonaldovi to však bylo málo. Další značné síly kotvily před pevnostmi v Ta-ku. Na palubě své vlajkové lodi, bitevní lodě Centurion, se tam nalézal i velitel britských námořních sil na Dálném východě, viceadmirál Edward H. Seymour (1840–1929). John Jellicoe byl touto dobou kapitánem a velitelem Centuriona. 9. června večer se vrátil z Tiencinu s naléhavou zprávou, že dostal MacDonaldův telegram s naléhavou žádostí o další posily. Seymour, který se rozhodl volání o pomoc z Pekingu vyhovět a získal podporu i od svých kolegů. 10. června 1900 vyrazil po železnici z Tiencinu na Peking se silami, které měl po ruce, a vbrzku ho dohonily další posily; celkem měl k dispozici snad 2066 mužů z osmi zemí; asi 915 tvořili Britové a okolo 540 Němci.

Co tou dobou dělali důstojníci, jejichž osudy tento příspěvek sleduje? Jellicoe se zúčastnil se Seymourovy expedice ve funkci náčelníka jeho štábu. Beatty byl zástupcem velitele bitevní lodi Barfleur a tažení na Peking se neúčastnil. Do Tiencinu přišel 11. června jako velitel skupiny britských námořníků, jež měla posílit obránce tamní cizinecké komunity. Konečně kapitán Pohl velel německému křižníku Hansa, který se nacházel před pevnostmi v Ta-ku.

Železniční trať byla vážně poškozována „boxery“, Seymourova expedice tak postupovala velice pomalu. To se stalo osudným tajemníku japonského vyslanectví Akiru Sugijamovi, který 11. června odjel na nádraží, údajně aby přivítal Seymourovu expedici – čínští vojáci ho vytáhli z kočáru a zabili. Napadány byly i samotné Seymourovy síly, zprvu pouze špatně vyzbrojenými, ale fanatickými skupinami „boxerů“. 16. června si Seymour uvědomil, že po zničené železnici se do Pekingu nedostane. Mezitím velitelé cizích válečných plavidel pojali obavu, že čínské vládní síly zablokují ústí řeky Pej-che a přeruší tak nejsnazší spojení s cizinci v Tiencinu a Pekingu. 16. června proto námořní velitelé ultimativně požadovali vydání pevností v Ta-ku. Číňané odmítli a nad ránem 17. června cizinci dotyčné pevnosti skutečně dobyli. Kapitán Pohl velel německým námořníkům, kteří se na tomto útoku podíleli. Akce skončila naprostým úspěchem, Číňané nebyli schopni klást efektivní odpor, Britové obsadili i čtyři nové čínské torpédoborce postavené v Německu. Jinak se však situace značně zkomplikovala.

Jako by se potvrdily obavy čínského císařského dvora z cizí intervence. K útokům na Seymourovu expedici se přidala vládní vojska, mnohem lépe vyzbrojená než „boxeři“. Sám Seymour však rozhodnutí svých kolegů dobýt Ta-ku následně obhajoval, a to přesto, že mu značně zkomplikovalo situaci. 18. června se zle tísněný britský admirál rozhodl vrátit do Tiencinu – po železnici to však nešlo, proto se rozhodl ustupovat podél řeky Pej-che. Seymourovi muži zabavili pro přepravu svých raněných několik čínských džunek, neuměli je však ovládat. Terén byl zalesněný a nepřehledný, v cestě stály čínské vesnice hájené vojskem i „boxery“, expedici ostřelovalo dobře zamaskované čínské dělostřelectvo. O tom, co se děje jinde, neměl britský admirál žádné zprávy. 21. června byl Jellicoe těžce raněn a jeho povinnosti náčelníka štábu mezinárodní expedice převzal velitel německého oddílu kapitán von Usedom – jemu by připadlo velení celé expedice, pokud by se něco stalo i Seymourovi. Druhého dne za rozbřesku vyčerpaná Seymourova výprava zcela náhodou narazila na obrovský, dobře opevněný arzenál v Si-ku – přestože se nalézal jen pár kilometrů od Tiencinu, nikdo z cizinců do té doby neměl o jeho existenci tušení. Seymourovým námořníkům se podařilo arzenál dobýt (při této akci mimo jiné padl jako první rakousko-uherská oběť bojů v Číně námořník Josef Deste z křižníku Zenta). Spojenecké síly se v arzenálu opevnily, odrážely útoky čínských vojáků a čekaly na posily z Tiencinu.

Samotní cizinci v Tiencinu měli mezitím namále. Již při odjezdu Seymourových sil na cestu směrem na Peking dělaly čínské úřady potíže. 11. června dorazil Beatty se 150 muži, 13. června přišly do Tiencinu takřka dvě tisícovky Rusů, následovaly další mezinárodní posily. K prvnímu otevřenému útoku „boxerů“ na cizince došlo 16. června, v dalších dnech se k útokům přidala i pravidelná čínská armáda. Beatty byl 19. června raněn při pokusu zmocnit se čínských děl, jež ostřelovala postavení cizinců. Zprávy o osudech Seymourovy výpravy dorazily teprve 24. června: sluhovi jednoho z britských důstojníků se podařilo proniknout mezi čínskými hlídkami a donést do Tiencinu zprávy o tom, že se Seymour brání v arzenálu v Si-ku. Cizinci vyslali na pomoc Seymourově expedici síly pod velením ruského plukovníka Širinského – 1000 Rusů, 600 Britů a celkem 300 Němců, Italů a Japonců, tedy dohromady 1900 mužů. Beatty i přes svá zranění marně žádal, aby se směl k této výpravě připojit. 25. června 1900 Širinského oddíly dorazily k Si-ku, následujícího dne se společně s vyčerpanými Seymourovými silami vrátily do Tiencinu, zatímco arzenál byl důkladně zničen. Seymourova výprava napočítala 65 padlých a 230 raněných.

Boje v severní Číně tou dobou teprve začínaly. 20. června byl na pekingské ulici vládním vojákem zavražděn německý vyslanec baron Clemens von Ketteler, který se ubíral na jednání s čínskými diplomaty. Začalo obléhání pekingských vyslanectví – zprávy o událostech v Pekingu však byly krajně nespolehlivé a přicházely se značným zpožděním. Osm mocností vysílalo do Číny své síly, 14. července byl dobyt Tiencin. Tažení na Peking mělo být podle mínění vojenských expertů zahájeno teprve o dost později – soudilo se, že k němu bude potřeba asi padesát až osmdesát tisíc mužů. Tento předpoklad vzal za své počátkem srpna. 4. srpna 1900 zahájilo necelých dvacet tisíc vojáků intervenčních sil postup z Tiencinu na Peking – jednalo se především o Japonce, Rusy a Indy v britských službách. Čínský odpor byl smeten, již 14. srpna dorazily mezinárodní síly do Pekingu a císařský dvůr uprchl do čínského vnitrozemí.

Nyní přišla opět řada na kapitána Pohla. I on se účastnil postupu na Peking, nikoli však v prvním sledu. Němci se totiž obávali o bezpečí své základny Ťiao-čou v provincii Šan-tung, a proto tam po dobytí čínské části Tiencinu stáhli své jednotky ze severočínského bojiště. K Tiencinu se tak vrátili příliš pozdě, než aby mohli vyrazit na Peking s hlavními silami mocností. Německé, rakousko-uherské a italské síly pod Pohlovým vedením, čítající několik set mužů, postupovaly na Peking s odstupem několika dní a pomáhaly bránit komunikace v týlu mezinárodních sil; mezi Pekingem a Tiencinem se stále pohybovaly silné skupiny „boxerů“ a čínských vládních vojáků. Tím se Pohlova skupina při cestě dále zdržela a do Pekingu dorazila teprve 18. srpna.

Roku 1900 bojovali příslušníci evropských národů bok po boku proti společnému nepříteli. O patnáct let později byla situace zcela odlišná, zuřila první světová válka a evropské mocnosti bojovaly na život a na smrt mezi sebou. Taková byla cena za to, že se nedokázaly dohodnout.

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha