CAJTHAML-LIBERÉ, František. Sláva a pád „provincie Deutschböhmen“

 

Krvavé úterý 4. března 1919. Před 100 lety došlo k tragickým událostem, které zásadně ovlivnily česko-německé vztahy v Československé republice na další desetiletí. Co k nim ale vedlo? Mezi třemi ozbrojenými konflikty, které musel mladý československý stát svést v rámci udržení své integrity, stojí v popředí válka s Maďarskou republikou rad o Slovensko a vedle ní figuruje sedmidenní válka s Polskem o Těšínsko. Upozaděn zůstává nejmenší střet, který zpravidla známe jen jako „obsazení československého pohraničí“. Tato miniaturní občanská válka proti německým separatistům měla sice většinově nekrvavý průběh, přesto ale během ní došlo na řadě míst k větším či menším bojům, při kterých bylo několikrát nasazeno i dělostřelectvo a které přinesly desítky obětí.

Jen ve stručnosti shrňme průběh událostí. Již 21. října se na základě dřívějšího pokusu císaře Karla o federalizaci monarchie na národnostním principu začal formovat stát Německé Rakousko, který zahrnoval i české a moravské pohraničí. Vyhlášení Československé republiky 28. října 1918 proto nevzbudilo v převážně německých oblastech státu velké nadšení, spíše naopak. Proto v návaznosti na československý převrat deklarovaly pohraniční provincie Deutschböhmen, Böhmerwaldgau, Sudetenland a Deutsch-Südmähren svoji nezávislost na nové republice a přináležitost Německému Rakousku, případně přímo k Německu. Vzhledem k faktu, že se naše země nacházely v hlubokém zázemí zvolna dohasínající první světové války, nebyly zde ani materiální, ani lidské zdroje k vojenskému řešení nastalé situace. Jednotky „domácího vojska“ (dřívější rakousko-uherské) zde disponovaly jen doplňovacími a týlovými oddíly, a tak se v první polovině listopadu jen sbíraly síly, přičemž vznikaly různé dobrovolnické formace – na jedné straně Národní obrany, na druhé Volkswehr atd.

Od poloviny listopadu docházelo ve všech zmíněných provinciích k přestřelkám, přičemž největším ozbrojeným střetem se stal asi boj o Most, který začal večer 27. listopadu. Intenzivní pouliční boje s použitím ručních granátů a kulometů ukončilo až 29. listopadu přisunutí a nasazení dvou československých kanonů. Nejrozsáhlejší vojenské operace probíhaly na Znojemsku, kde místní Volkswehr podpořilo také několik jednotek rakouských. Do zhruba poloviny prosince byly obsazeny nejdůležitější pohraniční města (Liberec, Znojmo, Opava), místní boje utichly před Vánocemi 1918 a počátkem ledna bylo pohraničí zcela pod kontrolou československého vojska. To většinou nenarazilo na výraznější odpor, neboť v polovině prosince se již plně projevila potravinová blokáda z vnitrozemí do pohraničí. Čeští a moravští Němci měli již války a bídy také dost a věřili, že i jim bude v rámci mírových jednání přiznáno právo na sebeurčení garantované americkým presidentem Wilsonem.

V únoru 1919 proběhly volby do rakouského parlamentu, kterých se chtěli demonstrativně účastnit i čeští a moravští Němci, což ovšem československá vláda z pochopitelných důvodů zakázala. Na protest proti tomuto postupu pak německá sociální demokracie (k níž se připojily i ostatní německé strany) v československém pohraničí vyhlásila na úterý 4. března 1919 (den prvního zasedání rakouského parlamentu) generální stávku, kterou provázely masové protičeskoslovenské demonstrace. Ty velmi rychle přerostly v pouliční nepokoje, při kterých byly hanobeny československé státní symboly, byli napadáni čs. úředníci i vojenské hlídky. Vojáci pak v ohrožení reagovali střelbou do davu, přičemž na několika místech (například v moravském Šternberku) došlo opět k pouličním bojům, které ukončila až silnější vojenská asistenční jednotka. Nejtragičtější průběh měla demonstrace v Kadani, kde čs. vojáci v ohrožení vypálili varovnou dávku z kulometu do země, což se ovšem na dlážděném náměstí ukázalo jako velmi špatný nápad, neboť odražené střely zasáhly demonstranty. Výsledkem „krvavého úterý“ bylo více než 50 mrtvých a další desítky raněných, v naprosté většině Němců. Tato smutná tečka za pokusem o odtržení československého pohraničí nevratně poznamenala česko-německé vztahy do dalších desetiletí, neboť události se s ohledem na zcela rozdílné výpovědi svědků z obou stran (česká strana hovořila o obraně před napadením palnými zbraněmi, německá strana popírala přítomnost palných zbraní a hovořila jen o házení kamení či napadení holemi) nikdy nepodařilo vyšetřit.

Drobná brožovaná knížka formátu A5 vyšla roku 1924, tedy s pětiletým odstupem od prezentovaných událostí, a autor v ní předkládá čtenáři československý pohled na problematiku obsazování československého pohraničí. Publikace neobsahuje žádné obrazové přílohy, ani jiné doplňky.

Přesto věříme, že si kniha najde své čtenáře, neboť poskytuje vhled do pozapomenutých událostí chaotického období vzniku Československé republiky. A bez znalosti popisovaných událostí nelze ani správně vnímat kontext událostí tragického roku 1938.

Knihu si můžete on-line přečíst zde.

Citace:

CAJTHAML-LIBERÉ, František. Sláva a pád „provincie Deutschböhmen“: příspěvek k dějinám československé revoluce a německé „protirevoluce” na českém severu. Ústí nad Labem: O. J. Bukač, 1924. 99 s.

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha