Československý revolver ZKR 590 Grand

 

Výroba revolverů neměla na našem území tradici, proto také když Československá obchodní komora vystavila na světové výstavě EXPO 58 v Bruselu terčový revolver ZKR 551 v ráži 38 Special, oceněný zlatou medailí, vyvolala zbraň poměrně velký zájem střelecké veřejnosti. Dílčí orientace konstrukční kanceláře bratří Kouckých v pražské Konstruktě na problematiku konstrukce revolverů nepochybně ovlivnila Augustina Nečase a přivedla jej k řadě úvah nad současným stavem řešení jednotlivých konstrukčních uzlů.

Augustin Nečas (1918–1989) se v konstrukčním týmu bratří Kouckých podílel na řadě projektů, avšak asi nejvíc ho proslavila konstrukce revolveru ZKR 590 Grand, ačkoliv během svého plodného života zkonstruoval řadu sportovních pistolí a na konci své profesní kariéry se dočkal zavedení pistole ČZ 033 nejen do sériové výroby, ale také do výzbroje naší armády. Nečasův Grand představoval ve své době špičkovou konstrukci, jež vývojově posunula revolvery nepochybně vpřed a ukázala další možnosti, jak lze již osvědčené mechanismy zdokonalit.

Revolver ZKR 590 představoval zcela originální konstrukci ve všech ohledech. Sestával ze 48 součástí a koncepce jeho spoušťového a bicí mechanismu měla prvky, jež u revolverů dosud použity nebyly. Zcela novým prvkem byla vratná páka, odpružená šroubovou pružinou uloženou na stejné ose jako bicí pružina. V zadním ramenu byl otvor, jímž procházela vodicí tyčinka bicí pružiny. Přední rameno páky zajišťovalo nejen odpružení spouště, jelikož jeho výstupek klouzal v šikmé drážce spouště, ale také zajišťovalo přes odpruženou páku ovládání aretace válce.

Posunovač válce byl otočně spojen se spouští a ta jeho pohyb ovládala. Druhý klíčový prvek mechanismu představovala samočinná pojistka, jíž přes kruhový unášeč, uložený na stejné ose jako kohout, ovládal výstupek vratné páky. Při stlačování spouště pootočil unášečem, čímž došlo ke snížení samočinné pojistky do té míry, že kohout mohl dopadnout na hlavu zápalníku. Ve spodní části rukojeti se nacházel stavěcí šroub, jehož dotahování umožňovalo regulaci bicí pružiny a pružiny vratné páky.

Klíčovou záležitost konstrukce revolveru Grand představovalo ale přední uzamčení válce. U všech do té doby známých revolverů s výklopným válcem a uzavřeným rámem neexistovalo technické řešení, jež by uzamykalo samotnou konzoli. Většina revolverů vystačila s uložením zadního konce osy válce do stěny v rámu, případně se rozšířilo jištění předního konce osy odpruženým kolíkem uloženým v pouzdře pod hlavní.

Konstruktér Nečas ale přišel s naprosto originálním řešením, jež v té době nemělo obdoby. Pomocí pákového převodu uloženého v bočnici revolveru byl ovládán vertikálně suvný uzamykač, uložený v konzoli válce. Jeho výstupek zapadal v uzamčeném stavu do vybrání v lůžku konzole. Soustavu uzamykače, jeho táhla a převodové páky ovládala suvná uzávěrka válce. Při zatažení uzávěrky vzad, nezbytné pro vyklopení válce, došlo ke snížení uzamykače a tím i k odemčení konzole.

Vývoj revolveru dokončil Augustin Nečas v roce 1959 a jeho výroba měla od následujícího roku nabíhat v Závodech Jana Švermy v Brně (dřívější a pozdější Zbrojovka Brno). Prvních třináct akvizičních vzorků vyrobila brněnská zbrojovka v průběhu roku 1959 a vyrobené kusy se od pozdějších sériově vyráběných lišily především tím, že na pravé straně rámu nesly pouze čtyřmístné výrobní číslo a měly čísla v rozsahu od 0001 do 0013.

Zařazení Grandu do výrobního programu se postupně stále odkládalo, přestože Podnik zahraničního obchodu (PZO) Omnipol již v roce 1959 vedl obchodní jednání o dodávce 20 000 kusů do Kolumbie. V roce 1962 se sice počítalo s vyrobením 2000 kusů, ale přestože se plánovačům ze ZJŠ podařilo snížit požadavek PZO na 1200 revolverů, sériová výroba ani tehdy zahájena nebyla. K tomu došlo až v roce 1963.

Zda lze výrobu v ZJŠ považovat za sériovou, nebo vyrobené partie brát jako ověřovací sérii, je námětem do diskuse. Prvních pět revolverů v ráži 38 Special s čísly 014, 016, 017, 021 a 022 předložily ZJŠ Státní zkušebně pro zkoušení zbraní a střeliva pro civilní potřebu, jak zněl její plný název, 13. července 1963. Dalších 79 revolverů s čísly od 015 do 0102 ověřila zkušebna 16. září téhož roku. Poslední objem 57 revolverů prošel toho roku zkušebnou v první polovině října a jejich výrobní čísla ležela v rozsahu 0076–0153. Celkem tak zkušebnou prošlo v roce 1963 prvních 141 revolverů Grand. Všechny v ráži 38 Special. Podnikové přehledy výroby ZJŠ uvádějí, že v uvedeném roce zbrojovka vyrobila 138 revolverů z plánovaných 1600 kusů.

V roce 1964 zahájila brněnská zbrojovka výrobu revolverů v ráži 22 Long Rifle. První kus s číslem 50 001 ověřila zkušebna 6. dubna společně se 13 revolvery v ráži 38 Special, jejichž výrobní čísla ležela v rozsahu 0154–0166. To však také byly první a poslední revolvery v této ráži vyrobené toho roku v Brně. Další objem 63 dvaadvacítkových Grandů s výrobními čísly 50 006–50 115 ověřila zkušebna v polovině června. Posledních dvacet malorážkových revolverů s čísly od 50 001 do 50 114 prošlo zkušebnou 6. července 1964, tím se jejich historie v Brně uzavřela. Do sériové výroby se dostaly až o několik let později v Přesném strojírenství, n. p., Uherský Brod. Na přelomu roku 1964/1965 zkompletovala brněnská zbrojovka poslední objem čítající 41 revolverů v ráži 38 Special, jež prošly zkušebnou 15. února 1965. Ty představovaly pomyslnou tečku za tříletým obdobím výroby Grandů v Závodech Jana Švermy v Brně. Celkově tak brněnská zbrojovka vyrobila s výjimkou akvizičních vzorků 195 kusů v ráži 38 Special a jen 84 malorážkových revolverů.

V průběhu dalších let vyráběl revolvery Grand původně pobočný závod brněnské zbrojovky Kinex n. p., Bytča na Slovensku a posledním jejich výrobcem se stalo Přesné strojírenství, n. p., Uherský Brod, jehož produkce v letech 1967–1969 byla také největší.

Exemplář z roku 1959 s výrobním číslem 0013 získalo muzeum v roce 1972 převodem od Zbrojovky Brno, n. p.

Ráž: .38 Special

Celková délka: 234 mm

Výška: 120 mm

Šířka: 38 mm

Délka hlavně: 102 mm

Délka záměrné: 141 mm

Kapacita válce: 6 nábojů

Hmotnost zbraně: 820 g

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha