Na snímku jsou zachyceny čističky lokomotiv za první světové války. Jak vidno, součástí jejich pracovního oděvu byly kalhoty.
Ženská práce v průmyslu nepředstavovala natolik nezvyklý krok, jak by se mohlo zdát. Ženy a dívky pracovaly například v britských dolech za průmyslové revoluce i na rakouských dolech na přelomu století. V zemědělství a v celé řadě dalších profesí ženy samozřejmě pracovaly odjakživa.
Přesto bylo před první světovou válkou všeobecné rozšířené přesvědčení, že o obživu rodiny se má starat muž. Po vypuknutí války, když velké množství mužů odešlo na frontu, a poté, co vzniklo obrovské množství nových pracovních míst ve válečné výrobě, vyvstala velká potřeba pracovní síly. Volná místa všeho druhu byla logicky zaplněna ženami. Jednalo se často o namáhavou práci v nebezpečném prostředí, za nižší plat, než jaký dostávali muži. Velká byla také potřeba ošetřovatelek pečujících o zraněné vojáky.
Ženy, které se zapojily do válečného úsilí, až na několik ojedinělých případů přímo nebojovaly. Výjimku tvořily ženské prapory, vytvářené po Únorové revoluci z března 1917 v Rusku (známé zejména díky ostraze Zimního paláce za VŘSR).
Přínos žen pro válečné úsilí se odrazil i v jejich politické emancipaci. Jako první na světě mohly ženy volit do národního parlamentu od roku 1893 na Novém Zélandu, od roku 1902 v Austrálii, od roku 1906 ve Finsku. V Rakousku mohly v letech 1873–1907 do Říšské rady ženy za jistých vzácných okolností (vlastnily-li deskový velkostatek) volit v kurii velkostatků. Většina demokratických zemí na světě však teprve po první světové válce ocenila ženské zásluhy poskytnutím volebního práva. Do československého parlamentu mohly ženy poprvé volit a být voleny roku 1920.