Čs. vývojový samopal ČZ 447

Zásadní obrat v nazírání na koncepční uspořádání samopalu přinesly v poválečném Československu prototypy s označením ČZ 148 a ČZ 447 z České zbrojovky ve Strakonicích. Do konkurenčního boje proti nim postavila brněnská zbrojovka prototyp ZK 476, jehož základní koncepce vycházela ze stejné myšlenky: zkrácení stavební délky zbraně přesunutím hmoty závěru nad hlaveň a umístění zásobníku do pistolové rukojeti, stejně jako u samonabíjecích pistolí.

Iniciační význam pro novou koncepci měl projekt tehdejšího svobodníka Jaroslava Holečka (1923–1997), převeleného z podnětu Vojenského technického ústavu (VTÚ) do konstrukční kanceláře České zbrojovky ve Strakonicích, kde podle jeho návrhu vznikl prototyp s označením H/p, připomínající na první pohled spíše zvětšenou samonabíjecí pistoli. Jeho závěr obdobně jako u pistole přebíhal velkou částí přes hlaveň, uloženou v pouzdře závěru, a zásobník byl uložen v pistolové rukojeti s přední otevřenou stěnou.

Jaroslav Holeček a Jiří Čermák (1926–2006) samopal v pěchotní verzi, jež dostala původně označení ČZ 47 (později přeznačen na ČZ 148) a výsadkářské s původním označením ČZ/47, přeznačený na ČZ 447. Na rozdíl od Holečkovy výchozí konstrukce H/p měl samopal válcové pouzdro závěru s uzavřenou přední stěnou rukojeti.

Kyvná napínací rukojeť plnila zároveň funkci protiodrazové pojistky, jež bránila setrvačnému pohybu závorníku při otřesu či nárazu zbraně. Koncepce závorníku vycházela z předlohy, takže jeho těžiště se nacházelo nad hlavní, což přispívalo k lepší stabilitě zbraně při střelbě. Výhozné okénko zůstávalo zakryté stěnou závorníku při nataženém a vypuštěném závěru, čímž se eliminovala možnost vniknutí nečistot do mechanismu samopalu.

Na podzim 1947 poslalo MNO do útvarových zkoušek prototypy samopalů ČZ 47/II a ZB 47, avšak obě továrny, Česká zbrojovka a Zbrojovka Brno, předložily VTÚ v době probíhajících zkoušek nové konstrukce: Strakonice přišly s oběma variantami ČZ 147 a ČZ 447, brněnská zbrojovka prototyp Josefa Kouckého s označením ZK 476. Na poradě VTÚ konané 10. února 1948 padlo rozhodnutí zařadit předložené prototypy vzhledem k jejich konstrukčním přednostem do probíhající soutěže, avšak s tím, že nové zbraně budou zkoušeny pouze v průběhu března 1948.

Samopaly měly být přiděleny těm útvarům, u nichž již probíhaly zkoušky prototypů, ale také výsadkovým jednotkám. Pro získání širších poznatků s výsadkářskými prototypy bylo rozhodnuto o jejich přidělení po jednom kusu také pěchotnímu učilišti v Milovicích s požadavkem ověřit, zda by výsadkářská provedení vyhovovala potřebám pěchotních útvarů. Zkoušky s nimi měly být ukončeny ve stejném termínu jako u prototypů ZB 47 a ČZ 47/II, tedy do konce března 1948. Tím se do hry o armádní samopal dostali budoucí favorité.

V březnu 1948, tedy v době probíhajících zkoušek, předložila Česká zbrojovka VTÚ nové, zcela radikální řešení, jímž bylo dosaženo požadované univerzálnosti zbraně. U předloženého prototypu s označením ČZ 447 univ. šlo snadno vyměnit sklopnou ramenní opěrku za pevnou pažbu a naopak. Autorem tohoto řešení byl František Brejcha, tehdejší ředitel pobočného závodu České zbrojovky v Uherském Brodě. Možností jednoduché výměny pažby za sklopnou ramenní opěrku nedisponoval v té době žádný samopal na světě.

Větší pozornost soustředil VTÚ a útvary zejména na prototypy, jež se do zkoušek dostaly v březnu 1948 a podrobily samopaly ZK 476 a ČZ 447 řadě zatěžkávacích zkoušek, z nichž některé dnes můžeme považovat za extrémní.

Program zahrnoval funkční zkoušky zbraně temperované na –40 ^oC až – 46 ^oC, zkoušky funkce zbraně znečištěné řídkým blátem, pískem a při umělém dešti. Při zatěžkávacích zkouškách hrubým zacházením byl samopal házen z výšky jednoho metru do vzdálenosti dvou metrů na obě strany a horní stranu pouzdra závěru. K poškození zbraně nedošlo a samopal spolehlivě fungoval. Stejně dopadla zkouška, při níž se zbraň házela ze schodů do vzdálenosti tří metrů. Když byl samopal shozen dvakrát z výšky pěti metrů na betonovou podlahu, došlo k prohnutí rohu drážky pouzdra závěru. Jelikož zkoušený prototyp měl ještě na napínací klice suvnou pojistku, jež byla u zdokonalených vzorků již odstraněna, nařídila komise její vyjmutí u zkoušené zbraně. Při druhém shození se podobná závada už neopakovala. U samopalu se sice urazila pažba v místě jejího uložení ve vidlici, ale jinak byl spolehlivě schopen střelby.

Poslední, poměrně hrubou zkoušku představovalo přejíždění zbraně dvoukolákem o hmotnosti 400 kg s ocelovými obručemi na betonové podlaze. Improvizovaná metodika požadovala přejetí samopalu při nataženém i vypuštěném závěru, ve směru osy zbraně, ale také napříč přes spušťadlo a pouzdro závěru. Ukázalo se, že kruhové pouzdro závěru má tendenci ujíždět pod koly, a aby mohla být zkouška provedena podle požadavků, museli zkoušející zbraň zapřít. Ani tyto zkoušky nevyřadily ČZ 447 funkce a samopal byl schopen další střelby v obou režimech.

Předložený prototyp měl spoušťový mechanismus také zařízen pouze pro nepřetržitou střelbu, což továrna následně na popud VTÚ změnila. Nevýhodným se rovněž jevila konstrukce záchytu zásobníku, jež vyžadovala protisměrný pohyb při uvolňování zásobníku, takže střelec jej musel odtlačit od zásobníku směrem vzad. Řešení se našlo v podobě dvouramenné páky, jejíž spodní rameno se při vyjímání zásobníku stlačovalo směrem vpřed. Kritizováno bylo rovněž umístění suvné manuální pojistky na napínací klice závěru.

Další problém představovalo obtížné čištění hlavně a pouzdra závěru. Samopaly zaslané do zkoušek měly ještě hlaveň pevně spojenou s pouzdrem závěru stejně, jako prototypy ČZ 148. Na doporučení MNO se proto Česká zbrojovka zabývala řešením problému výměnné hlavně. Vzniklo několik návrhů a zvítězilo praktické řešení Jiřího Čermáka v podobě matice se dvěma čelními výstupky a k jejímu uvolnění sloužilo čelo závorníku s odpovídajícími výřezy.

Jednotlivé dochované exempláře samopalů ČZ 447 mají řadu zde nezmiňovaných konstrukčních odlišností, jež dokládají, že cesta k finálnímu vzoru 48, zavedenému do výzbroje čs. armády nebyla ani přímočará, natož jednoduchá.

Exemplář z roku 1956 získalo muzeum v roce 1956 převodem ze Správy dělostřeleckého vyzbrojování MNO (MNO-SDV).

Ráž: 9 mm Parabellum

Celková délka: 710 mm (se sklopenou ramenní opěrkou: 454 mm)

Délka hlavně: 300 mm

Délka záměrné: 303 mm

Kapacita zásobníku: 40 nábojů

Hmotnost zbraně s prázdným zásobníkem: 3020 g

Teoretická kadence: 600 ran/min.