DUNANT, Henri Jean. Vzpomínka na Solferino

 

Před 170 lety, v březnu 1849, skončila drtivým vítězstvím vojska maršála Radeckého v bitvě u Mortary a Novary rakousko-sardinská válka a během dalších několika měsíců zlomili rakouští (mnohdy čeští) vojáci zbývající místa odporu italských povstalců, čímž skončila první italská válka za sjednocení fatální porážkou. Rakouské panství v severní Itálii mělo trvat ještě 10 let.

Když v lednu 1858 zemřel letitý polní maršál Josef Václav hrabě Radecký z Radče, odešel s ním do jisté míry i strach Sardinců před rakouskou armádou, kterou Radecký symbolizoval. Piemontský ministerský předseda hrabě Cavour ovšem pracoval na připravení diplomatických podmínek pro další pokus o italské sjednocení již delší dobu. To v rámci snahy o sblížení s Francií jakožto hlavním potencionálním spojencem proti Rakousku obnášelo i účast sardinského vojska v krymské válce. Jednání o protirakouské koalici po Radeckého smrti zintenzivnily a počátkem roku 1859 se Cavourovi podařilo provokacemi dostat nešikovnou rakouskou diplomacii tam, kde ji chtěl mít. Rakousko totiž reagovalo zasláním ultimáta Sardinskému království, čímž se dostalo nejen do pozice agresora, ale také do mezinárodní izolace. V březnu selhala poslední mírová jednání a koncem dubna došlo na vyhlášení války.

Ta propukla po mobilizaci a přepravě spojenců do severní Itálie koncem května. Francouzsko-sardinská koaliční vojska v čele s francouzským císařem Napoleonem III. a sardinským králem Viktorem Emanuelem II. v ní rozhodně tahala za delší konec provazu. Na rakouské straně stál v čele „italské“ armády polní zbrojmistr Ferenc hrabě Gyulay, který bohužel zdaleka nedosahoval úrovně svého předchůdce Radeckého a vlastně měl i minimum bojových zkušeností, neboť v letech 1848–1849 zastával funkce velitele rakouského válečného námořnictva a velitele obrany chorvatského pobřeží (Terstu, Puly atd.). Strategická iniciativa proto zůstala zcela v rukách Francouzů, což vedlo k sérii rakouských porážek. Mezi 20. květnem a 8. červnem 1859 zvítězila koalice v bitvách u Montebella, Palestra, Magenty a Melegnana. Rakouští vojáci sice opět osvědčili své schopnosti a vynikající výcvik, takže nepřítel utrpěl těžké ztráty, ale chyby a váhavost na velitelských místech hrály větší roli.

Po tomto debaklu se mladý císař František Josef I. rozhodl Gyulaye zbavit velení a ujmout se komanda na italském bojišti osobně. Gyulayovu II. armádu převzal sedmdesátiletý generál jezdectva František Jindřich hrabě Schlik a v čele rakouské I. armády stanul dvaašedesátiletý pražský rodák polní zbrojmistr Franz Emil hrabě Wimpffen. Oba tito veteráni napoleonských válek sice patřili ke zkušeným praktikům, ale je nutno zmínit, že na jejich schopnostech se již začínal projevovat vyšší věk. Schlik navíc na italském bojišti nikdy předtím nebojoval. Také je třeba podotknout, že na stavu vojska bylo znát, že za sebou mělo v polovině června téměř měsíc ústupů a neúspěchů, během kterých utrpělo značné ztráty. Následná reorganizace sice vyměnila důležité velitelské kádry, ale znamenala také jistý zmatek, kterému se při podobných příležitostech nedá zabránit.

Ke svedení rozhodující bitvy tedy měli lepší dispozice dosud vítězní Francouzi a Piemonťané. Došlo k ní 24. června 1859 v prostoru zhruba mezi Solferinem a San Martinem (u Gardského jezera) a byla vedena ofenzivně ze strany koalice. Síly obou soupeřů byly poměrně vyrovnané a činily zhruba 120-130 tisíc vojáků na každé straně. Útočníci dokázali plně využít obtížného a špatně přehledného terénu k průnikům do blízkosti obránců a poté k prudkým bodákovým ztečím, při nichž docházelo k divokým bojům zblízka. Rakušané tak nedokázali využít výhod svých vynikajících pěchotních perkusních pušek systému Lorenz (dosud jimi ale nedisponovaly všechny útvary) ani tradičně excelentního dělostřelectva. Přestože kladli rakouští vojáci tvrdý odpor, jejich obranná linie byla za děsivých ztrát proražena a František Josef I. musel zavelet k ústupu. Jediný, kdo zachránil čest c. a k. armády, byl velitel VIII. sboru polní zbrojmistr Benedek, který u San Martina prakticky celý den čelil přesile většiny sardinské armády a z bitvy ustupoval neporažen.

Ztráty byly na obou stranách podobně děsivé – kolem 17.000 vojáků odepsala koalice, primárně Francouzi, a až 22.000, včetně zajatých, stál střet Rakouské císařství. Bitvu tohoto rozsahu Evropa nezažila od bitvy národů u Lipska roku 1813. Oba císaři, kteří byli přítomni přímo na bojišti, byli otřeseni utrpením svých vojáků, a proto (přes sardinské protesty) záhy usedli k jednacímu stolu. Napoleon III. již dále nehodlal krvácet za sardinské zájmy a František Josef I. byl ochoten obětovat Lombardské království.

Autor knihy, Henry Dunant, byl švýcarský obchodník, který 24. června 1859 večer po bitvě viděl bojiště a následujících několik dnů pomáhal při péči o raněné vojáky obou stran, kterých zůstalo v okolí kolem 20.000.  Na tento počet samozřejmě nebyla zdravotnická služba žádné armády připravena, takže mnoha raněným se dostalo pomoci až druhý či třetí den, někdy i později. Mnoho jich zemřelo na bojišti nejen na následky zranění, ale i žízní či vyčerpáním. Své děsivé zážitky z tohoto období Dunant vylíčil v knize, která poprvé vyšla roku 1862 a jmenovala se Vzpomínka na Solferino. Její dopad na světovou veřejnost byl značný. Dunant sám se poté snažil apelovat na významné světové osobnosti, aby byla přijata taková opatření, aby se situace po Solferinu již nikdy neopakovala. V únoru 1863 proto v Ženevě vznikl Mezinárodní výbor pro pomoc raněným vojákům, který je dodnes známý pod pozdějším označením Mezinárodní Červený kříž. O rok později došlo k první dohodě koncipované do takzvané Ženevské konvence, kterou podepsalo 12 států.

Prezentovaná útlá brožovaná knížečka formátu A5 je sice rozsahem nevelká, ale svým významem zcela zásadní. Toto moderní vydání obsahuje nejen vysoce expresivní a dodnes šokující Dunantovu výpověď o utrpení prostých vojáků, ale i dodatky v podobě autorova stručného životopisu, edice Ženevské konvence z roku 1864 i dalších důležitých milníků z dějin Mezinárodního Červeného kříže. Nechybí ani obrazová příloha.

Vzpomínka na Solferino je dodnes cenným textem a narativním pramenem, který má silnou emotivní hodnotu. Díky této vlastnosti se kniha dočkala mnoha vydání a překladů a skutečně ovlivnila běh dějin.

Citace:

DUNANT, Henri Jean. Vzpomínka na Solferino. Tišnov : Sursum, 2007. 87 s. ISBN:978-80-7323-136-1

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha