Exploze italského granátu za železničním mostem přes Soču

Snímek zachycuje explozi italského dělostřeleckého granátu za železničním mostem přes řeku Soču. Pořízen byl v letech 1915–17, když na Soči probíhaly těžké boje mezi italskou armádou a rakousko-uherskými obránci.

 

Dne 23. května 1915 vyhlásila Itálie válku svému někdejšímu rakousko-uherskému spojenci. Pokud snad někteří Italové snili o rychlém postupu do nitra mocnářství, snili marně. Jistý úspěch představovalo dobytí loděnic v Monfalcone západně od Terstu, Terst samotný však po celou válku zůstal pevně v rakouských rukou. Východní úsek italské fronty se stabilizoval podél řeky Soči a výrazně přečíslené rakousko-uherské síly houževnatě bránily městečko Gorici (Görz, Gorizia) na jejím východním břehu.

Mezi 23. červnem 1915 a 12. zářím 1917 se na Soči odehrálo celkem jedenáct krvavých bitev, v nichž se italská armáda pokoušela prolomit rakousko-uherskou obranu. Itálie se mohla soustředit na boj proti Rakousko-Uhersku, jež čelilo mnoha soupeřům naráz, avšak přesto, že se Italové v bojích na Soči těšili velké převaze v počtu vojáků i děl, dosáhli pouze nepatrných zisků. Největší úspěch zaznamenali během šesté bitvy na Soči, když 9. srpna 1916 dobyli silně poničenou Gorici – přitom padlo asi 21 000 Italů a 8000 rakousko-uherských vojáků. Během jedenácti bitev na Soči Italové ztratili snad 645 000 padlých, raněných, zajatých a nezvěstných a rakousko-uherská armáda možná 450 000, a jména jako Soča, Gorice nebo nedaleké Doberdo vstoupily do historické paměti rakousko-uherských národů jako místa bohapustého vraždění.

Poslední bitva na Soči vzplála 24. října 1917 a je známa jako bitva u Caporetta (slovinsky Kobarid, něm. Karfreit). Rakousko-uherské a německé síly během ní prorazily italské linie a do 12. listopadu postoupily až k řece Piavě, přičemž zajaly přes čtvrt milionu Italů.

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha