GROSGEBAUER, Martin. Vom Feldmessen

 

Počátky matematiky můžeme spatřovat již v pravěku, kdy tehdejší člověk potřeboval spočítat několik předmětů, případně je směnit za konkrétní počet jiných předmětů. Nejen aritmetika, ale i geometrie začaly rozvíjet svůj vědecký potenciál v řadě významných starověkých říší, mezi které patřily Mezopotámie, Egypt, Indie (jejímž přínosem bylo mj. objevení čísla nula) nebo Řecko. Stejně jako většina ostatních věd i matematika v Evropě v období středověku upadala a k jejímu opětovnému rozvoji došlo až v průběhu renesance po rozšíření povědomí o spisech antických učenců, ale především po seznámení se evropských humanistů s díly arabských matematiků.

V průběhu 16. století byly jedním z hlavních předmětů zkoumání matematiky neměnné geometrické útvary. Rozvoj matematických věd v 17. století přinesl například objev logaritmů Johnem Napierem, zatímco René Descartes se stal zakladatelem analytické geometrie, když roku 1637 publikoval spis La Géometrie, v němž uvedl základní metody této části geometrie. Rozvoj knihtisku na počátku raného novověku značně napomohl šíření nových vědeckých (a tedy i matematických) objevů mezi učenci. Vedle zásadních geometrických děl, díky kterým mohou dnešní badatelé dokumentovat vývoj renesančních věd a vzdělanosti, vznikla v příslušné době též řada drobnějších spisů souvisejících s geometrií. Tyto publikace byly určeny různým typům specialistů – balistické knihy dělostřelcům, spisy o civilním i vojenském stavitelství inženýrům, příručky o vyměřování terénu geodetům.

V Knihovně VHÚ Praha nalezneme všechny typy těchto knih, z nichž některé jsme v naší rubrice již představili. Mezi ně patří např. Novum instrumentum geometricum Leonharda Zublera (viz http://www.vhu.cz/exhibit/zubler-leonhard-novum-instrumentum-geometricum/ ) o nových geodetických pomůckách, nebo fortifikační příručka Jeana Errarda (viz http://www.vhu.cz/exhibit/errard-jean-fortificatio/ ). Ne všechny exempláře ve fondu Knihovny VHÚ jsou ovšem zaměřeny čistě na vojenství. K publikaci Modus Artis fortificatoriae Belgicus od Martina Eylenda, která pojednává o nizozemském pevnostním stavitelství, byl v minulosti přivázán spis Martina Grosgebauera Vom Feldmessen. Na tuto knihu se nyní zaměříme.

O autoru publikace Martinu Grosgebauerovi se nám do dnešních dnů nedochovaly prakticky žádné informace. Můžeme konstatovat pouze to, co o sobě sám uvedl na stránkách své příručky, a tedy že působil jako lesmistr v durynském Hennebergu kolem roku 1596. Jeho spis Vom Feldmessen je publikací kvartového formátu o rozsahu 36 listů. Většinu jejího obsahu představují ukázky geometrických obrazců (doplněné hojnými ilustracemi) s vyložením postupu jejich sestrojení či počítání jejich vlastností. Výuka geometrie v tomto případě nemá sloužit primárně ke vzdělávání pevnostních stavitelů či dělostřelců, jako je tomu v případě většiny podobných spisů ve fondu knihovny, ale jedná se o příručku pro tzv. Feldgeschworene, tedy osoby, které v dnešním Bavorsku, Porýní-Falci a částečně též v Durynsku pomáhaly označovat hranice pozemků stavěním hraničních kamenů a výměnou poškozených či zničených hraničních znamení.

Představovaná publikace Von Feldmessen na první pohled vypadá jako řada geometrických příruček určených profesím souvisejícím s vojenskou vědou, a možná právě proto byla v minulosti spojena do jednoho svazku s příručkou pevnostního stavitelství. Jedná se ovšem o poměrně originální publikaci z fondu Knihovny VHÚ Praha, která byla zaměřena na čtenáře z řad osob pečujících o tehdejší hranice.

Knihu si můžete on-line přečíst zde.

Citace:

GROSGEBAUER, Martin. Vom Feldmessen. Schmalkalden : Bey Michel Schmück, 1596. [36] l., il.

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha