Italské tanky M 14/41

Snímek, pořízený patrně v říjnu 1942 ve výrobní hale Ansaldo, zachycuje italské tanky M 14/41 určené pro severoafrické bojiště.

 

Tanky, kterými disponovala italská armáda na počátku první světové války, nedostačovaly potřebám doby. Odpovědí byl typ Fiat-Ansaldo M 13/40 (M znamenalo „Medio“ čili „střední“ – jinými armádami byl považován za tank lehký) z roku 1940. Z něj byl odvozen modernizovaný typ M 14/41, jenž se od něj na první pohled v podstatě neodlišoval. Italský tank M 14/41 měl délku 4,92 m, šířku 2,20 m a výšku 2,38 m. Vybaven byl silnějším dieselovým motorem a mohl se na silnici pohybovat rychlostí až 32 km/h. Rovněž pancéřování bylo vylepšeno, na čele korby bylo silné až 30 mm, na věži až 42 mm. Jeho slabinou bylo, že zůstávalo nýtované. Stroj byl o něco těžší než M 13/40 – údaje se pohybují mezi 14 a 14,5 t. Výzbroj představoval kanón ráže 47 mm ve věži, jeden s ním spřažený kulomet ráže 8 mm, dvojice dalších kulometů v korbě a jeden snímatelný na vrcholu věže. Posádku tvořili čtyři muži.

Přestože tyto tanky představovaly významné zlepšení oproti předcházejícím typům, stále neodpovídaly potřebám doby. Italská armáda si to uvědomovala, i proto bylo vyrobeno pouze zhruba 800 tanků M 14/41. V pozdějších letech nebyl italský průmysl nebyl schopen dodat vlastní armádě větší množství strojů modernějších typů. Po přechodu Itálie na stranu Spojenců v září 1943 se velkého množství tanků M 13/40 a M14/41 zmocnili Němci, kteří je využívali pod označením Pz M 13/40 735(i) a Pz M 14/41 736(i). V německých službách tyto tanky sloužily zejména v Itálii, ale například i při potlačování Varšavského povstání. Již dříve, během bojů v severní Africe, ukořistěné stroje využívali i Britové a Australané (ti je označovali symbolem bílého klokana). Vedle toho se tank M 14/41 stal základem pro samohybné dělo Semovente da 90/53 (M.41 da 90/53).

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha