Italský útočný nůž, 1916–1918

 

Dýka nebo dýkovitý nůž byly od nepaměti součástí doplňkové výzbroje vojáka. Zákopový charakter 1. světové války vedl k boji muže proti muži ve stísněném prostoru zákopu, kde byl tehdejší dlouhý bodák nasazený na pušce prakticky nepoužitelný. Přirozenou reakcí na tuto situaci bylo vytvoření speciálního dýkovitého otevřeného nože. Zákopové nože se vyráběly primitivním způsobem v polních kovárnách přímo na frontě nebo je vojákům dodávali nožíři neoficiálním způsobem prostřednictvím týlových příslušníků. V průběhu války zavedly některé armády pro své speciální oddíly standardní dýkovité nože, které jsou označovány jako útočné. Tyto zbraně byly vyráběny jako zcela nové vzory nebo byly vytvořeny zkrácením čepelí již zavedených bodáků. Československé legie v Itálii byly v průběhu 1. světové války vyzbrojeny také italským útočným nožem. Tato zbraň byla původně určena pro jednotky arditů (výzvědné oddíly) a alpinů (horská pěchota). Útočné nože byly převážně vyráběny zkrácením předních částí čepelí již zastaralých bodáků na pušky Vetterli vzor 1870. Obdobně byla po úpravě využita i přední část pochvy těchto bodáků. Úpravy bodáků byly prováděny v roce 1916, a tak je tento útočný nůž označován jako vzor 1916. Charakteristická je pro něj dřevěná střenková rukojeť, připevněná dvěma železnými nýty k řapu čepele. Podstatně vzácněji se vyskytuje verze, u níž je válcová, profilovaná rukojeť soustružena z jednoho kusu dřeva. Oproti standardnímu provedení je tato verze navíc opatřena elipsovitou, k hrotu mírně ohnutou záštitnou miskou.

Délka 320 mm, délka čepele 179 mm, šířka čepele 23 mm, hmotnost 224 g.

Nůž byl do sbírky VHÚ získán v roce 1950 převodem ze zbrojnice Terezín.

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha