Komsomolci před odjezdem na frontu v občanské válce

Na snímku z roku 1920 jsou zachyceni příslušníci nikolajevské organizace Komsomolu před odjezdem na frontu proti bělogvardějským silám generála Wrangela bránícím Krym. Přesné určení místa pořízení snímku je složité – na území někdejšího Ruského impéria bylo hodně míst nazvaných Nikolajev nebo Nikolajevsk.

 

Baron Petr Nikolajevič Wrangel se narodil 27. srpna 1878 do rodiny pobaltských Němců – němečtí šlechtici z Pobaltí zastávali od osmnáctého století významná místa v ruském státním aparátu. Wrangel studoval na petrohradském Institutu důlního inženýrství a Nikolajevské jezdecké škole, bojoval za rusko-japonské války a na počátku první světové války byl rytmistrem (kapitánem) jezdectva). U Jihozápadního frontu se účastnil Brusilovovy ofenzívy, po Únorové revoluci roku 1917 načas odešel do ústraní, nakonec se roku 1918 přidal k bělogvardějským silám v předhůří Kavkazu.

Odpůrci bolševiků za občanské války v Rusku byli v nevýhodné situaci. Srdce ruské země se nalézalo pod bolševickou kontrolou, Leninovy síly se tak těšily výhodě vnitřních komunikačních linií a měly k dispozici značnou část ruského průmyslu. „Bílí“ byli ponejvíce odkázáni na materiální pomoc ze zahraničí. Ovládali (dá-li se tento výraz vůbec použít) zejména periferní oblasti s neruským obyvatelstvem, jež jim nedůvěřovalo a často proti nim bojovalo; mnohé porobené národy usilovaly o samostatnost a k tomu konci byly ochotny uzavírat s bolševiky dohody. Bolševici indoktrinovali obyvatelstvo svojí „pokrokovou“ ideologií a nedělal jim problém naslibovat cokoli, kdežto ruské protibolševické síly neměly jasno ani v tom, jak bude nové Rusko vypadat. Proti „leninské jednotě“ tak stály protichůdné zájmy jednotlivých národů a frakcí.

Rozpory mezi jednotlivými představiteli se projevovaly i při velkém vzepětí bílých armád v roce 1919. Vrchním velitelem bílých sil v jihoruském prostoru byl generál Anton Ivanovič Děnikin (16. prosinec 1872 – 8. srpen 1947; jeho otec, major carské armády, byl původně nevolnického původu). Děnikin se vyznamenal za první světové války, koncem roku 1914 jeho brigáda obsadila slovenské Medzilaborce. Postupoval v hodnostech, v srpnu 1917 krátce velel Jihozápadnímu frontu. Na začátku občanské války se odebral k donským kozákům a účastnil se budování protibolševických sil na jihu Ruska. Názvy těchto sil nebo jejich částí se v čase měnily (Dobrovolnická armáda, Kavkazská dobrovolnická armáda, Kavkazská armáda; od ledna 1919 byly souhrnně známé jako Ozbrojené síly jižního Ruska); jejich hlavní základnou byla oblast mezi Kavkazem a Donem a hlavní ústředí se nalézalo v Jekatěrinodaru (dnešní Krasnodar na řece Kubáň). Wrangel byl nejvýraznějším z Děnikinových velitelů, vynikal již svojí výškou a zálibou v černé kozácké uniformě, jež mu vynesla přezdívku „Černý baron“. Mezi oběma generály však panovala značná řevnivost.

Tažení admirála Kolčaka do evropského Ruska představovalo pro bolševický režim vážnou hrozbu. Zatímco se bolševici vypořádávali s tímto nebezpečím, Děnikinovy síly v první polovině roku 1919 zahájily postup na Ukrajinu i k Volze. Cílem Wrangelovy Kavkazské armády byl Caricyn, o jehož dobytí se bílé jednotky neúspěšně pokoušely již předchozího roku. Wrangel dobyl město koncem června a po jeho dobytí zamýšlel pokračovat v postupu na tomto směru a spojit se se sibiřskými silami admirála Kolčaka. Při oslavách pádu Caricynu však Děnikin vyhlásil, že jeho cílem je postup přímo na Moskvu. Strategie obou velitelů měly své opodstatnění, ale bílá vojska by v každém případě potřebovala proti bolševické přesile hodně štěstí, které jim však nepřálo.

Postup Děnikinových armád na Ukrajinu byl zprvu úspěšný, bolševici ztratili Donbas, koncem srpna Děnikinovy jednotky ovládly Oděsu i Kyjev, 21. září Kursk, padla i Voroněž. Bílé armády při svém pochodu na Kreml postoupily až k městu Orel – to bylo od Moskvy vzdálené necelých 400 km. Bolševici však měli značnou materiální i početní převahu. Navíc se jim podařilo přesvědčit ke spolupráci ukrajinské anarchisty pod vedením Nestora Machna, kteří narušili týl bílých vojsk. V bojích o Orel v říjnu 1919 bolševici zvítězili a začali zatlačovat Děnikinovy jednotky na jih. Dále na východ byla poražena i bílá vojska na Donu. Počátkem roku 1920 bolševici pronikli až ka Azovskému moři a bílá vojska v Caricynu byla donucena vydat město nepříteli. Mezitím se roztržka mezi Děnikinem a Wrangelem prohlubovala. V prosinci 1919 Wrangel odešel z velení své armády a v únoru 1920 odplul do Konstantinopole. Zhoršující se situace bílých vojsk však počátkem dubna 1920 přiměla Děnikina k rezignaci a zbývající velitelé protibolševických sil na jihu Rusi vybrali do svého čela právě Wrangela. Tou dobou již bolševici ovládli předhůří Kavkazu i kozácké oblasti na Donu a donutili bilé síly k evakuaci na Krym.

Roku 1920 hlavní nebezpečí pro bolševický režim představovali Poláci. Polská jarní ofenzíva na Ukrajinu z roku 1920 neuspěla, stejně jako následné sovětské tažení na Varšavu. Wrangelova vojska na Krymu již nebyla schopna cokoli na své situaci změnit. 7. listopadu 1920 zahájily jednotky Rudé armády pod vedením M. V. Frunzeho útok na Perekopské šíji. Wrangel věděl, že jeho postavení je bezvýsledné, a zdárně provedl evakuaci svých vojáků i civilistů, kteří se obávali bolševického teroru – do 16. listopadu odplulo z Krymu do Turecka celkem na 150 000 lidí. Hned nato se sovětská moc obrátila proti svým dočasným anarchistickým spojencům a zničila Machnovo hnutí – sám Machno byl nucen uprchnout do pařížského exilu. Centrem ruské emigrace byla především Francie, ale i Československo nebo Jugoslávie. Wrangel organizoval politickou činnost mezi exulanty a pracoval jako důlní inženýr. 25. dubna 1928 zemřel v Bruselu, údajně otráven sovětskou tajnou službou, a pohřben byl ve Sremských Karlovicích v tehdejší Jugoslávii. Děnikin jej přežil o devatenáct let a zemřel v USA; roku 2005 byly jeho ostatky převezeny do Ruska a pohřbeny v Donském klášteře v Moskvě.

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha