Letecký naviják Herkules III

 

K novým přírůstkům do sbírky VHÚ nedávno přibyl československý samohybný naviják pro vlekání kluzáků Herkules III s původní kovovou karosérií z padesátých let minulého století. Šlo se o tovární výrobek Moravanu Otrokovice, tehdy ještě závodu Strojíren první pětiletky n.p. Kunovice. Naviják byl vyvíjen podle návrhu Jaroslava Dobrovolského a požadavků plachtařů od poloviny padesátých let.

Prototyp, údajně ještě s hliníkovou karosérií, byl představen veřejnosti ve Vodochodech a také na velkém leteckém dnu v Ruzyni v roce 1956, a již následujícího roku se rozjela sériová výroba. Původní navijáky měly ještě kovovou karosérii, která byla později překonstruována na laminátovou. Navijáky H-III byly vyráběny ve velkých počtech a dostaly je skoro všechny aerokluby Svazarmu. Velká část produkce šla ovšem na vývoz, hlavně do SSSR. Udává se, že bylo vyrobeno na 522 kusů těchto navijáků a z toho 359 bylo dodáno do Sovětského svazu, další šly do mnoha zemí světa.

Z provozního hlediska představoval Herkules III velký pokrok. Odpadla složitá manipulace při přípravě k provozu, měl i jednoduchou obsluhu a nezáludné vlastnosti. Zpravidla stačilo pro technicky zkušenějšího jedince pár startů pod dozorem staršího navijákaře, a byl schopen sám vlekat. Také výkonové parametry přesně vyhovovaly pro vleky cvičných kluzáků L-13 Blaník ve dvojím obsazení. Strojník musel pouze dát plný plyn a naviják v podstatě, zásluhou vhodně zvoleného motoru a hydraulické odstředivé spojky, sám spolehlivě vykonal start bez zbytečného přetěžování letadla.

Z technického hlediska se jednalo o dvoububnový samohybný letecký naviják pro vlečení kluzáků do vzletové hmotnosti 500 kg. Vznětový motor tvořil s převodovou skříní náhonů bubnů a pojezdu jeden celek. Odpérovaná zadní kola byla řiditelná, hnací byla přední kola. Bubny s ocelovými lany o délce zpravidla 1 000 m byly umístěny na výkyvných lafetách, ty nesly zároveň pérové sekací zařízení. Karoserie navijáku byla pontonová, a kromě bezpečnostního rámu a elektrovybavení nesla i palivovou nádrž o obsahu 48 litrů nafty. Naviják se při pojíždění řídil volantem na levé straně kabiny, měl pouze ruční plyn a pojezdovou nožní brzdu, spojka byla hydraulická. Při vlastním navíjení seděl navijákař vpravo a obsluhoval bubny, jejich brzdy a přípusť motoru. Naviják poháněl motor Tatra 108 o výkonu 135 k (99 kW) při 2 000 ot/min.

Představovaný exponát s výrobním číslem 007, byl vyroben již v roce 1958. Jeho kovová karosérie byla v mnohém odlišná od pozdějších sklolaminátových. Měla jinak řešeny výztuhy, uchycení reflektorů, otvory pro chlazení motoru a stupy pro posádku. Stroj byl zřejmě zpočátku přidělen otrokovickým plachtařům a později AK Holešov, který plnil funkci závodního aeroklubu n.p. Moravan. Dostal imatrikulační číslo 326 a poctivě konal svůj díl práce při výcviku plachtařů. Postupně prodělal tři generální opravy, poslední na podzim 1985 v Aerotechniku, podniku ÚV Svazarmu – závodě Moravská Třebová.  Po ukončení činnosti na letišti v Holešově se dostal do majetku nově vzniklého Aeroklubu Luhačovice, kde spolehlivě tahal větroně až do roku 2018. Poté byl nabídnut do sbírky VHÚ. V budoucnosti se plánuje jeho vystavení v rámci nově tvořené expozice sportovního letectví Leteckého muzea VHÚ.

Hlavní technické údaje

Délka 3,340 m

šířka 1,820 m

výška 1,5 m

prázdná hmotnost 2300 kg

max. pojezdová rychlost 15 km/h

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha