Letouny de Havilland DH.98 Mosquito FB.Mk.VI v československých službách

Snímek z poválečného období zachycuje britské víceúčelové letouny de Havilland DH.98 Mosquito FB.Mk.VI v československých službách (u nás byly označovány jako B-36).

 

Koncepce rychlého bombardéru bez obranné výzbroje, jemuž měla ochranu skýtat jeho rychlost, pocházela již ze třicátých let. Od roku 1938 britská firma de Havilland pracovala na dvoumotorovém bombardéru s dřevěnou konstrukcí, známém jako DH.98 Mosquito. Prototyp poprvé vzlétl 25. listopadu 1940 a při testech dokázal letět rychleji než Spitfire – dvojice motorů Rolls-Royce Merlin mu dávala rychlost přes 630 km/h.

Do služby v RAF byly letouny de Havilland DH.98 Mosquito zařazeny roku 1941 a bojových misí se účastnily od května 1942; dobře manévrovaly a vzhledem ke své rychlosti dokázaly německým stíhačům obvykle uletět. Stroje s takto vynikajícími vlastnostmi nebyly používány jen jako bombardéry. Různé verze prováděly letecký průzkum, protiponorkovou činnost, leteckou přepravu, sloužily jako torpédové bombardéry a verze vybavené radarem jako noční stíhače. Celkem bylo ve Spojeném království, Kanadě a Austrálii vyrobeno 7 781 strojů de Havilland DH.98 Mosquito všech verzí, z toho okolo 6 700 během války.

Stroje verze FB.Mk.VI, operačně nasazené od roku 1943, se výborně uplatnily jako stíhací bombardéry – bylo jich vyrobeno okolo 2300 kusů. Byly pověřovány zvláštními úkoly, například nálety na vězení a úřadovny gestapa. Byly vyzbrojeny čtyřmi 20 mm kanóny a čtyřmi kulomety ráže 7,7 mm, mohly nést až čtyři bomby o hmotnosti 500 liber (227 kg), případně osm raket. Mohly letět maximální rychlostí okolo 600 km/h a jejich dolet činil asi 2000 km. Posádku tvořili dva muži. Stroje této verze získalo po druhé světové válce i obnovené československé letectvo (dostaly označení B-36), a k tomu též cvičné T.Mk.III (CB-36) – celkem se jednalo o 26 letadel. Sloužily v rámci Leteckého pluku 24, 25, a konečně 47. průzkumného leteckého pluku, a ze služby byly vyřazeny nedlouho po Stalinově smrti.

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha