Mandžuské město Charbin

Snímky byly pořízeny československými legionáři v mandžuském městě Charbinu během jejich návratu do vlasti. Na prvním snímku je nádraží v Charbinu. Druhá fotografie zvěčňuje patrně japonského generála s manželkou a doprovodem. Na třetím snímku jsou zachyceni vojáci a civilisté v parku.

 

Tři mandžuské provincie ležící na severovýchod od Pekingu nebyly tradičně považovány za součást vlastní Číny. Ve středověku byly z velké části osídleny kočovnými Džürčeny, kteří před Čingischánovými výboji ovládali severní Čínu. Poté na dlouhá staletí upadli do bezvýznamnosti a teprve počátkem sedmnáctého století se sjednotili pod vládou Nurhačiho. Od těch dob si říkají Mandžuové, z čehož byl odvozen samotný název Mandžusko. Tehdejší Mandžuové již byli v zásadě zemědělský lid, i když stále válčili podobným způsobem jako stepní kočovníci. Jižní části Mandžuska byly osídleny etnickými Číňany (Chany) a do mandžuských rukou padly ve dvacátých letech sedmnáctého století. Roku 1644 mandžuská dynastie Čching dobyla Peking a následně i zbytek Číny. Mezitím ruští dobyvatelé postupovali Sibiří na východ. Po sérii střetnutí Rusko a mandžuská Čína uzavřely roku 1689 smlouvu z Něrčinsku, jež vymezila hranice obou říší – Číně tehdy patřil celý pravý břeh Amuru a rozsáhlá území na levém břehu dolního toku této řeky.

Soužití mandžuského a starousedlého čínského obyvatelstva v Mandžusku bylo pro dynastii Čching přínosné. Zásadní úlohu při vzestupu dynastie mělo tzv. Osm korouhví, vytvořených již Nurhačim. Ve skutečnosti jich bylo čtyřiadvacet – k mandžuským přibyly i mongolské a právě čínské. Přesto bylo Mandžusko pro další čínské osidlování uzavřené – Mandžuové se chtěli mít kam vrátit pro případ, že by byli z vlastní Číny vyhnáni. I když tento zákaz nebyl zdaleka respektován, zůstávaly obrovské prostory takřka liduprázdné. Nejvíce to bylo patrné podél Amuru, v nejsevernější mandžuské provincii Chej-lung-ťiang – žili tam nepočetní domorodí lovci a oblast sloužila i k posílání lidí do vyhnanství. Čínské osídlení bylo slabé, v polovině devatenáctého století byla již slabá i samotná Říše středu – a tak se stalo, že ruskému imperialismu se neměl kdo postavit na odpor. Smlouvami z let 1858 a 1860 Čína přišla o rozsáhlá území na levém břehu Amuru i na pravém břehu řeky Ussuri a ztratila přístup k Japonskému moři. V následujících desetiletích Čína prodělala jisté reformy, jež sice byly váhavé a polovičaté, avšak přesto ji znatelně posílily. Peking marně žádal Rusko, aby vrátilo alespoň území kolem zálivu Posjeta mezi korejskou hranicí a Vladivostokem. Číňanům bylo konečně povoleno usazovat se v Mandžusku a čínští hodnostáři uvažovali i o tom, že tam z Pekingu povede železnice kontrolovaná čínským dvorem.

Nečekaná porážka Číny ve válce s Japonskem v letech 1894–95 zcela změnila situaci. Číňané dlouhodobě spoléhali na dobrou vůli ze strany Spojeného království, avšak Britové vyčkávali, jak se bude situace vyvíjet, a nakonec Číně nijak nepomohli. Mírovou smlouvou ze Šimonoseki Číňané ztratili Tchaj-wan a Peskadorské ostrovy, přišli o všechen vliv v Koreji, jež byla jejich tradiční zájmovou oblastí, a museli zaplatit obrovskou válečnou náhradu. Od ještě větších ztrát je uchránily dvě události. První z nich byl neúspěšný pokus o atentát na čínského vyjednavače Li Chung-čanga. Japonci se zastyděli a přestali požadovat jižní Mandžusko s městem Mukden (Šen-jang), kolébkou dynastie Čching. I nadále však požadovali Liao-tungský poloostrov (ležící na jižním mandžuském pobřeží) s tamními přístavy Port Arthur a Dalnij. Teprve intervence tří velmocí – Ruska, Německa a Francie – donutila Japonce, aby se Liao-tungského poloostrova vzdali. Všechny tři mocnosti se za svoji pomoc Číně odměnily, jako první Francie, která již roku 1895 dosáhla územních ústupků Číny na hranici s Laosem, jenž byl francouzským protektorátem.

Pro Mandžusko a pro Čínu jako celek však byl důležitý postoj Ruska, jehož zájem na Dálném východě narůstal. Ruské impérium v devadesátých letech začalo stavět Transsibiřskou magistrálu až k Vladivostoku, avšak vyvstala otázka, kudy vést její poslední úsek. Terén na ruském území byl nevhodný, výhodnější bylo stavět železnici přes Mandžusko. V ruské politice vůči Číně se touto dobou střetávaly dvě koncepce. Ministr financí Sergej Juljevič Witte podporoval spolupráci s Čínou. Politiku expanze na čínský úkor podporovala klika, jejímiž nejvýznamnějšími představiteli byli admirál Alexejev, generálové Kuropatkin a Bezobrazov nebo prokurátor Nejsvětějšího synodu Pobědonoscev. (Nejsvětější synod byl kolektivní orgán, jenž řídil ruskou pravoslavnou církev namísto patriarchy, jehož post nebyl obsazován.) Ministr zahraničí kníže Lobanov-Rostovskij vlastní koncepci neměl, protože Dálnému východu nerozuměl.

Roku 1896 převládala Witteho koncepce – když starý čínský státník Li Chung-čang přijel jako zástupce Číny na korunovaci Mikuláše II., uzavřel s Ruskem spojeneckou smlouvu namířenou výslovně proti Japonsku. Podplacený Li zároveň povolil Rusku stavět železnici do Vladivostoku přes mandžuské území – tato trať byla známa jako Východočínská železnice. Pekingský dvůr nebyl nadšen, a záhy se ukázalo, že oprávněně. Poté, co Němci v listopadu 1897 zabrali zátoku Ťiao-čou v provincii Šan-tung a zřídili tam svoji námořní základnu, převládli v Rusku stoupenci expanze na čínský úkor. Ruské lodě strávily zimu 1897–98 v Port Arthuru a Dalném; 15. března 1898 ruští námořníci vyhnali z obou přístavů čínské jednotky. Čínský dvůr ruským ambicím chtě nechtě vyhověl smlouvou z 27. března 1898. Do ruské zájmové sféry připadl zhruba milion kilometrů čtverečních s asi pěti miliony obyvatel. Přístavy Port Arthur a Dalnij byly pronajaty Rusku, Rusové získali právo postavit odbočku z Východočínské železnice do Port Arthuru. V místě, kde se obě dráhy spojovaly, vzniklo ještě téhož roku město Charbin.

Zatímco před čínsko-japonskou válkou byly ruské aktivity v Mandžusku zanedbatelné, nyní oblast dostala naprostou prioritu. Carská vláda utrácela v Mandžusku stovky milionů rublů, přičemž si vypůjčovala velké částky od francouzských bankéřů. Jen roku 1899 Rusko utratilo v Mandžusku 201 milionů rublů a Východočínská železnice mezi lety 1897–1902 stála 327,5 milionu rublů; pro srovnání, roku 1903 činil ruský státní rozpočet 1296 milionu rublů. Charbin se jako důležitá železniční křižovatka s početnou ruskou komunitou a s výstavnou pravoslavnou katedrálou stal jedním z nejviditelnějších symbolů ruské expanze.

Dálný východ byl na přelomu devatenáctého a dvacátého století jedním z hlavních ohnisek napětí mezi velmocemi, což se opakovaně projevilo i v Charbinu. Roku 1900 vypuklo v severní Číně tzv. Boxerské povstání jako reakce na dlouhodobé ponižování Číny ze strany velmocí. Ve skutečnosti se nejednalo o povstání v pravém slova smyslu; mezi obyvatelstvem severočínského venkova se rozšířilo ostře xenofobní a protikřesťanské hnutí, jehož příslušníci jsou na Západě nepřesně známi jako „boxeři“. Pekingský dvůr nevěděl, zda má raději potlačovat vlastenecké hnutí nebo se připravit na invazi ze strany velmocí. Pod tlakem okolností se v červnu 1900 mandžuská dynastie s „boxery“ spojila a čínské vládní jednotky v severočínských provinciích jednotky se přidaly k útokům na cizince. „Boxerské povstání“ tak mělo spíše charakter otevřené války, a nejlépe to bylo patrné právě v Mandžusku, kde bylo „boxerů“ jen málo. Rusové byli obleženi v Charbinu nebo napadáni podél celé železnice do Port Arthuru. Peking padl do rukou expedičních sil velmocí 14. srpna 1900, avšak boje s pravidelnou čínskou armádou v Mandžusku pokračovaly až do podzimu. Ruské jednotky postupovaly podél železnic od Amuru na jih i z Port Arthuru na sever a 6. října 1900 se setkaly severně od Mukdenu.

Po skončení „Boxerského povstání“ ruská přítomnost v Mandžusku ještě zesílila, avšak čínský odpor neustával – nyní jej představovali bandité zvaní „chunchuzové“. Ani Mandžusko Rusům nestačilo; carský režim by rád získal také Koreu s jejími přístavy. To představovalo vážnou hrozbu pro Japonsko. Japonské snahy o dohodu byly neúspěšné, a tak se Japonci rozhodli s Ruskem válčit. Během rusko-japonské války z let 1904–05 byl Charbin hluboko v ruském týlu. Po válce bylo Mandžusko i se svými železnicemi rozděleno na severní ruskou a jižní japonskou sféru vlivu a vztahy mezi oběma velmocemi se zlepšily. Roku 1909 byl na nádraží v Charbinu po jednáních s ruskými zástupci korejským nacionalistou zavražděn významný japonský státník Hirobumi Itó.

Roku 1917 měl Charbin zhruba sto tisíc obyvatel, z nichž asi dvě pětiny tvořili Rusové. Po skončení občanské války v Rusku se město stalo jedním z významných center ruské emigrace a počet Rusů dočasně přesáhl sto tisíc; ve městě se nalézala i početná židovská komunita. V Mandžusku však byl přítomen i sovětský vliv – SSSR si ponechal podíl na Východočínské železnici. Spory s čínskou stranou vedly roku 1929 ke krátkému konfliktu, jenž skončil sovětským vítězstvím; teprve roku 1935 SSSR prodal železnici Japoncům. Tou dobou byl samotný Charbin již tři roky pod japonskou vládou jako součást loutkového státu Mandžukuo. Pod japonskou nadvládou se Charbin dále rozvíjel a stal se důležitým průmyslovým střediskem. 20. srpna 1945 bylo město obsazeno Rudou armádou a posléze předáno čínským komunistům. V současnosti má Charbin přes pět milionů obyvatel a je správním centrem provincie Chej-lung-ťiang.

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha