Petrohrad, kolébka bolševické revoluce, nesl od roku 1924 jméno Leningrad. Město bylo silně postiženo bolševickým terorem, přesto se však jednalo o nesmírně významné průmyslové centrum.
Po přepadení SSSR německá armáda rychle postupovala Pobaltím a zanedlouho začala ohrožovat Leningrad. Město bylo chráněno velice silnými opevněními, Hitler se rozhodl Leningrad vyhladovět. Od 8. září 1941 byly všechny pozemní cesty z Leningradu do sovětského vnitrozemí přerušeny, východně od města v oblasti Šlisselburgu dosáhli Němci Ladožského jezera. V sovětských rukou kromě Leningradu zůstal jak Kronštadt, tak předmostí na břehu Finského zálivu kolem Oranienbaumu západně od Leningradu. Finsko se přidalo k tažení proti SSSR („Pokračovací válka“), finské jednotky severně od Leningradu postoupily na předválečnou sovětsko-finskou hranici, na město však nezaútočily.
Obležení Leningradu nebylo nikdy neprodyšné. Sovětům se dařilo přesouvat zásoby po Ladožském jezeře, v létě na lodích, v zimě po ledu („Cesta života“). Podmínky v obleženém městě však byly strašlivé. Panoval naprostý nedostatek potravin, nejnižší potravinové dávky činily na přelomu let 1941 a 1942 125 gramů chleba na den, rozšířily se případy kanibalismu. Problémy byly i s dodávkami pitné vody a elektřiny, hrozily nakažlivé choroby. Neustálou hrozbu představovalo německé ostřelování města.
V předvečer války žily v Leningradu zhruba 3 miliony lidí, k nim přibylo velké množství uprchlíků. Značná část obyvatel byla postupně evakuována, ať už před obklíčením Leningradu nebo v jeho průběhu. Počet civilních obětí však byl obrovský, jen počet registrovaných obětí v samotném městě se pohyboval okolo 650 000, nepočítaje v to neregistrované mrtvé nebo lidi, kteří zemřeli při evakuaci.
Sověti se opakovaně pokoušeli prolomit obklíčení Leningradu. Útok zahájený v lednu 1942 na německé pozice na řece Volchov, tekoucí jihovýchodně od města, skončil po několika měsících naprostým nezdarem, obklíčením a zničením sil generála Vlasova a jeho zajetím.