Obsazení Bukurešti Rudou armádou

Snímek, pořízený 31. srpna 1944 po obsazení Bukurešti Rudou armádou, dokumentuje „nadšení“, s jakým rumunské obyvatelstvo vítá sovětské vojáky.

Vztahy mezi Rumunskem a carským Ruskem nebyly špatné, avšak po bolševické revoluci se situace naprosto změnila. Rumunům se podařilo vytvořit Velké Rumunsko včetně Besarábie, zabrané roku 1812 carem Alexandrem I. – před první světovou válkou se neodvažovali v takový úspěch doufat. Země byla sužována korupcí a formálně demokratický režim čelil výzvě v podobě Legie archanděla Michaela, známé též jako „Železná garda“. Přestože vážné nebezpečí pro Rumunsko představovala sovětská moc, komunistická ideologie v Rumunsku nenašla úrodnou půdu.

Meziválečné Rumunsko drželo území, na která si činili nárok Maďaři, Bulhaři i Sověti. Vhodná situace k revizi rumunských hranic však přišla až v souvislosti s vypuknutím druhé světové války. Sovětský svaz se s nacistickým Německem domluvil na územních změnách ve východní Evropě. Po pádu Francie se Rumunsko ocitlo bez ochránce a ustoupilo sovětskému ultimátu z 26. června 1940. Do sovětských rukou tak padla Besarábie a severní část Bukoviny. Vedle toho bylo Rumunsko nuceno vrátit část Sedmihradska Maďarům a Jižní Dobrudžu Bulharům. Chronicky labilní rumunský režim doznal zásadních změn – král Karel II. byl nucen odejít do exilu, na trůn definitivně nastoupil jeho syn Michal a premiérem se stal maršál Ion Antonescu (1882–1946).

Rumunsko se se ztrátou svých území nesmířilo a od samého počátku se podílelo na nacistickém útoku na Sovětský svaz. Rumunská armáda hrála významnou úlohu při dobývání Oděsy a podporovala Němce při jejich tažení dále na východ; Rumunsko získalo do své správy území mezi řekami Dněstr a Jižní Bug. Rumunské jednotky bojovaly až u Stalingradu, avšak nebyly schopny zabránit obklíčení a porážce vojsk Osy. V prvních měsících roku 1944 dorazily sovětské jednotky k rumunské hranici, další postup do nitra Rumunska však byl zastaven na jaře v bojích u Târgu Frumos. Mezitím rumunský král, podobně jako vlády jiných spojenců Osy v jihovýchodní Evropě, hledal způsob, jak vystoupit z války s co nejmenšími ztrátami.

20. srpna 1944 zahájil Sovětský svaz Jasko-kišiněvskou operaci, jež vedla k prolomení německých a rumunských linií a k obsazení severovýchodního Rumunska. 23. srpna 1944 král Michal provedl státní převrat, nechal zatknout maršála Antonesca a rumunské jednotky se obrátily proti Němcům – příměří mezi Rumunskem a Spojenci však bylo uzavřeno teprve 12. září 1944 v Moskvě. Přechod silné rumunské armády na sovětskou stranu dále zhoršil německou situaci, stejně tíživá byla pro Němce ztráta rumunských ropných polí. Sovětským vojskům se otevřela cesta dále na Balkán – počátkem září SSSR vyhlásil válku Bulharsku, komunisté provedli v zemi státní převrat a také bulharská armáda se zapojila do boje na sovětské straně. V následujících měsících se rumunské jednotky podílely na dobývání Maďarska a koncem druhé světové války došly až na Moravu.

Rumunsko již zůstalo v sovětské sféře vlivu. V březnu 1945 se premiérem stal Petru Groza, jehož vláda zemi všestranně bolševizovala. Zbytky starého režimu však byly odstraněny až 30. prosince 1947, kdy byl král Michal donucen abdikovat. Rumunsko, kterému dříve někteří pozorovatelé věštili šťastnou budoucnost, čekala desetiletí všestranného úpadku.

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha