Oldřich Koníček, Kostel v Passarelo de la Piave, 1919

 

Léto roku 1919 strávil český malíř Oldřich Koníček (1886–1932) v severní Itálii se skupinou dalších umělců (Ladislav Šíma, Angelo Zeyer), kteří byli vysláni vedením Památníku odboje do míst, kde ještě nedávno sváděli příslušníci čs. zahraniční armády boje s nepřátelskými armádami. Umělec zachytil zbytky krytů ve skalách, krajinu a města, zničená válkou. Zbořená stavba kostela v Passarelu poblíž řeky Piavy je ozářená jižním sluncem a barevně harmonizuje s okolní krajinou. Ostře modrý pás nebe malíř dotvořil lavírovanými tahy štětce.

Za první světové války narukoval Oldřich Koníček k c. a k. pěšímu pluku č. 27 na italskou frontu. Do československých legií nevstoupil.  V roce 1919 přijal společně s Ladislavem Šímou nabídku Památníku odboje k účasti na umělecké výpravě do míst bojů italských legií. Výprava, kterou vedl kapitán Jan Angelo Zeyer, vyrazila na italská bojiště 12. července 1919 na dobu dvou měsíců. Koníček vytvořil soubor více než čtyřiceti pláten, jež se stala součástí první velké výstavy Náš odboj, věnované tradici čs. legií za první světové války. Na žádné další výstavě jeho tvorby již tato díla nefigurovala. Kritický pohled teoretiků umění degradoval Koníčkovy válečné malby na prostou dokumentární úroveň bez jakékoli autorské invence. Hloubka prostoru a malebnost zobrazené krajiny je však fascinující. Bílé skály, rozpálené jižním sluncem kontrastují s temnými mraky nebo jasně modrou oblohou.

Společně se sochařem Břetislavem Bendou se i Oldřich Koníček podílel v roce 1925 na výzdobě budovy ministerstva národní obrany v Praze-Dejvicích. Od roku 1910 byl členem Sdružení výtvarných umělců Mánes, podílel se na všech jeho členských výstavách. Patřil ke skupině postimpresionistů, kteří usilovali o aplikaci francouzského výtvarného modelu do středoevropského prostředí. Zemřel uprostřed tvůrčí práce, náhle v létě roku 1932 na srdeční příhodu. V civilní tvorbě se Oldřich Koníček věnoval krajinným zátiším a figurálním kompozicím, vždy s mimořádnou citlivostí pro souhru barev a tvarů. Využíval sytých tónů s přibývajícím projasněním a vysokou pastózností.

Plátno, olej, 56,5 x 66 cm.

Umělecké dílo bylo získáno do sbírky Vojenského historického ústavu v Praze formou nákupu od autora v roce 1921.

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha