Pěstování žampionů v útrobách pevnostního objektu na Maginotově linii

Snímek, pořízený 17. února 1941, zachycuje pěstování žampionů v útrobách pevnostního objektu na Maginotově linii.

 

Francie svá pohraniční opevnění budovala a zdokonalovala po staletí. Pod dojmem zkušeností z první světové války se rozhodla nenechat nic náhodě a vybudovat na svých východních hranicích novou linii nejmodernějších pevností. K zahájení výstavby bylo přikročeno roku 1929, v době, kdy byl ministrem války André Maginot (1877–1932; tento i jiné ministerské posty zastával opakovaně), po němž francouzská pevnostní linie nese jméno.

Pevnostní linie měla chránit Francii především před útokem přes německou hranici. Těžké pevnostní objekty byly postaveny i na hranici s Itálií, nikoli však podél největší části belgické hranice od Sedanu na severozápad – to představovalo zásadní slabinu pevnostního systému. Linii tvořily navzájem se podporující pevnostní objekty všech velikostí a účelů. Představovaly vrchol tehdejšího vojenského stavitelství, byly vybaveny vzduchotechnikou a propojeny podzemními železnicemi; posádka největších pevností čítala až 600 mužů. Tam, kde francouzsko-německou hranici tvořil Rýn nebo kde byly jiné přírodní překážky, byla linie výrazně slabší, a v době vypuknutí druhé světové války ještě nebyl pevnostní systém dokončen.

Po vypuknutí druhé světové války Francouzi zaujali pasivní postoj a po nacistickém vpádu do zemí Beneluxu nebyli schopni efektivně reagovat. Nečekaný německý postup přes Ardeny a porážka Francouzů u Sedanu v polovině května 1940 odhalily zásadní nedostatky na spojenecké straně, jež v následujících týdnech vedly k drtivé francouzské porážce. 14. června padla Paříž, prohlášená za otevřené město, a krátce nato nacisté dorazili ke švýcarské hranici – francouzské posádky na Maginotově linii tak byly odříznuty od zbytku hroutící se země. 22. června 1940 Francie podepsala příměří v Compiègne, jež vstoupilo v platnost o tři dny později. Například pevnost Schoenenbourg do té doby vypálila zhruba sedmnáct tisíc dělostřeleckých granátů, stala se terčem 160 leteckých pum, 89 granátů ráže 420 mm a 280 mm a 3000 granátů menších ráží.

Počátkem července 1940 posádky francouzských pevností uposlechly rozkazu ke kapitulaci a poté pevnostní systém ztratil svůj původní smysl. Na sklonku druhé světové války nacisté využili některé z pevností k obraně proti postupujícím Spojencům. I v poválečném období část objektů využívala francouzská armáda a bylo zvažováno využití pevností k obraně proti případnému sovětskému útoku, k němuž naštěstí nedošlo. V současnosti funguje část pevností jako muzea, jiné jsou uzavřené a další slouží například právě jako pěstírny žampionů.

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha