Pokusný lehký kulomet Holub

 

 

Od druhé poloviny osmdesátých let 19. století, kdy vznikaly první prototypy samonabíjecích zbraní, přitahovala řadu konstruktérů a zlepšovatelů možnost adaptovat standardní armádní opakovačku na samonabíjecí či automatickou funkci. V patentové literatuře lze nalézt řadu příkladů podobných úprav, jedno však měly společné: žádná z nich se neukázala natolik životaschopná, aby vytvořila základ moderní automatické zbraně.

Počátky vyzbrojování čs. armády, jež se nesly především v duchu získávání potřebné výzbroje v zahraničí, poznamenaly rovněž různé pokusné konstrukce domácího původu, které ve většině případů již upadly v zapomnění. U některých z nich neznáme ani jejich podobu, což je příklad samonabíjecí pušky Rudolfa Jelena, vyrobené v brněnské zbrojovce a zkoušené vojenskou správou na přelomu let 1920–1921.

Mezi zcela epizodní záležitost z období hledání perspektivních konstrukcí pro další vývoj armádních zbraní lze zařadit pokusnou konstrukci tehdejšího poručíka v záloze Josefa Holuba (1897–1967). Základem Holubovy konstrukce byla armádní opakovačka Mannlicher M. 1888 s přímotažným závěrem, uzamykaným nesenou sklopnou závorou. K náhonu mechanismu využil odběru tlaku plynů na píst, vedený v plynové trubici, uložené na pravé straně pouzdra závěru. Vlastní plynová trubice byla zasunuta do trubkového vedení, v němž se nacházela rovněž vratná pružina. Nosič závorníku tvořil blok, spojený s napínací klikou závěru.

Zásobovací mechanismus změny nedoznal, tvořila jej původní nábojová schránka, plněná rámečky po pěti nábojích. Jediné vylepšení v tomto směru představovalo počítadlo nábojů, ovládané podavačem. Uzavření zadní části pouzdra závěru vyřešil konstruktér nepříliš prakticky tak, že pravou polovinu zakrývala vertikálně odklopná krytka, po jejímž sklopení bylo možné otočit celý kryt pouzdra závěru směrem doleva a oddělit ho od zbraně. Teprve poté mohl střelec natáhnout závěr do zadní polohy, a tím zbraň připravit ke střelbě. Bez ohledu na nepraktickou nutnost oddělit vlastní kryt od zbraně, otočná krytka bránila ve vyklopeném stavu uchopení pistolové rukojeti pravou rukou.

K přednímu úchopu sloužila dřevěná rukojeť, připevněná před nábojovou schránkou. Na konci hlavně byl navlečen duralový chladič s pěti žebry, sloužící podle představ konstruktéra k lepšímu tepelnému odvodu. Na levé straně pouzdra byl uložen otočný přepínač režimu střelby, kombinovaný s pojistnou polohou. Levou stranu pouzdra doplnil J. Holub popisem s označením a číslem přípisu MNO.

Zmínky o několikerém zkoušení Holubovy pokusné konstrukce v průběhu roku 1921 a jejím konečném zamítnutí nacházíme v přehledu vývoje na poli automatických zbraní, sepsaném přednostou dělostřeleckého a zbrojního odboru (DZO) gen. Aloisem Wachem ministru národní obrany Františku Udržalovi v roce 1923.

Exemplář získalo muzeum výměnou v roce 1993.

 

Ráž: 8 mm Mannlicher

Celková délka: 1055

Délka hlavně: 541 mm

Délka záměrné: 463 mm

Kapacita nábojové schránky: 5 nábojů

Hmotnost: 6980 g

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha