Rakouská hradebnice Wallgewehr M 1872

 

Potřeba zvýšení účinnosti obrany původně pouze městských opevnění vedla mimo jiné ke vzniku výkonnějších pušek, jež zpravidla konstrukčně vycházely z některých zavedených pěchotních vzorů, od nichž se lišily především svými rozměry, celkovou hmotností a ráží. Větší hmotnost střely s vyšší dopadovou energií umožňovala účinněji paralyzovat útok nepřítele než samotná střelba z pěchotních pušek. Podle svého určení při obraně hradeb se pušky velkých ráží také nazývaly hradebnice (Wallgewehre, Wallbüchse). S poklesem významu městských opevnění a rozvojem fortifikačního stavitelství došly hradebnice využití především ve vojenských pevnostech, kde jinak dominovala dělostřelecká výzbroj.

Ve výzbroji rakouské armády figurovaly v menším množství hradebnice přestavěné z předovek Lorenz M. 1854 na zadovky, označované také v některých pramenech rokem 1859. Jejich počet a otázka zařazení do výzbroje jsou dodnes předmětem spekulací.

V lednu 1867 schválil císař František Josef I. zavedení zadovky systému vídeňského puškaře Franze Wänzla do výzbroje. O tři roky později proběhly na základě císařského souhlasu také rozsáhlé zkoušky se dvěma hradebnicemi, přestavěnými na Wänzlův systém. Příznivé výsledky zkoušek otevřely novým hradebnicím cestu do výzbroje. K jejich zavedení došlo 25. ledna 1871. Avšak konstrukce se záklopkovým závěrem použitá u hradebnic měla s Wänzlovým systémem společné pouze základní řešení závěru, jinak vycházela ze systému Albini-Braendlin, odlišného systémem uzamčení závěru a konstrukcí dvouramenného vytahovače nábojnic. Zcela nezávisle na Franzi Wänzlovi vytvořili v roce 1865 italský plukovník a pozdější admirál Agusto Albini (1830–1909) a anglický strojní inženýr Francis Augustus Braendlin závěrový mechanismus, který si nechali o rok později patentovat. Pušku jejich systému zavedla například pod označením M 1867 do výzbroje belgická armáda.

Rakouské hradebnice, zavedené pod označením M 1872, bývají také někdy označovány jako Wänzel-Albini, avšak takové spojení nemá žádné opodstatnění.

Na rozdíl od Wänzelova systému měla konstrukce Albini-Braendlin kohout spojený s úderníkem, jehož dřík tak plnil funkci uzamykacího klínu, což umožňoval také centrální zápal náboje, u pušek Wänzel pro náboj ráže 14 mm s okrajovým zápalem byl úderník veden v odklopném závěru v šikmém lůžku. Hradebnice M 1872 má kolébkové (tzv. „velké dánské“) hledí, stavitelné v rozsahu od 300 do 1600 kroků (225–1200 m), hlaveň se závěrem a garniturou jsou v bílém stavu, v předpažbí je uložen ocelový vytěrák. Pažba je vyrobena z nemořeného ořechového dřeva. Vzhledem k celkové hmotnosti a výkonu náboje nebylo možné z podobné zbraně střílet, aniž by byla uložena v lafetě.

Náboj pro hradebnici M 1872 měl olověnou střelu o hmotnosti 82,79 g, prachovou náplň tvořilo 13,85 g černého prachu a dno tombakové nábojnice bylo osazeno centrální zápalkou systém Roth. Hmotnost jednoho náboje činila 118,7 g.

Exemplář s přejímací značkou vídeňské zkušebny z roku 1873 získalo muzeum v roce 1960 darem od soukromého sběratele.

Ráž: 19 mm Wallgewehrpatrone (18,8 x 57 R)

Celková délka: 1420 mm

Délka hlavně: 920 mm

Délka záměrné: 768 mm

Hmotnost: 8320 g

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha