Rakousko-uherský útočný nůž vzor 1917, individuální úprava

 

Ve sbírce Vojenského historického ústavu Praha se nachází velké množství velmi vzácných a unikátních předmětů. Některé jsou zajímavé pro své technické či technologické řešení, jiné zase pro své výjimečné umělecké zpracování. Mezi nejvzácnější však patří ty, jejichž historie je bezprostředně spojena s některou z význačných osobností kulturního, politického, ale zejména vojenského života. Náleží mezi ně i individuálně upravený útočný nůž, jehož majitel, armádní generál Josef Bílý, patří bezesporu mezi nejvýznamnější vojenské osobnosti českých dějin.

Individuálně upravený rakousko-uherský útočný nůž vzor 1917 je připomínkou Bílého působení na italské frontě. Dýka nebo dýkovitý nůž byly od nepaměti součástí výzbroje vojáka, avšak s rozvojem palných zbraní a lineární taktiky boje v 17. a 18. století postupně zcela pozbyly bojový charakter a staly se pouhými všestrannými nástroji.  V období první světové války však zaznamenaly zcela nečekanou renesanci. Její zákopový charakter vedl k boji muže proti muži ve stísněném prostoru zákopu, kde byl tehdejší dlouhý bodák nasazený na pušce prakticky nepoužitelný. Přirozenou reakcí na tuto situaci bylo vytvoření speciálního dýkovitého otevřeného nože, které se zprvu vyráběly primitivním způsobem v polních kovárnách přímo na frontě, nebo je vojákům dodávali nožíři neoficiálním způsobem prostřednictvím týlových příslušníků. V průběhu války zavedly některé armády pro své speciální oddíly standardní dýkovité nože, které jsou označovány jako útočné. Tyto zbraně byly vyráběny jako zcela nové vzory nebo byly vytvořeny zkrácením čepelí již zavedených bodáků. Rakousko-uherská armáda zavedla útočný nůž až v roce 1917 a ve velkém počtu jej vyráběla zejména firma Wlaszlovits ve Štósu (dnešní Slovensko) v letech 1917 a 1918. Na území Rakousko-Uherska však působili i jiní výrobci, kteří značili nože pouze iniciálami na čepeli (např. R, AB, MA, ME, Z atd.). Vedle zavedeného modelu se vyskytovaly exempláře s plochou esovitou záštitou, vznikla i celá řada individuálních úprav, které sloužily jako osobní poboční zbraně nebo darovací předměty. Po první světové válce a rozpadu habsburské monarchie nebyl sice tento typ útočného nože do výzbroje armád nástupnických států oficiálně zaveden, ale například jednotkami československé armády byl používán až do roku 1939.

Ačkoliv se na první pohled může zdát, že jde v případě útočného nože vzor 1917 jen o zvětšenou verzi běžného kuchyňského nože, jedná se o velmi kvalitní krátkou chladnou zbraň. Její konstrukce umožňovala nejen běžné užívání, kdy si mohl voják bez problému ukrojit chleba nebo naporcovat salám, dlouhá a poměrně široká čepel dokázala při dobře vedené ráně proniknout blůzou, popřípadě i pláštěm protivníka při nelítostném boji muže proti muži v omezeném prostoru zákopu.

Útočný nůž z pozůstalosti Josefa Bílého má přímou, jednosečnou čepel, která je na vnější straně pod příčkou značena raženým písmenem „R“. Střenky rukojeti, obvykle z dubového nebo bukového dřeva, jsou stejně jako v případě již zmíněného italského bodáku, nahrazeny světlou kostí, na povrchu zdrsněnou a k řapu čepele upevněnou třemi měděnými nýty s kulatými podložkami. Po obou stranách rukojeti jsou připevněny mosazné štítky s rytým textem – a vnitřní straně “OBSTL.” a “BILY”, na vnější straně “I. B. II/92″ a “BOCCHESPITZE”. Aby mohl být k noži připevněn důstojnický třapec, je oválná příčka na jedné straně protažena v hák a horním nýtem rukojeti je připevněn i oválný průvlek. Standardní pochva z ocelového plechu je lakována v barvě polní šedi (Feldgrau), na vnitřní straně je přinýtován profilovaný kus plechu, jehož závěsná poutka sloužila k provlečení koženého závěsníku.

Délka 330 mm, délka čepele 209 mm, šířka čepele 27 mm, hmotnost 268 g, hmotnost s pochvou 432 g.

Útočný nůž byl do sbírky VHÚ získán darem v roce 1990.

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha