Rakouský těžký kulomet M. 1893

 

Arcivévoda rakouský a princ toskánský Karl Salvator (1839–1892) sice působil od roku 1858 ve funkci generálního inspektora dělostřelectva v Toskánsku, avšak přitahovaly jej ruční palné zbraně. Jejich úpravám se věnoval zejména až v poslední dekádě svého nepříliš dlouhého života. Společně s absolventem technické vojenské akademie ve Vídeňském Novém Městě dělostřeleckým kapitánem Georgem rytířem von Dormus (1853–1940) zkonstruovali v roce 1884 opakovací pušku se sklopným závěrem, jejíž koncepce vycházela ze systému Martini.

V druhé polovině osmdesátých let předminulého století začaly vznikat první pokusné automatické zbraně, využívající tlaku prachových plynů vznikajících v průběhu výstřelu. Prvenství amerického konstruktéra Hirama Maxima žádná z tehdy vzniklých konstrukcí ale nezpochybnila. Na neorané pole automatických zbraní vstoupili oba konstruktéři v roce 1889 s pokusnou, vodou chlazenou mitrailleusou v ráži 8 mm Mannlicher M. 88 (8 x 50,2 mm). Neobvyklá konstrukce fungovala na principu zpožděného otevírání závěru, jehož předčasnému otevření bránila otočná závora, spojená s vřetenem, jehož šroubovice se nuceně otáčela v ložisku, umístěném v přední části pouzdra vratné pružiny. Samotný závěr vykonával sklopný otočný pohyb, bicí mechanismus tvořilo kladívko, uložené v závěru a odpružené plochým perem. Zcela atypické, ale především neperspektivní řešení představovala konstrukce spoušťového mechanismu, tvořená kyvadlem s posuvným závažím, jehož nastavení ovlivňovalo kadenci zbraně, regulovatelnou od 50 až do 500 ran za minutu (kadence ve skutečnosti činila maximálně 480 ran). K zásobování sloužil gravitační schránkový jednořadový zásobník, nasazený shora na zbraň. Pro eliminaci proměnlivého kluzného tření nábojnice v komoře a zajištění spolehlivé extrakce měl později zásobník na levé straně připevněnou olejničku se vstřikovacím ventilem, ovládaným pákovým podavačem.

Není jasné, zda rakouské privilegium neslo jména obou konstruktérů, avšak německý říšský patent číslo 53 008 ze 17. prosince 1889 zněl na jméno Emila Škody z Plzně. Právě plzeňské Škodovy závody (Waffenfabrik Skoda) se staly později jediným výrobcem této zbraně.

Rakouská vojenská komise (Militär-Comité) se zřejmě poprvé se zbraní seznámila v průběhu březnu 1889, kdy ji společně s konstrukcí ručního kulometu (Handmitrailleuse) Ferdinanda Mannlichera posuzovala ve vídeňském Arzenálu. Během zkoušek v dubnu následujícího roku dokázal kulomet za 4 minuty a 22 sekund vystřelit bez jediné závady 1894 nábojů, což vyvolalo perspektivní dojem. Svoji roli nepochybně sehrála skutečnost, že firma Emila Škody kulomet nabízela za čtvrtinovou cenu německého kulometu Maxim. Na základě zkoušek uvažovalo ministerstvo války předběžně o využití nových kulometů v pevnostních objektech v tyrolských Alpách. Zkoušky však pokračovaly až do roku 1893, kdy plzeňská zbrojovka měla vyrobeny pouze vzorky, zapůjčené k armádním zkouškám. Ještě na podzim 1893 toho roku prošly zkouškami za ztížených podmínek kulomety s čísly 7 a 8, z nichž bylo během zkoušek vystřeleno 33 343 a 37 650 ran. Na základě výsledků navrhlo ministerstvo války zbraň k zavedení do výzbroje a císařským výnosem z 15. října 1893 byl kulomet „System Erzherzog Karl Salvator – Major Ritter von Dormus“ zaveden do výzbroje rakouské armády pod označením „Mitrailleuse M. 1893“.

Přestože jej rakouská armáda do výzbroje zavedla, velkého rozšíření navzdory propagačním snahám Škodových závodů nedošel. Původní model vyráběla plzeňská zbrojovka jen do roku 1900, celkově jich zhotovila pouze 210 kusů. Tím ale historie kulometů Salvator-Dormus neskončila; v dalších etapách se zbraň dočkala rekonstrukce spoušťového mechanismu a přestavby na pásové zásobování.

Kulomet M. 1893 se v kompletním provedení, tak jak jej známe z dobových fotografií, nikdy do sbírek muzea nedostal. Dochoval se pouze funkční řez v bílém stavu, jenž však postrádá chladič a zásobovací mechanismus.

Exemplář s číslem 33 získalo muzeum v meziválečném období darem od Škodových závodů v Plzni.

Ráž: 8 mm Mannlicher M. 90

Celková délka: 998 mm

Délka hlavně: 568 mm

Hmotnost zbraně (včetně základové desky): 10 000 g

Teoretická kadence: 750 ran/min.

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha