Rusko-osmanská válka 1877–1878

Trojice snímků dokumentuje konflikt mezi carským Ruskem a Osmanskou říší z let 1877–1878.

 

Fotografie z roku 1877 zachycuje štáb generála Josifa Vladimiroviče Gurka. Na dalším snímku je zachycen památník v průsmyku Šipka, kde se odehrávaly jedny z nejtěžších bojů tohoto konfliktu. Na třetí fotografii je zvěčněn generál Eduard Totleben se svými důstojníky v San Stefanu při příležitosti uzavření mírové smlouvy 3. března 1878 (19. února podle juliánského kalendáře) – Totleben se vyznamenal jak za Krymské války při obraně Sevastopolu, tak roku 1877 při obléhání Plevna.

Carské Rusko a Osmanská říše byly zapřisáhlými nepřáteli a již od šestnáctého století spolu svedly celou řadu válek. V průběhu osmnáctého století se postupně projevilo, že Rusko je mocnější, a v devatenáctém století již panovalo všeobecné přesvědčení, že pokud by nedošlo k zásahu třetích zemí, mohou Rusové Osmanskou říši zničit. Mezi další oblasti, kam Rusko expandovalo, patřil i Kavkaz. Po polovině devatenáctého století Rusové dobyli území tehdy již muslimských Čerkesů, kteří hromadně prchali do Osmanské říše. Tamní úřady jich velké množství usazovaly na Balkáně, zejména v Bulharsku – to vedlo k napětí ve vztahu k většinovému křesťanskému obyvatelstvu.

V polovině sedmdesátých let procházela Osmanská říše krizí, což se projevovalo nejen palácovými převraty, ale i nepokoji v provinciích. Jako první povstali roku 1875 Srbové v Hercegovině a Bosně, v dubnu 1876 je následovali Bulhaři. Srbsko a Černá Hora využily situace a v červnu 1876 zahájily boj proti Osmanské říši. Srbové však přecenili své síly a od větších ztrát je zachránila ruská diplomatická intervence. Mezitím turecké pravidelné vojsko i nepravidelné jednotky bašibozuků potlačily bulharské povstání, avšak dopustily se přitom ukrutností, jež rozhořčily světové veřejné mínění.

Rusko využilo příznivé mezinárodní situace a 24 dubna 1877 vyhlásilo Osmanské říši válku. Nebojovalo osamoceno – proti Turkům bojovali jak Černohorci, tak bulharští vlastenci. Na ruské straně stálo také Rumunsko, jež bylo dosud tureckým vazalem.

Boje měly probíhat jak na Balkáně, tak v Zakavkazsku, ale rozhodující měl být vývoj na evropském válčišti. Osmanští velitelé očekávali, že jejich nepřítel bude postupovat podél Černého moře na Cařihrad, avšak hlavní úder přišel západněji. Koncem června překročila ruská vojska Dunaj u Svištova a obsadila Nikopol. V cestě dalšímu postupu stála pevnost Pleven, hájená osmanskými vojsky pod velením Osmana Paši. Obléhání Plevna bylo zahájeno 20. července 1877, k ruským vojskům se připojili i Rumuni, avšak turecká posádka se dokázala urputně bránit po několik dalších měsíců. Rusům a jejich bulharským spojencům se podařilo ovládnout průsmyk Šipka v pohoří Stará Planina – poté se museli bránit osmanským protiútokům, a mezi 17. červencem 1877 a 9. lednem 1878 byly o průsmyk svedeny čtyři bitvy. Ruskému velení nějaký čas trvalo, než se podařilo přesunout na balkánské bojiště dostatečné síly.

Koncem roku 1877 se již převaha Rusů a jejich spojenců jasně projevovala. 17. listopadu byla dobyta pevnost Kars, ležící v asijském Turecku nedaleko ruské hranice, a ruská vojska ohrožovala i strategicky významné město Erzurum. 10. prosince 1877 obránci Plevna kapitulovali, načež Srbsko obnovilo nepřátelství. Osmanská obrana na Balkáně se hroutila, 4. ledna 1878 generál J. V. Gurko osvobodil Sofii. Následně Rusové zahájili postup jihovýchodním směrem podél řeky Marice, ještě během ledna dobyli významná města Plovdiv i Adrianopol (Edirne). Ruské jednotky došly až do San Stefana, na samé předměstí Cařihradu. Tam se musely zastavit – v dalším postupu jim zabránil diplomatický tlak Spojeného království, podpořený přítomností britské flotily na Bosporu.

Dne 3. března 1878 byla v San Stefanu uzavřena mírová smlouva mezi Ruskem a Osmanskou říší. Sultán uznal nezávislost Srbska, Černé Hory i Rumunska. Srbsko a Černá Hora podstatně rozšířily své území, Srbové získali město Niš, Černá Hora přístup k moři. Rumunsko mělo postoupit Rusku svá území v jižní Besarábii, získaná po Krymské válce, výměnou mělo získat historicky bulharská území v Severní Dobrudži. Rusku byly přiřčeny rovněž Kars a přístav Batumi v asijské části Turecka. A konečně na velké části Balkánu mělo být zřízeno tzv. Velké Bulharsko, jež mělo sahat až k Egejskému moři a zahrnovalo takřka celou Makedonii včetně její dnešní řecké části.

Rusové v čele s carem Alexandrem II. si získali nehynoucí vděčnost Bulharů, jež osvobodili z pětisetleté poroby. Rivalita mezi velmocemi však záhy vedla ke svolání Berlínského kongresu, na němž došlo k podstatnému přehodnocení výsledků války.

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha